Po Přerově je známo, že rodina Pavelkových je badmintonovou rodinou. Ptát se, jak ses k tomuto sportu dostala, je asi zbytečné, co?

Jelikož mí rodiče hráli badminton a trénovali tady v Přerově, tak mě už odmalička vedli k tomuto sportu. Poté se to tak nějak vyvinulo, že jsem začala hrát a zlepšovala jsem se a hraji doposud. Odmala jsem byla vedena ke sportu, třeba horské kolo je stále mým velkým koníčkem.

V kolika jsi tedy začala s raketou v ruce?

To je těžké říci. Chodila jsem s rodiči na tréninky a postupně jsem se do toho dostávala. Bylo to fakt odmala. Řekla bych, tak zhruba od pěti let.

Kudy se ubírala tvá kariéra? Začala jsi hrát v Přerově a kam dál pokračovaly tvé kroky?

Pořád jsem hráčkou SK Badminton Přerov, ale hostuji v Brně, kde hraji extraligu. Jsem v jednom týmu například s Petrem Koukalem a Honzou Vondrou… Chceme vyhrát. Loni se nám to podařilo, tak letos chceme titul obhájit.

Jak si zatím vedete?

Po základní části jsme skončili první a teď začíná play off, do kterého jdeme jako nasazený tým až do druhého kola, tedy do semifinále.

Kromě extraligy hraješ určitě i nějaké turnaje…

Jezdím především na mezinárodní turnaje. Jsem posledním rokem v juniorech a už se pomalu připravuji na přechod do dospělých, protože to je obrovský skok. Je to prostě jiný badminton. Letos jsem byla snad už jen na jednom juniorském turnaji, jinak jezdím jen po těch dospěláckých.

Kdy vlastně začíná badmintonová sezona?

Sezona trvá celý rok. Já se připravuji především přes letní prázdniny, kdy není tolik turnajů. Po turnajích jezdím od září do května.

A když uhraješ nějaký výsledek, tak se ti vždy započítávají nějaké body do žebříčků?

Přesně tak. Do českého, evropského i světového. Podle toho, jaký hrajete turnaj.

Ve světovém žebříčku dospělých jsem na 216. příčce. Chtěla jsem být před mistrovstvím České republiky, které se přednedávnem odehrálo v Přerově, do dvoustého místa, abych byla druhá nasazená, ale nepovedlo se.

Jakých jsi dosáhla úspěchů v mládežnických kategoriích?

Jsem třikrát juniorskou mistryní republiky a vyhrála jsem mezinárodní mistrovství Švýcarska v deblu. A dál mám ještě nějaká druhá a třetí místa.

Nějaký větší úspěch v seniorech už máš?

Loni jsem byla na mistrovství republiky dvakrát třetí, v mixu a v singlu. Letos jsem byla opět bronzová v mixu, ale singl se mi nepovedl. Nehrála jsem, jak bych chtěla. Navíc jsem měla celkem pěkný los. Věděla jsem, že mám natrénováno, věřila jsem si na soupeřky, ale na kurtu jsem to nebyla já. Nemrzí mě ani tak, že jsem prohrála, ale že jsem neodehrála dobrý zápas.

Nebyla jsi třeba nervózní z tlaku na tvou osobu, když jsi hrála v domácím prostředí a určitě před spoustou známých?

Určitě to na mě mělo vliv. Byla jsem všude po městě na plakátech, což taky zrovna nemusím (smích). Cítila jsem velkou podporu od lidí, co mě znají, hodně lidí mi fandilo, za což jim moc děkuji a vážím si toho.

Bohužel jsem to ale ještě neustála. Určitě to byla skvělá zkušenost, že jsem si takhle mladá vyzkoušela hrát v domácím prostředí a pod takovým tlakem. Příště už to snad zvládnu.

Abys měla výsledky, tak určitě musíš i hodně trénovat…

Trénuje mě taťka, ale před rokem jsem začala spolupracovat s trenérem z Malajsie. Teď před tímto mistrovstvím přiletěl do Přerova a trénovali jsme dvakrát denně šest dní v týdnu.

Co škola, jde skloubit dohromady s badmintonem?

Na Gymnáziu Jana Blahoslava mám individuální studijní plán. Vedení školy i učitelé mi pomáhají skloubit sport se školou. Mám prodlouženou klasifikaci, tak se teď musím zaměřit zase na školu, abych to všechno dohnala a poté zdárně odmaturovala.

Loňské prázdniny jsi strávila v Malajsii. Co ti to dalo?

Byla jsem z toho strašně nadšená. Byla to má největší zkušenost a zážitek v životě, něco úžasného. V Malajsii je badminton národním sportem číslo jedna, takže hobby hráči, co tam hrají, by u nás mohli hrát klidně závodně.

Měla jsem to štěstí, že nás trenér vzal do jejich národního centra, kam se veřejnost ani novináři vůbec nedostanou. Má tam kamarády-trenéry a vzal nás tam až poté, co si byl jistý, že jsme fyzicky i herně připravení. Kdybychom hráli špatně, tak by nám tam příště už neumožnili trénovat. Naštěstí jsme obstáli, takže máme stále dveře otevřené.

