Na nejprestižnější závod na světě se kvalifikoval 8. srpna v Regensburgu a dva měsíce na to už startoval na Havaji. „Moc času na finální přípravu nebylo. Kromě plavání a jízdy na kole jsem se více zaměřil na běh, jelikož jsem měl před časem problémy s nohou a moc natrénováno jsem tedy neměl. Ale nebylo to na úkor ničeho, spíše jsem si přidával,“ poznamenal sportovec.

Velký problém však byl s dopravou do místa závodu, města Kona.

„Jelikož to byl v Regensburgu už předposlední kvalifikační závod z celkových třiadvaceti po celém světě, byly téměř veškeré letenky tam i zpět zabukovány,“ vysvětluje Hýzl.

Naštěstí díky jedné z přerovských cestovních kanceláří se tam dostal i s časovým předstihem, ovšem cestu domů měl hodně na knap. „Byl jsem tam osm dní předem, což bylo ideální na aklimatizaci. Ovšem hned na druhý den po závodu jsem musel letět domů. Navíc jsem tam byl úplně sám bez jakéhokoliv doprovodu, což bylo dosti náročné a možná se to i určitou měrou podepsalo na mém výkonu. Každopádně jsem nepodal takový výkon, na jaký jsem měl natrénované,“ pokračoval.

Start byl v sedm ráno za třicetistupňového vedra a téměř stoprocentní vlhkosti vzduchu.

Plavalo se 3,8 kilometru ve velkých vlnách, kvůli kterým byly časy z první části závodu pomalejší než obvykle. Jaroslav Hýzl vylézal z vody po hodině a jedné minutě a před sebou měl 180 kilometrů na silničce. Prvních sto jel průměrnou rychlostí 39 kilometrů za hodinu. Poté se ale zvedl vítr a jeho rychlost klesla. Po příjezdu do depa ukazoval computer průměr 36,2 km/h a čas 5:12 hodin. „Posledních padesát kilometrů jsem se těšil, až změním polohu a půjdu na běh, ale jen co jsem slezl z kola, tak mě svaly přestaly poslouchat a prvních osmnáct kilometrů to byla nesmírná fyzická i psychická muku,“ povídá Hýzl pro něj o nejtěžší pasáži závodu.

Během ní si čtyřikrát sedl a dvakrát dokonce lehl na zem a přemýšlel, zda vůbec uvidí cíl. To bylo vždy u občerstvovací stanice, které byly od sebe vzdálené dva a půl kilometru.

A pak se to stalo. „Zhruba na osmnáctém kilometru, kde se míjejí závodníci, jsem potkal Petra Vabrouška (profi kategorie, pozn. red.) a volal na něj: Bojuj aspoň ty. A on na to: Dělej, jsi druhý Čech. Od té chvíle se ve mně něco vzpříčilo, kousnul jsem a makal až do cíle,“ vzpomíná na zlomový okamžik.

Druhou polovinu maratonu (42,195 km), tu těžší, kdy se běží napříč lávovým polem a teplota asfaltu dosahuje až šedesáti stupňů, zvládl i přes bolestivé puchýře na chodidlech dokonce o 35 minut rychleji a závod dokončil v čase 10 hodin, 15 minut a 44 sekund na 122. pozici ve své věkové kategorii 40 – 45 let.

„Z výsledného času jsem zklamaný. Naposledy před sedmi lety jsem měl čas ještě o dvacet minut horší, byl jsem ale o čtyři sta míst výš. Tentokrát z toho bylo až umístění kolem šestisté pozice. Z toho vyplívá, že dlouhý triatlon se neustále zrychluje. Myslel jsem si, že když už jsem v tom profesorském věku, tak mě nic nepřekvapí, ale jsou věci, které se učím i teď,“ podotýká Hýzl.

Přesto tento sport miluje. „Dal mi strašně moc a stále mi stojí za to na sobě dál makat. Nebýt něj, zřejmě nikdy bych se totiž nepodíval na tak krásná místa a nepoznal skvělé lidi kolem,“ pověděl.

A co že má tento přerovský sportovec v plánu do budoucna?

„Když jsem byl na Havaji, tak jsem si říkal, že bych se tam chtěl ještě jednou podívat. Netvrdím, že to bude příští rok nebo za dva roky. Když budu zdravý a okolnosti to dovolí, tak udělám všechno pro to, abych se tam někdy vrátil,“ nechává si Jaroslav Hýzl otevřená vrátka.