„Když mi někdo řekne, že něco nedokážu, tak to prostě udělám," neváhá šestadvacetiletý strongman, který překonáváním zdánlivě nepřekročitelných hranic nepřestává udivovat odborníky přes silové sporty.Přerovský strongman a powelifter Jiří Tkadlčík. Vítěz Arnold Classic

Zvítězil jste v Austrálii na známých závodech Arnold Classic. Můžete je nějak čtenářům přiblížit?

Je to jedna z nejprestižnějších soutěží. Někdo říká, že je to prestižnější než mistrovství světa. Já si to nemyslím, podle mě se to rovná spíš kontinentálnímu mistrovství. Závodů by mělo být pět – Evropa, Asie, Afrika, Austrálie, Amerika. Měl jsem takový smělý plán vyhrát ještě Afriku a Asii, abych měl vlastně většinu Arnoldů. Takže myslím, že tou Austrálií jsem začal dobře.

Už před odjezdem jste avizoval, že si jedete pro vítězství. Ne každý to bral vážně, je to tak?

Minulý rok jsem jel do Columbusu, kde jsem taky chtěl Arnolda vyhrát. Lidi se mě ptali, jaké mám ambice, tak přece nebudu říkat, že bych chtěl být do desátého místa. Nemyslel jsem to ale až tak vážně a ani ti lidé to tenkrát vážně nebrali. Letos jsem věděl, že na to opravdu mám, protože do tréninku jsem dal všechno. Ta příprava byla krásná a hrozná zároveň. Říkal jsem, že vyhraju. Pamatuju si, jak mi jeden powerlifter (soutěžící v silovém trojboji, pozn. red.) řekl, že tam budou úplně jiní kluci než já, že tam nemám šanci uspět. Tak jsem mu hned po výhře napsal: „Tak ses spletl." (směje se)

Tušil jste, kdo proti vám v Austrálii bude startovat?

Můj největší protivník jsem na závodech já sám. Ta špička je tak vyrovnaná, že si musíte hlavně věřit, že všechny pobijete a zvládnete to. V den závodu jsem říkal, ať proti mně postaví kohokoliv, já ho porazím.

Mohl byste popsat průběh celého závodu?

První tři disciplíny jsem vlastně proletěl a udělal si velký bodový náskok. Bavil jsem publikum i sám sebe. Pak mě trošku překvapivě v mrtvém tahu porazil borec z Austrálie, kterého strašně hnalo domácí publikum. Soupeř proto ten náskok trošku stáhl. No a na závěr přišly kameny (disciplína tzv. Atlasovy kameny, přehazování 150kg koule přes horizontální příčku ve výšce 120 cm, pozn. red.). Přehodil jsem to dvakrát, dvakrát mi to vypadlo. Nakonec to vyšlo tak, že jsem vyhrál o půl bodu.

Jaký byl o závody v Austrálii zájem?

Bylo tam obrovské pódium, na kterém jsme byli my. Vedle byla tribuna, která byla stejně zaplněná u naší kategorie do 105 kg jako u těžké váhy. Bylo to super. Australané řvali, pak si i chodili pro podpisy a říkali, že mě sledují na YouTube, z toho jsem měl strašnou radost. No a přímý přenos ovládli Češi.

Jak moc vám pomáhala taková podpora tisícovek fanoušků doma?

Strašně moc. Když jsem měl slabou chvilku, řekl jsem si, že ve dvě hodiny ráno se někdo dívá v Česku na Tkadlčíka, jak tam něco zvedá. To vás ohromným způsobem nabije, stejně jako doprovod, co tam byl se mnou.

Vy jste se postupně stal českým strongmanem číslo jedna, dá se to tak říct?

Spoustu lidí nebo strongmanů tohle štve (usmívá se). Já nejsem nejsilnější, to říkám na rovinu. Patřím mezi asi deset nejsilnějších mužů v České republice. Tím, jak jsem lehký, určitě nejsem nejsilnější, mám ale nejlepší propagaci a asi dobře působím. Takže bych řekl, že jsem nejznámější český strongman. Taky se snažím na závodech zanechat dobrý dojem.

V poslední době se kolem vás roztočil i mediální kolotoč, objevil jste se například na jedné z nejsledovanějších internetových televizí v rozhovoru s Martinem Veselovským. Co na to říkáte?

Přemýšleli jsme asi před měsícem, že jsme docela dobyli sociální sítě, ať už Instagram, nebo Facebook, ale že nám chybí média. A najednou začala média psát sama. Sami se mi ozvali lidé ohledně rozhovoru s Martinem Veselovským, i třeba z televizního pořadu Josefa Klímy. Já si myslím, že to strhne takovou lavinu. Jakmile lidi vidí, že nejste nějaký hloupý silák, že to vše má i nějakou podstatu a příběh, tak to začne bavit.

