Patnáctiletý Jiří Minařík se na konci července zúčastnil prestižního Evropského olympijského festivalu mládeže, odkud dovezl dvě bronzové medaile. Antonín Hrabal zase asi o měsíc později skončil se svou posádkou čtvrtý na juniorském mistrovství světa. „To tady v kojetínské rychlostní kanoistice nebylo asi dvacet let,“ upozornil hlavní trenér Kanoistiky Kojetín Aleš Zendulka.

TĚŽKÉ ZAČÁTKY

Nechybělo přitom moc a oba talentovaní borci by jen těžko podobného úspěchu někdy dosáhli. Začínali totiž na kajacích (s oboustranným pádlem, pozn. red.), jenže tam se oba spíše hledali. Naštěstí v Kojetíně „našli“ také kanoe (jednostranné pádlo, pozn. red.), což byla trefa do černého. „Chtěl jsem s tím na kajaku skončit asi pětkrát. Ze začátku jsem se trápil i na kanoi, ale už mi bylo blbé odcházet,“ usmíval se Jiří Minařík.

„Tenkrát Jirka začínal na jaře, to není zrovna ideální doba, voda je ještě hodně studená. Tak se nám tady, chudák, často koupal. Jenže díky své píli a vytrvalosti už v červenci mohl jet na mistrovství republiky, kde dokonce vybojoval titul. Je to určitě talent,“ bavil se nad začátky Minaříka trenér Aleš Zendulka.

DVA NEJCENNĚJŠÍ BRONZY

Dnes už se dá říct, že ve své věkové kategorii patří Minařík mezi evropskou špičku, což jen potvrdil na Evropském olympijském festivalu mládeže. Bronzovou medaili vybojoval na singlu v obrovsky těžké konkurenci. Jako bonbonek pak přidal ještě stejně cenný kov na smíšeném deblu společně s Denisou Řáhovou.

„Obrovským úspěchem bylo už to, že se tam dostal. V červnu se totiž musel na nominačních závodech ostaršit o tři roky, to znamená, že musel závodit se staršími a porazit je v jízdách na 200 a 500 metrů,“ vysvětlil Aleš Zendulka.
Sám Jiří Minařík pak ve finále na festivalu mládeže cítil, že mohl mít i na víc něž na bronz, přesto je spokojen a olympijskou atmosféru si užíval. Rychlostní kanoistika se navíc na tuto akci, pořádanou co dva roky, opět dostala po čtrnácti letech. A kojetínský závodník byl mezi šesti vyvolenými Čechy.

„Přístup trenérů byl perfektní. Nosili nám třeba lodě na vodu, měli jsme kompletní servis. Byla tam i olympijská vesnička, bydleli jsme v takových panelácích. Večer po příjezdu jsme si užili zahajovací ceremoniál, no a pak jsme měli asi tři závody denně,“ popisovala patnáctiletá naděje nejen kojetínské rychlostní kanoistiky.

PO DVACETI LETECH NA MISTROVSTVÍ SVĚTA

Jeho oddílový kolega Antonín Hrabal závodil na nedávném světovém šampionátu v kategorii C4 (čtyřčlenné posádky na kanoi, pozn. red.). Bude mu osmnáct let a mezi čtyřka-noemi společně s Adamem Holenkou, Jiřím Zalubilem a Lukášem Fraňkem ve finále skončil těsně za stupni vítězů. Rychlejší byli jen Rusové, Maďaři a Poláci.

Mít svého závodníka na mistrovství světa zhruba po dvaceti letech, to je pro Kojetín obrovský úspěch, který jen podtrhuje rostoucí úroveň místního klubu kanoistiky. Ten se v roce 2016 dočkal také zbrusu nové budovy loděnice, která po kompletní rekonstrukci snese ta nejpřísnější moderní měřítka. Nic by pochopitelně nešlo bez podpory dalších důležitých subjektů.

„Musíme poděkovat městu Kojetín, které nás finančně podpořilo a bez jehož pomoci by vůbec nebylo možné areál provozovat. Nesmíme zapomenout ani na kraj. Budovu stále rekonstruujeme a pomáhají nám hlavně členové našeho oddílu,“ uvedl trenér Aleš Zendulka.

Právě on společně s dalšími trenéry Krejčiříkem a Kapounem mají na starosti hlavně děti od šesti do osmnácti let. Třináctiletí už trénují dokonce každý všední den, což je bezpodmínečným základem k podobným mezinárodním triumfům. Nechybí ani častá soustředění, kanoisté jezdí také k moři. V Kojetíně zkrátka právě kanoistika aspiruje na sport číslo jedna.