Čtyřiačtyřicetiletý Karel Sedláček jako první Čech startoval na mistrovství světa v Lakeside, později se (už třikrát) dostal i na šampionát organizace PDC v Londýně. Jako první hráč ze srdce Evropy získal hráčskou kartu na profesionálním okruhu, kde dál kráčí za vytčenými sny a metami.
„Před deseti lety bych si takový vzestup šipek ani nedokázal představit,“ říká v obsáhlém rozhovoru pro Deník Sedláček, patron Gambrinus Cupu, celorepublikového turnaje pro amatérské hráče a hráčky. Registrovat se lze ZDE.
Blíží se start třetího ročníku Gambrinus Cupu. Co říkáte na existenci této masové akce pro amatérské šipkaře?
Za mě je paráda, že se u nás dal do šipek takhle silný partner a dělá soutěž v celorepublikovém měřítku. Hrají se samozřejmě soutěže pod hlavičkou UŠO (Unie šipkových organizací, pozn. red.), ale tohle je akce i pro hráče, kteří šipky viděli třeba jen v televizi. Pro amatéry, kteří si to chtějí zkusit. Zároveň může jít o startovací bod pro hráče, kteří sice umějí šipky, ale nikdy neměli odvahu jít si to někam zkusit. Gambrinus Cup zkrátka naláká hromadu nových lidí se zájmem o hru.
Co vás na předchozím ročníku nejvíc zaujalo?
Byl jsem na velkém finále v Praze na Královce, ale byl jsem se podívat i na některých semifinálových kolech. Bylo to perfektní, lidi byli nadšení. Mohli si s námi promluvit, nechat si poradit. Navíc na zápasech už bylo znát, že jde do tuhého, někdy to byly opravdu parádní šipky.
Pivo a šipky je tradiční spojení. Vnímal jste to ve svých začátcích stejně?
Samozřejmě. (úsměv) Já patřím k těm pamětníkům, kteří byli skoro na začátku soutěžních šipek u nás. Když jsme byli takoví mlaďáci, kteří chodili do hospody na kulečník, přišly šipky jako v podstatě novinka. Byl jsem z toho úplně fascinovaný: automat, který blikal, daly se na něj házet šipky a samo to počítalo, to tehdy bylo unikátní. Hned mě to nadchlo.
Nikdy jste se neúčastnil „odborných“ debat amatérských šipkařů, kolik piv člověku pomůže k lepšímu výkonu a kolik už je moc? Třeba pořadatel Gambrinus Cupu upozorňuje na to, že odpovědná konzumace jsou dvě piva za večer.
Podle mě je v obrovské výhodě ten, kdo hraje s čistou hlavou a je na to od začátku kariéry zvyklý. Ano, klidně si při hře pivo dám, třeba při tréninku, protože to patří k tomu, že si ke mně přijde zahrát parta lidí. Dáme si pivko, pokecáme a pak čtyři pět hodin makáme. Na velkých turnajích to ale takhle samozřejmě nefunguje, člověk musí být hbitý, čerstvý, musí mít energii. Nejhorší je někde zvadle sedět u stolu. Lze si dát pivo na odreagování, ale opravdu jen v minimálním množství.
Je v zákulisí profesionálních turnajů PDC zvykem trochu se posílit?
Jsou tam jasná pravidla. Člověk se může napít, ale dělají se normální antidopingové kontroly, a samozřejmě nikdo se tam nesmí nějak motat. To je tvrdě penalizované. Kdyby se tam někdo setnul, nekompromisně ho vyloučí a dostane flastr jako blázen.
Kvalifikovat se mezi profíky? Masakr
Jste pamětníkem víc než dvou dekád vývoje českých šipek. V čem spatřujete hlavní rozdíl mezi současností a situací před deseti patnácti lety?
