Před startem sezony se rozhodla pro studium na Washington State University a za půl roku se z ní ve Spojených státech stala malá sportovní hvězda.

Z jedné ze dvou elitních konferencí nejvyšší soutěže dotáhla svůj tým mezi 64 nejlepších v USA. Co víc, prestižní asociace amerických trenérů ji jmenovala nejprve nováčkem roku konference, poté severopacifického regionu a nakonec i celých Spojených států.

„Nečekala jsem, že se mi první rok podaří něco takového,“ přiznává zanedlouho dvacetiletá blokařka.

Magdo, jak jste se vůbec dostala k možnosti odejít do USA?
Oslovila mě přímo Washington State University, když jsem byla s nároďákem v Itálii. Byli se tam dívat její trenéři. Líbila jsem se jim, nabídli mi, jestli tam nechci hrát a studovat. Hodně jsem přemýšlela, měla jsem v plánu jít na vysokou školu normálně v Česku. Když mi ale řekli víc o jejich programu, tak se mi to zalíbilo.

Co konkrétně vás za moře zlákalo?
V Americe je volejbal jeden z nejpopulárnějších sportů. Ukazovali mi třeba fotky a videa ze zápasů. Chodí tam šíleně moc lidí. Na našem posledním zápase sezony bylo asi šest tisíc lidí, to je něco neskutečného. Zaujalo mě i pojetí trenérů. Chtěli, abychom si sedli herně i povahově. Z velké části jsem do USA šla právě kvůli trenérům. Snažili se to postavit na mladých hráčkách, abychom se společně zlepšovaly a dotáhly to co nejdál.

Co nějaká proti, bylo to těžké rozhodování?
Vážně jsem o tom přemýšlela dennodenně. Hlavně skrz rodinu a kamarády. Věděla jsem, že ze začátku tam nikoho nebudu znát. To bylo asi nejtěžší. Měla jsem už také přihlášky na několik vysokých škol v Česku. Dělala jsem už i přijímačky.

Studujete nyní v Americe to, co byste nejspíš studovala tady v Česku?
Je to trošku podobné. Nakonec mám letos human resources management, což je management lidských zdrojů. Příští rok si k tomu budu dávat ještě vedlejší obor, tím bude mezinárodní byznys. Zatím jsem spokojená. Profesoři tam u nás hodně tolerují vysokou absenci, protože když letíme někam na zápas, chybíme skoro týden.

Vše vám přitom hradí škola?
Nabídli mi stipendium po celou dobu studia. Vzdělání v Americe je jinak neskutečně drahé. Vyšlo by to na nějakých 40 tisíc dolarů (920 000 korun, pozn. red.) na dva semestry. Mám hrazeno ubytování, vzdělání, pomůcky do školy a učebnice. Musím si platit jen dopravu.

Jaký pro vás byl přechod na trošku jiné americké pojetí volejbalu?
Je tam hodně jiných pravidel. Třeba máme mnohem víc střídání. Máme vyloženě libero, pak ale ještě dvě holky, co jsou obrannými specialistkami. Ty chodí do pole třeba místo naší univerzálky, která má skoro dva metry. Takže hrajeme vlastně se třemi libery, tak to trošku vypadá. Pak jsou tam další menší věci. Koncept volejbalu je ale stejný. Akorát tím, jak jsou tam všechny hráčky mladé, tak je to strašně rychlé.

Takže v rychlosti je podle vás největší rozdíl?
Asi ano. To byl pro mě největší šok. Ony tam střílí, co jde, nahrávky a všechno. Hráčky tam jsou taky hodně skákavé a dynamické. Musela jsem si zvykat, že všude musím být o krok napřed. Řekla bych, že naštěstí mi ten styl volejbalu hodně sedl.

Co úroveň? Sen hráček z Ameriky je zahrát si profesionálně v Evropě. Dá se ale srovnat třeba úroveň nejvyšší soutěže s českou extraligou?
To je složité. Je tam nejvyšší divize, která má ale kolem tří set týmů. Ty jsou rozděleny do různých konferencí. Dvě z nich jsou nejkvalitnější. To jsou Big Ten a ta, co hraji, Pac-12. Řekla bych, že tam je ta úroveň vyšší. Celkově je naše konference strašně vyrovnaná, každý může vyloženě porazit každého. Je to super, jsem moc spokojená, že jsem tam šla.

