Právě v Přerově strávil polovinu dětství a vlastně začal psát svůj úžasný příběh se zlatou daviscupovou dvojtečkou.

Příběh, který pokračuje další kapitolou a čte ji celý svět.

Hlavní hrdina se po loňském konci hráčské kariéry stal trenérem legendárního Novaka Djokoviče.

„Kývnout na nabídku jednoho z nejlepších hráčů všech dob, to je obrovská zodpovědnost,“ přiznává Radek Štěpánek.

Radku, co pro vás po všech vašich úspěších znamená cena pro osobnost přerovského sportu?
Moc si toho vážím. Navíc, když cenu přebírám ve městě, kde jsem strávil polovinu dětství a rodiče tady žijí dodnes. Má to pro mě speciální kouzlo. Už jsem vlastně přešel i k trošku jiné kariéře, takže poslední měsíce pro mě byly hodně náročné a nebylo snadné se do Přerova dostat. Přišla spousta životních změn.

Co je pro vás tou největší změnou?
Že už to není vůbec o mně. Celou kariéru všichni tak nějak tancovali kolem mě, abych byl v pohodě a měl vše kolem sebe zařízené. Teď jsem to já, kdo nad Novakem přemýšlí nejen na tréninku a při zápasech. Vlastně nejvíc času zabírají věci, které nastanou poté, co on z toho kurtu sleze. To je většinou daleko náročnější, než se s ním bavit o forhendu nebo bekhendu.


Jste členem rozsáhlejšího trenérského týmu. Jak to máte rozdělené?
Já s Novakem cestuji a trávím nejvíce času. Dá se říct, že bych měl jeho dny řídit. Samozřejmě jsme v každodenním spojení s Agassim, s nímž se radíme, co a jak udělat, aby to pro Novaka bylo to nejlepší.

Jaká je spolupráce s další legendou bílého sportu Andrem Agassim?
Komunikace s ním funguje fantasticky. Je to člověk s velkým srdcem, kterému na Novakovi záleží. I když s námi netráví tolik času, tak mi přijde, jako by s námi byl pořád.

O tom, že se stanete koučem Djokoviče, se trošku spekulovalo už během vaší aktivní kariéry. Neupekli jste vzájemnou spolupráci o dost dříve? Jak jste se dohodli?
Víte, závěr roku byl pro mě hodně hektický i po emoční stránce – nikdo nekončí rád kariéru. Navíc tomu předcházel rozchod s kondičním koučem, který u mě působil šestnáct let. V českém sportu je takové spojení velice výjimečné. Když už jsem tušil, že se blíží konec, navštívil jsem Novaka a zeptal se ho, jestli by se mnou neodehrál poslední zápas mé kariéry. Říkal, že samozřejmě rád přijede a bude mu ctí. V podstatě deset dní poté jsem oficiálně skončil. Do čtyřiadvaceti hodin se mi ozval Novak, že by měl zájem, abych ho vedl a trénoval.

A vy jste se rozhodl také prakticky okamžitě?
Mně to trvalo déle. Ale jak se říká, hvězdy nahoře jsou srovnány tak, jak mají. Určitě jsem nad tím přemýšlel, protože kývnout na nabídku jednoho z nejlepších hráčů všech dob, to je obrovská zodpovědnost. Taky jsem chtěl vědět, co on očekává ode mě, kde mu můžu pomoci. To jsme si hned vyjasnili.

Fanoušci ze mě dostali víc, než jsem myslel, že mám

Napřed jste ale musel definitivně ukončit kariéru. Jak těžké bylo tohle rozhodování? Kdy jste si řekl, že je na čase skončit?
Definitivní zlom nastal asi někdy po operaci bederní páteře. Byl jsem pak sice schopen dostat se rychle zpět na kurty, ale cítil jsem, že to byl pro tělo opravdu velký zásah. Šance, abych se vrátil, tam byla. I když nic nebylo jisté, snažil jsem se dělat pro to maximum. Tak jako celou kariéru. Bohužel nastal den, kdy jsem zjistil, že to doopravdy nejde. Musel bych dělat kompromisy, což jsem nikdy nechtěl. Všemu jsem dával vždy sto procent, teď bych mohl hrát třeba na padesát šedesát nebo sedmdesát. Zdraví mě donutilo kariéru ukončit, ale udělal jsem to s pocitem, že jsem vynaložil maximum. Proto jsem mohl skončit s čistým svědomím.