Hlavně za posledních pět let došlo k boomu, jaký jsem si třeba před patnácti lety ani neuměl představit. Bylo to úplně jiné. Já tehdy například zjistil, že se dá kvalifikovat na mistrovství světa v Lakeside (dnes už zaniklé organizace BDO, pozn. red.). Za tři roky jsem se tam pak dostal. O šipkách se ale tolik nemluvilo, nebyly tolik medializované. V tom je třeba vyzdvihnout hlavně roli Pavla Kordy, který sem dotáhl hvězdy PDC na exhibice a pak i profesionální šipky jako takové. Neskutečná práce. Pavel šipky hrával, komentuje je v televizi, nějaké kluky i trénuje. My dva se doplňovali tak, že já fungoval na tom pódiu u terče a Pavel v zákulisí. Šipkový boom u nás je hlavně jeho zásluha, a trochu jsem snad přispěl i já. Hodně hráčů mě tady poráželo, ale já jim ukázal, že je třeba mít velké cíle a jít ven. Jde to.
Co by mělo přijít teď, aby se u nás šipky trvale zařadily do sportovního mainstreamu?
Podle mě je to o vstupu nových silných partnerů, stejně jako o zapojení šipek do oficiálních struktur ČUS. Dál je potřeba zkvalitnit zdejší turnaje, nechat to dělat lidi, kteří to chtějí dělat a zároveň aby za to byli adekvátně ohodnoceni. Jinak řečeno: aby na všech organizačních postech šlo o profesionály. Aby to mělo hlavu a patu.
V Česku jsou mnohem rozšířenější elektronické, tzv. softové šipky, zdejší reprezentanti tradičně mívají velké úspěchy na evropských a světových šampionátech. Proč se to nedaří přenést do klasických steelových šipek?
Jde to pomalu. Někteří jednotlivci to zkoušejí, ale jde o běh na dlouhou trať. Málokdo je tak mimořádný talent jako Adam Gawlas, který rok potom, co vzal poprvé šipky do ruky, hrál finále v PDC. To je rarita. Obecně ve světě kvalita šipek roste, tím pádem i konkurence. U nás chce stále víc hráčů zkoušet kvalifikovat se na profesionální okruh, což je obrovská motivace. Zároveň tím stoupá konkurence.
Zmiňujete kvalifikaci, tzv. Q-school, kde každoročně stovky hráčů z celého světa usilují o několik málo karet umožňujících plnohodnotný start na turnajích PDC. Vy jste se jí zúčastnil několikrát, dvakrát jste uspěl. V čem je Q-school tak specifická?
Je to prostě masakr. (smích) Z nějakých 400 hráčů se nejdřív na jedné sérii celodenních turnajů vyselektuje 128 nejlepších, a ti pak další čtyři dny pokračují v hlavní kvalifikaci. Člověk musí mít natrénováno a musí si strašně věřit. Já jsem letos šel do Q-school s tím, že jsem přišel o kartu. Na jednu stranu jsem vnímal respekt soupeřů, kteří o mě věděli a znali mé výsledky, na druhou stranu jsem cítil i obrovský tlak, protože tisíce lidí čekaly, že tu kartu získám zpátky.
A také jste ji získal. Bylo to náročné?
Byl jsem trochu nakřápnutý, dva dny před kvalifikací jsem proležel v posteli a hned ten první den jsem dostal 0:6, skoro jsem se ani nedostal na double. Říkal jsem si, že to je teda brutální načasování. (úsměv) A hned další den jsem hrál finále. To mě nakoplo. Kartu jsem nakonec uhrál ze žebříčku z těch čtyř turnajů.
Sledoval jste výsledky svých soupeřů, abyste věděl, zda vám nahrané body budou stačit na zisk karty?
Jsou hráči, kteří jsou přilepení k telefonu a pořád to sledují, ale já takový nejsem. Spekulace, kdo kde jak hrál, to jde mimo mě. Utéct tomu ale úplně nejde, protože všichni to mají spočítané, baví se o tom mezi sebou u stolu a když zapnu telefon, hned to tam na mě vyskočí.
Na první účast v Lakeside nikdy nezapomenu
Vraťme se ještě k rozdílu mezi steely a softy. Je možné je kombinovat na nejvyšší úrovni, nebo si hráč musí vybrat?