Mluvíte často o tom, že svůj sport chcete proslavit. Čím je podle vás zajímavý?

Je atraktivní. Když se převrací půltunová guma nebo tahá kamion, je to krásná chlapská podívaná. Další taková disciplína je zvedání auta na konstrukci nebo dřepování s motorkou na konstrukci. Nebo když si vezmu jařmo (neboli superyoke, pozn. red.), dám si na to čtyři holky a běžím s tím. Lidi si při tom dobře představí tu váhu a je to pro ně zajímavé.

Jste vzorem pro spoustu lidí. Jaký je váš klíč k úspěchu, prozradíte jej?

Recept na úspěch má každý jiný. Jedna věc je motivace, vědět, proč to člověk dělá a co mu to přináší. Druhá věc je houževnatost a vytrvalost, protože žádný světový šampion se nezrodil přes noc. Jak řekl Tiger Woods: „Od tří let jsem tři hodiny denně odpaloval míček. Dělal jsem to osmnáct let. Pokud to budeš dělat taky, je velká pravděpodobnost, že budeš na stejné úrovni jako já." Takže talent nerozhoduje. Genetika hraje velkou roli, ale všechno se dá obejít.

Asi vám hodně pomohl i přesun z Přerova do Prahy, jak jste dospěl k tomuto rozhodnutí?

Do Prahy mě to táhlo. Byl rok 2012 a já jsem dostal neprávem vyhazov z Exekutorského úřadu v Přerově. Teď tomu člověku opravdu děkuju. Tenkrát jsem to bral trošku jako křivdu, ale oklepal jsem se a řekl jsem si, že mám volné ruce a můžu za svým snem. Vyšel mi v Praze pracovní pohovor, stal jsem se trenérem, což dělám dodneška. Strašně mě baví práce s lidmi.

A co po sportovní stránce, tam musela také přijít citelná změna, že?

Po sportovní stránce mi to taky moc pomohlo, protože v Praze jsou obrovské možnosti a daleko lepší podmínky ke cvičení. V Přerově jsem měl ale skvělou partu lidí. Nadšence, kteří za mnou jezdili na tréninky, pomáhali mi. Ostatně ve sklepě mám posilovnu. Všichni si kupovali auta, já jsem si vybavoval posilovnu. Tito lidi mi strašně pomohli a v Praze mi chyběli. Chvilku mi trvalo, než jsem si tam získal zase nové známé.

Ani vy se nevyhnete kritice a nenávisti, spoustu lidí nenecháváte chladných. Jak se vypořádáváte s tímto?

Internet snese všechno. Tam mě poučuje patnáctiletý kluk, jak mám zvedat mrtvý tah. Nikdy jsem se kvůli tomu nerozčiloval, vždy jsem se to nějak snažil zahrát do autu. Lidé někdy závidí, protože si myslí, že něco máte. Myslí si, že jste vyhráli milion v Arnold Classic. Oni přitom dřou, chodí do práce a vy nic neděláte. Já jim můžu vzkázat, že dřu patnáct hodin denně.

Dá se vůbec jako strongman uživit?

Nedá. Jsou lidi, kteří si na to berou půjčky, pokud nemají sponzory. Ta moje Austrálie stála třeba sto tisíc. Počítám jen ten výlet tam. Jsem rád za každého nového sponzora. Bez těchto lidí by to prostě nešlo.

Co vás čeká v nejbližší době?

Akcí je strašná spousta. Dělám pořád exhibice i semináře, kde se snažím lidi nějakým způsobem namotivovat. Objevím se i v Přerově s vystoupením k otevření nové nákupní galerie. Co se týče závodění, tak 29. května budu na Arnoldovi v Africe, kde bych se zase rád umístil co nejlépe. Pak bude World's Strongest Man, což je vlastně mistrovství světa, které letos bude ještě prestižnější než dříve. Jednou, tak do dvou let, bych to chtěl vyhrát. Pak by mělo být nějaké evropské mistrovství v mrtvém tahu a log-liftu, což mě hodně zajímá.

Chtěl byste něco sám říct na závěr?

Chtěl bych poděkovat všem lidem, kteří o to mají zájem. I těm, kteří kritizují. Některé lidi negativní motivace zlomí a některé motivuje, tam spadám já. Když mi někdo řekne, že něco nedokážu, tak to prostě udělám.