S koncem vaší kariéry dle mnohých odešel poslední tenista, na jehož pestrou hru byla radost se dívat. Vnímáte podobné názory? Co na ně říkáte?
Samozřejmě jsem to slyšel a hřeje mě to na srdci. Tenis mě bavil od první chvíle, co mi táta dal do ruky raketu, a úplně stejně to bylo při posledním úderu. Jsem rád, že jsem radost rozdával i lidem. Za tu spoustu let, co jsem strávil na kurtech, byla jejich podpora neuvěřitelná a hnala mě dopředu. Čeští fanoušci ze mě kolikrát dostali víc, než jsem si sám myslel, že v sobě mám. Díky nim jsem zažil ty nejkrásnější emoce, jaké si budu pamatovat navždy.

Rodiče mi dali podporu a lásku, to je nejvzácnější

Fanouškům utkvěly v paměti hlavně dva vaše daviscupové zápasy. Rozhodující finálová bitva s Almagrem z roku 2012 a nekonečný boj s Chorvatem Karlovičem. Který mač je pro vás víc?
Můžu vám říct, že oba byly výjimečné. Ten první proti Karlovičovi si samozřejmě všichni pamatují díky tomu, kolik mi nastřílel es. Jsem ročník 1978, takže aby se mi to líp pamatovalo, mi jich nasázel sedmdesát osm (smích). Ten zápas byl pro mě ale výjimečný kvůli úplně jiné věci. V den odletu na Davis Cup do Chorvatska od nás navždy odešla babička. Já jsem nechtěl hrát. Máma mě ale přemluvila, abych šel hrát pro ni, že je to to nejlepší, co pro ni mohu udělat. Ten zápas jsem vyhrál ze čtyř mečbolů. Vešlo to do historie. Ale byl to zápas babičky, ne můj.

Z tenisového kolotoče jste nevypadl ani náhodou. Jak se v něm cítíte nyní?
Myslel jsem, že budu mít víc času na domov a rodiče, kteří tady jsou se mnou. Chtěl bych jim za celou kariéru moc poděkovat. Bez nich bych tady nikdy nemohl stát. Táta mě tenis naučil, hlavní ale je, že mi rodiče dali bezmeznou podporu a lásku. To je pro mě to nejvzácnější, co v životě mám.

Osm let jste strávil v Přerově, který je neodmyslitelně spojen s vašimi tenisovými začátky. Jaké je vaše nejoblíbenější místo a na koho rád vzpomínáte?
Vsadsko pět, tam bydlí rodiče, to je moje nejmilejší místo. Za roky, co jsem strávil v Přerově, mě jinak hodně ovlivnil Sláva Doseděl i pan Huťka. Pod ním jsem absolvoval nejeden těžký trénink, po kterém mi nebylo moc dobře (úsměv). Tito dva lidé byli vlastně prvními, kdo mi otevřel oči a ukázali, jak vypadá profesionální tenis a příprava. Hlavně Sláva byl v tomto obrovský profík. Dokázal ze svého potenciálu dostat maximum.

Nevadí, že zkazíš, ale bojuj

Jak často se sem za rodiči vracíte?
Snažím se co nejčastěji. Když jsem v Česku, zajedu do Přerova jednou za čtrnáct dní. Jindy zase rodiče přijedou do Prahy. Snažíme se to kombinovat, jak to jen jde.

Navštívil jste galavečer pro nejúspěšnější sportovce města Přerova. Sledujete místní sportovní dění?
Teď jsem si samozřejmě všiml hokeje, když tady hrál Jarda. Jinak toho času opravdu moc nemám, takže tento večer je pro mě zajímavý i tím, že si zaktualizuji znalosti o přerovském sportu.

Co byste poradil zdejšímu zástupu mladých sportovců, aby měli šanci být podobně úspěšní jako vy?
Nejdůležitější je, aby byli zdraví, aby je bavilo to, co dělají a dali tomu vše, co můžou. Já jsem se vždy držel hesla – nevadí, že zkazíš, ale bojuj. Myslím, že tohle mluví za vše.