Kariéru jsem odstartoval v softech, mám hromadu evropských a republikových titulů, zažil jsem tam nádherné roky. Člověk ale po očku koukal, že se hrají i jiné věci. Podle mě není problém vzít jedny šipky a druhé šipky a střídat to, alespoň pro mě ne. Jiná věc je, že když naskočíš do nějaké soutěže, tak je problém dávat to časově. Ale když mám volno, tak si softy pořád rád hodím.
Kdy jste se rozhodl, že český rybníček je vám malý a že to zkusíte v zahraničí?
Pamatuju si to jako dnes. Seděl jsem na pivu a házel šipky v jedné hospodě v Pardubicích a v televizi tam běželo mistrovství světa BDO. Já jsem byl úplně uhranutý. To mohlo být tak v roce 2002. Já tehdy hrál za jeden slovenský tým nejen softy, ale i steely a vozili nás po různých evropských turnajích. Tam jsem viděl zahraniční hráče, získával jsem zkušenosti a to byl můj steelový začátek. Pak jsem viděl v televizi ten šampionát a věděl jsem, že si tam chci jednou zahrát. Chvíli to trvalo, ale vyšlo to.
Karel Sedláček na letošním Czech Darts Open v Praze (sestřih jeho zápasu začíná v čase 15:54):
Do slavného Lakeside na MS organizace BDO jste se poprvé probojoval v roce 2014. Jak silný zážitek to byl?
Byl to nepopsatelný pocit. Přišli jsme s manželkou do té hlavní haly, koukali na nasvícené pódium a jak tam ti slavní hráči u terče zkoušejí, jestli jim nevadí světlo a podobně. Málem se mi zastavilo srdce, když jsem to viděl. A pak za mnou přišli, ať si to jdu taky zkusit, ať si to otestuju. Stál jsem tam v řadě s těmi legendami jako Tony O’Shea, Darryl Fitton a další, a měl jsem si hodit tři šipky. Připadalo mi, že mám na ruce pětikilové závaží a že snad netrefím ani okruží, ale tu mapu, co byla na zdi jako pozadí. (smích) Pak jsem se trošku uklidnil, ale emoce byly obrovské.
Další rok jste byl v Lakeside znovu, vyhrál jste předkolo a v 1. kole jste sice prohrál, ale po velmi vyrovnaném souboji s Glenem Durrantem, pozdějším trojnásobným mistrem světa. Šlo pro vás o zásadní okamžik kariéry, když jste viděl, že dokážete držet krok s takovým plejerem?
Rok předtím jsem vypadl hned v předkole, což byla velká zkušenost. Podruhé jsem si říkal, že fajn, už to tu znám a chci vyhrát alespoň jeden zápas. V předkole jsem to ustál, a to mi dodalo další sebevědomí. S Durrantem jsem vyhrál první set v suchém triku a ti borci v zákulisí po mě začali divně pokukovat. (úsměv) Chodili za mnou, že je to super, že v tom musím pokračovat. Glen pak hrál taky skvěle a porazil mě 3:1 na sety. Byla to velká škola. Po zápase ke mně z komentátorského stanoviště seběhl Bobby George, legenda legend, a gratuloval mi k super výkonu. To mě nabilo. Věděl jsem, že chci pokračovat a budovat to dál.
Někdy schází jen kousíček štěstí
Organizace BDO se pak dostala do problémů a nakonec zkrachovala. To už se ale rozhodující silou v šipkách stala PDC s těmi největšími hvězdami a milionovými odměnami. Kdy jste se rozhodl, že to je pro vás další krok?
Jednou jsem na turnaji Nova Sport Open vyhrál vstupenky na semifinále mistrovství světa v Alexandra Palace v Londýně, kde jsem měl možnost vidět v akci Phila Taylora, který se loučil s kariérou. Byl jsem tam s kamarádem, vylezli jsme před halu a říkal jsem mu: Luky, byla to pecka, ale za rok se sem vrátím jako hráč. On se na to pousmál, jaký jsem pacient. (smích) Ale já pak na podzim 2017 opravdu vyhrál východoevropskou kvalifikace v Budapešti a dostal jsem se na MS. To byla obrovská meta.