Bylo úžasné trénovat v jedné hale se světovou jedničkou Lee Chong Weiem, se kterým jsem se setkala i osobně, stejně jako s olympijským vítězem, Indonésanem Taufikem Hidayatem.

V Malajsii jsem byla i na druhém největším turnaji dospělých, kde jsem sice vypadla v kvalifikaci, ale i tak bylo skvělé vidět živě nejlepší světové hráče. Oproti Evropě je to skutečně strašně velký skok v rychlosti i v technice.

Co je pro tebe vrcholem sezony?

Vrcholem sezony bylo české mistrovství republiky juniorů, které jsem propásla, protože jsem byla nemocná, a republikový šampionát dospělých v Přerově, který se mi, jak jsem už řekla, bohužel moc nepovedl.

Čeká tě teď do konce sezony ještě nějaká větší badmintonová akce?

V podstatě jen ta extraliga a několik mezinárodních turnajů dospělých. Jinak můj hlavní cíl je odmaturovat a poté se badmintonu věnovat ještě víc.

Když s nejlepším českým hráčem Petrem Koukalem dokonce hraješ v jednom týmu, tak určitě znáš ten jeho životní příběh. Co na to říkáš, jak se s tím nádorovým onemocněním popral a nyní už je opět na kurtech… vyhrál popáté v řadě republikový šampionát a chystá se kvalifikovat na olympiádu…?

Petra znám odmala, protože naši rodiče spolu hrávali badminton a stále jsou dobrými přáteli. Je to vážně super kluk a jsem moc ráda, že se na to přišlo takhle brzo a že se z toho tak rychle dostal. Moc ho obdivuji, že se v tak krátkém časovém horizontu dal opět do kupy a začal trénovat a hrát. Musí to být hodně náročné, vždyť třeba na fyzičce začínal téměř od nuly. Strašně špatně se to nabírá zpátky. Jsem ráda, že to takhle zvládá, a přeji mu, aby se opět dostal na olympiádu.

Vlastně ještě v září loňského roku se v Německu probojoval až do semifinále druhého nejvyššího turnaje na světě, kde hrál skvěle. Poté měl obhajovat první místo na mezinárodním mistrovství republiky, ale to už šel na operaci.

Když měl po druhé chemoterapii a měli jsme extraligové utkání v Praze, tak tam přijel a hrál. Říkal nám, že si šel zaběhat, ale za pět minut musel skončit, protože se mu tak rozbušilo srdce, že vůbec nemohl. Dokonce mu dělalo problémy jít do schodů, protože se zadýchával.

Máš nějaký badmintonový vzor?

Žádný konkrétní vzor nemám. Spíše obdivuji všechny profesionální hráče, protože vím, jak moc náročný je to sport, a vidět je hrát je prostě nádhera.

Líbí se mi hra asijských hráčů, například právě Taufika a Chong Weie (oba hrají dvouhru mužů). Jinak fandím všem Evropanům, protože prosadit se v konkurenci asijských badmintonistů je velmi těžké. Například Peter Gade (dvohra mužů) a Tine Baum (dvouhra žen) z Dánska jsou čtvrtí na světě, což je úžasné.

Zaslechl jsem, že jsi už dokonce reprezentovala Českou republiku v kategorii dospělých. Co to bylo za akci a jak jste si vedli?

Ano, bylo to loni na mistrovství Evropy družstev mužů a žen. Oba týmy skončily shodně na sedmém místě. Ženy prohrály ve skupině pouze s vítězným Dánskem. Výsledek na tomto turnaji byl také ohodnocen jako nejlepší počin roku 2010.

Myslíš, že badminton je v Česku na vzestupu, nebo tak nějak stagnuje?

Zdá se mi, že zájem veřejnosti o badminton roste. I tady v Přerově.

Ty jsi stále vlastně ještě amatérka, když to tak povím. Je badminton sport hodně finančně náročný?

Jezdím po mezinárodních turnajích, takže si musím platit cestu, startovné, ubytování a tak dále. A pokud bych chtěla spolupracovat se zahraničním trenérem, tak to už je dost finančně náročné. Jinak co se týče samotného náčiní, tak to žádná hrůza není.

Čeho chceš ve své kariéře dosáhnout?

Kdybych měla podmínky k trénování, kdybych třeba mohla opět jet do Malajsie, tak bych to určitě chtěla zkusit dotáhnout co nejdál. Olympiáda je sen každého sportovce. Bylo by to nádherné, ale není zase tak jednoduché se tam dostat. Nejsme na tom totiž v Česku tak dobře, aby tam mohlo jet víc lidí než jeden z každé kategorie. Zatím je přede mnou Kristína Ludíková, takže bych musela být ve světovém žebříčku před ní a ještě do určitého místa, abych se kvalifikovala. Nic ale není nemožné. Jsem ochotná trénovat a moc mě to baví, takže uvidíme, kam až se dostanu.