A udělala jste asi dobře i vzhledem k ocenění nováčka roku celých Spojených států…
Překvapilo mě to, vůbec jsem to nečekala (usmívá se). Sedla jsem si s tím týmem, sedl mi i styl, kterým hrajeme. Měli jsme tento rok hodně mladých holek, na kterých se to muselo stavět. Na hřišti jsem se cítila hodně dobře. Trenéři mi dodávali hodně sebevědomí a strašně moc mě podporovali. Tak to nějak dopadlo.

On je to obrovský úspěch. Co na to říkáte?
Vážně mě to překvapilo. Když už jsem byla tady v Česku, tak mi trenéři volali, že jsem vyhrála nováčka roku celých Spojených států. Ptali se mě, jestli si pro ni nechci přiletět do Pittsburghu. Říkala jsem, že asi teď zůstanu doma (směje se). Tak to vyzvedli za mě, měla jsem z toho ale obrovskou radost. Nečekala jsem, že se mi první rok podaří něco takového.

S týmem jste ze silné konference Pac-12 postoupili do play-off. To je v Americe opravdu hodně sledované, je to tak?
Poté, co jsme dohráli základní část, vysílali v televizi rozlosování následující části. Tak jsme se dozvěděli, že letíme na Havaj, byli jsme neskutečně nadšení.

Bohužel jste vypadli v prvním kole se San Diegem. Nebyli jste přitom favority?
Právě ani ne. Jak jsme měli hodně mladý tým, většina lidí ani nepředpokládala, že bychom se do toho turnaje dostali. V Americe je kolem čtyř set týmů a postoupit mezi závěrečných 64 je úspěch. Máte pravdu, že když nás viděli hrát, cítili šanci, že bychom mohli postoupit dál. Mohli jsme jen překvapit, na Havaji jsme byli nejníže nasazeným týmem.

Cítíte na sobě progres po volejbalové stránce?
Rozhodně. Nebyla jsem zvyklá až tak moc trénovat. Měla jsem to složitější, na střední školu jsem dojížděla do Olomouce, tady jsem měla tréninky dvě hodiny každý den. Tam jdu po škole na předtréninkovou fyzioterapii. Měla jsem trošku problémy s ramenem, tak se mnou dělali různé cviky, abych byla připravena na trénink. Pak je trénink dvě až tři hodiny. Po tréninku máme ještě posilovnu, po té jdeme ještě znovu na fyzio, která je i preventivní.

Překvapení? Jak jsou všichni milí

Co z lidského hlediska, jak jste v Americe spokojená?
Je super, že to u nás na univerzitě chodí tak, že všichni sportovci, co jsme tam prvním rokem, bydlíme na stejné koleji. Povinně musíme být tam, nesmíme třeba do vlastních bytů. Takže bylo jednoduché se seznámit. Všichni tam navíc sporty sledují, podporují nás. Podporujeme se i navzájem. Holky nebo kluci, co hrají basket nebo americký fotbal, nám napíší, ať se daří. Sledují to i profesoři. Stávalo se mi, že po hodinách za mnou chodili a gratulovali mi k zápasu. To bylo moc pěkné.

Je něco, co vás na Spojených státech třeba překvapilo?
Hodně mě překvapilo, jak jsou všichni milí. Čekala jsem, že tam bude vysoká soutěživost, konkurence. Ale vůbec. Opak byl pravdou. Všichni se vám snaží s čímkoliv pomoct. Když třeba profesoři vědí, že jedu někam na turnaj a já se jim zapomenu ozvat, sami mi pošlou všechno, co potřebuji do hodin.

Co vás čeká nyní?
Doma zůstávám do 11. ledna, pak letím zpátky. Teď už nám skončila oficiální část sezony. Takže teď už budeme mít jenom „off season“. Čekají nás ranní tréninky jako posilovna a tak. Pracovat budeme hlavně na tom, co nám nešlo v sezoně. Bude taky hodně individuálních tréninků. Semestr nám pak končí v květnu a začátkem července nebo koncem června budu už zase muset být zpátky, protože nám opět začne sezona.

A jak dlouho to ještě vidíte na život v Americe?
Chtěla bych si dodělat titul, takže ještě na tři roky.

Evidentně nám v USA roste skvělá blokařka pro reprezentační dres. Jak to ale máte s ženskou reprezentací?
Jsme s trenérem v kontaktu. Je to složité. Hodně reprezentačních turnajů je v době, kdy bych měla školu. Takže zatím nevím, jak to budu dělat a jestli vůbec budu mít možnost reprezentovat. Ale jsem zvědavá, uvidíme, jak to dopadne.