Můžete porovnávat BDO a PDC. Platí i dnes, že je zákulisí velkých turnajů tak kamarádské a přející, jako jste to zažil před lety v Lakeside?
Je to jiné. Co si budeme povídat, hraje se o velké peníze. Někteří hráči spolu samozřejmě kamarádí, ale je to takové rozskupinkované. Já nemám problém s nikým a všichni se pozdravíme a případně si s něčím pomůžeme, když je potřeba. Ale jak přijdeš k terči, v tu ránu jsi nepřítel. Většinu hráčů dnes už živí jen šipky, takže je to velká řež.
Herní rozdíl mezi hráči kolem 100. příčky v žebříčku a úplnou elitou je, alespoň teoreticky, minimální. Všichni umějí házet skvěle. Co tedy konkrétně vám schází k tomu, aby jste dosáhl průlomu dejme tomu do první třicítky?
Dobrá otázka. To právě potřebuju rozluštit. (smích) Někdy schází jen kousíček štěstí. Zrovna minulý víkend se třeba jednomu Němci, který až doteď prohrával skoro vždycky hned v prvním kole, povedlo dojít až do finále turnaje. Hranice mezi úspěchem a neúspěchem jsou opravdu tenké. Strašlivě tenké. Ano, musí ti to jít, musíš dobře zavírat, a pak dokážeš porazit kohokoli. Člověk se hlavně nesmí nažrat úspěchem, že porazí nějakou kapacitu, ale jít kolo po kole. Stává se, že jeden zápas mi sedne, doubly mám třeba sedmdesáti procentech, a hned v dalším zápase najednou mineš jeden leg, pak druhý, znejistíš a zápas, který bys normálně vyhrál, ti uteče mezi prsty.
Zajímavé je, že loni jste hrál na PDC bez profesionální karty, a byl jste mnohem úspěšnější než předtím. Čím to bylo?
Ano, vyhrál jsem deset ze třinácti východoevropských kvalifikací na turnaje Europen Tour, dostal jsem se na mistrovství Evropy i světa, jezdil jsem jako náhradník na další turnaje. Měl jsem za ten rok snad devět volných víkendů.
Ale v čem byl ten zlom, že jste přišel o kartu (hráč musí být do 64. místa žebříčku, aby si ji automaticky udržel, pozn. red.) a najednou se vám začalo dařit mnohem víc než předtím?
Ve mně se to zlomilo, když jsem s Romanem Beneckým prohrál kvalifikaci o účast na MS. Zbytečně jsem pak sám na sebe tlačil, že bude ještě jeden kvalifikační turnaj v Anglii. Kdybych tam nejel, asi bych udělal líp. Hned jsem vypadl, vůbec mi to nevyšlo. Šel jsem pak do Q-school, že si kartu vyhraju nazpátek, ale cítil jsem takový tlak, že jsem to ještě nezažil. Když se člověk necítí, že vyhraje, tak taky nevyhraje. Úplně jsem shořel. A když mi to borec zavřel a já vypadl, najednou jako by mi spadl kámen ze srdce. Cítil jsem se úplně lehoučký, nadnášel jsem se. (úsměv) Říkal jsem si, to je nádhera. Všechno ze mě spadlo. A když jsem pak přijel na ty evropské kvalifikace, zničehonic jsem každého ničil.
Teď jde o to přenést si to další kariéry. Sám říkáte, že porazit lze každého.
Je to tak. V šipkách se to nesmírně vyrovnalo. I ta top jména, co hrajou Premier League, někdy vypadávají v prvních kolech. Naopak i bezejmenní hráči se umějí dostat daleko. Pro náš sport je to dobře. Nového Taylora, který vyhrál šestnáct titulů mistra světa a ve své době byl vážně nadlidský, nemáme. A v jeho době konkurence nebyla taková jako dnes, takže mohl kralovat. Dneska i světová jednička, když se špatně vyspí a netrefuje doubly hned, tak jde od válu. Díky tomu mám pozitivní bilanci s Gerwynem Pricem 1:0. (smích)
Rodinný život? Někdy je to kruté
V tenise i dalších individuálních sportech jsou běžní osobní trenéři, fyzioterapeuti, mentální koučové apod. Jak je to v šipkách? Spolupracujete s někým takovým?
Žádného poradce nebo mentálního kouče nemám. Zajímalo mě to, byl jsem na pár návštěvách u Mariana Jelínka, ale vlastně mě jen utvrdil, že to mám v hlavě nastavené správně. Takže si kouče dělám sám. Určitě ovšem není na škodu mít někoho, s kým si popovídat, kdo ho naladí na jinou vlnu.
A pokud jde o trenéra ryze na herní záležitosti?
Přece jen šipky hraju někdy od roku 1995, takže vím, co a jak. Člověk si postupně přijde na to, jak má stát u terče, aby ho nic nebolelo a byl uvolněný. Vypiluje si svůj styl. Občas vídám hráče, kteří při odhodu dělají takové holubičky, že snad ani nemůžou trefit terč, a pak to zavírají v pátém šestém kole. Je tak na každém jednotlivci, co mu u odhodové čáry vyhovuje.
Řeší dnešní profesionální šipkaři také fyzičku? Dřív to moc obvyklé nebývalo.
Když člověk osmadvacet let pořád stojí na jedné noze, tělo samozřejmě trpí. Je potřeba to něčím trochu vyvážit, třeba zkusit plavat, zaposilovat si, proběhnout se. Já se snažím celý život trochu hýbat, abych moc nevykynul. Na druhou stranu si dám rád pivo a miluju maso. Celé léto grilujeme a užívám si ty krásné steaky. (úsměv) Pak je potřeba s tím něco dělat. Mladí hráči už to ale mají tak, že je potřeba pustit se i do něčeho navíc. I ta posilovna nebo běh můžou znamenat výhodu proti hráčům, kteří to nedělají. Starší generace šipkařů pomalu odchází a tihle mladí nás jednou všechny vytlačí. Oni mají oproti nám tu výhodu, že hrají šipky od útlého věku a od nějakých sedmnácti osmnácti let jsou zvyklí utkávat se na turnajích s těmi nejlepšími. Jsou motivovaní a předvádějí neskutečné věci, jdou do toho bez respektu a dravě.
Litujete, že nejste v době dnešního šipkového rozmachu o deset let mladší?
Někdy trochu jo. (smích) Na druhou stranu jsem prožil vývoj tohoto sportu se vším všudy. Byla to nádherná doba.
Jak dlouho ještě chcete vydržet na vrcholu?
Bude mi pětačtyřicet, což je dost děsivé. Alespoň do padesáti bych chtěl vydržet, ale záleží na okolnostech. Kdybych zjistil, že mé výkony upadávají, tak bych se nechtěl trápit a radši bych se začal věnovat něčemu jinému. Třeba tréninku mládeže, předávání zkušeností. Když to půjde, budu se snažit hrát dál a vydělávat nějaké kačky. Chci se dostat do top 32 na žebříčku, což je velká meta, ale ne nereálná. Rád bych si také na nějakém turnaji zahrál finále či alespoň semifinále, když mi to sedne, není to nic nemožného.
Daří se vám časově náročnou kariéru profesionálního šipkaře skloubit s rodinným životem?
Je to ožehavé téma. Když člověk nemá podporu z domova, tak se jakýkoli sport dělá blbě. U nás je to tak, že dřív jsme přes deset let jezdili s manželkou na turnaje společně, byli jsme spolu i vicemistři Evropy v softech. Pak přišla děcka, zatímco já získal možnost hrát na vyšší úrovni, a všechno se převrátilo naruby. Holka z Brna tak zůstala sama doma v lese se dvěma děckama, zatímco já byl na šipkách. Musím před manželkou smeknout klobouk, že je schopná tohle snášet. Je skvělá a tolerantní. Má to i výhody, znamená to peníze navíc a možnost udělat si něčím radost, ale zážitky člověku utíkají pod rukama. Teď jsem třeba přišel o první školní den dcery, protože jsem byl na turnaji. Je to někdy kruté.
