Téměř po dvou třetinách soutěže neměl Přerov na svém kontě jediné vítězství a topil se na poslední, sestupové příčce.

Poté naštěstí přišla měsíc dlouhá vánočná pauza, ve které trenér Vladimír Sirvoň své svěřenky vůbec nešetřil.

Odměnou za jejich úsilí jim bylo udržení soutěže a v posledním kole dokonce zajištění si playoff. Ve vyřazovacích bojích hráčky PVK rozhodně nezklamaly a především v domácím prostředí pořádně potrápily hlavního aspiranta na zisk mistrovského titulu, který však neočekávaně vypadl v semifinále s Olomoucí 1:3 na zápasy.

Kouč Sirvoň odvedl v Přerově obrovský kus práce, ale k 31. březnu mu skočila smlouva a vedení klubu se s ním nedomluvilo na prodloužení kontraktu.

Proč se tak stalo a na další zajímavé otázky včetně jeho kariéry jsme se ho zeptali před posledním tréninkem.

ROZHOVOR

Přibližte nám trochu vaši hráčskou kariéru. Jakých úspěchů jste dosáhl?

Jako hráč ČH Bratislava mám tři tituly mistra Československa a třikrát jsem s týmem zvítězil i v Československém poháru.

V klubových soutěžích jsem vyhrál Pohár mistrů evropských zemí a Pohár vítězů pohárů. Hrál jsem na mistrovství Evropy 1977 v Helsinkách, 1979 v Paříži a na mistrovství světa 1978 v Římě, a také na olympiádě v Moskvě 1980.

Na svém kontě mám dohromady přes 250 reprezentačních startů.

Vaše hráčská kariéra byla opravdu velice nabitá a hlavně úspěšná. Určitě jste na ni navázal i na trenérském postu…

Začínal jsem jako mužský trenér u mládeže. Vedl jsem jak chlapce, tak i děvčata různých věkových kategorií a nasbíral s nimi ve Finsku a v Rakousku třináct mistrovských titulů.

Byl jsem u kormidla mužského národního týmu Finska i Rakouska. V Rakousku jsem vedl volejbalisty Vídně, šestkrát vyhrál titul a pětkrát pohár.

Jednu dobu jsem vedl i ženský národní tým Rakouska. Trénoval jsem Wolfurt a dva vídeňské kluby. V Rakousku jsem vyhrál třikrát ligu i pohár a jednou Středoevropský pohár.

Dvakrát jsem byl ve Final four Tops Team Cupu a jednou z toho i ve finále. Mé poslední angažmá před Přerovem bylo v Senici, kde jsem vedl extraligový tým žen, se kterým jsme vyhráli třikrát titul, jednou domácí pohár, dvakrát Středoevropský pohár a ve Final four CEV Cupu jsme vybojovali stříbrné medaile.

Na kterou sezonu, tým nebo utkání nejraději vzpomínáte?

Jsem vítězný typ. Většinu sezon jsem něco vyhrál, takže proměje v podstatě každá sezona krásná. Nejraději asi vzpomínám na Final four Tops Team Cupu ve Vídni a v Ázerbájdžánu a Final four CEV Cupu se Senicí v Perugii.

Přejděme už k vašemu působení v Přerovském volejbalovém klubu. Co vás přimělo jít zrovna do Přerova?

V Senici v květnu odstoupil sponzor a celé se to tam zhroutilo. Na nějaké angažmá trenéra, manažera či sportovního ředitele již bylo pozdě, protože bylo vše obsazené. Byl jsem tedy volný a dělal jsem jen drobné práce, o které mě požádaly nějaké kluby.

Celkem se mi to ale i šiklo. Odpočinul jsem si a věnoval se rodině. Poté jsem se jednou v Olomouci potkal s Jirkou Janečkem (bývalý vedoucí družstva PVK), který se mě zeptal, jestli si nechci dát schůzku se zástupci Přerovského volejbalového klubu.

Byla mi nabídnuta smlouva do konce základní části, ale abych řekl pravdu, tak jsem se trošku déle rozmýšlel, jestli tuto nabídku přijmout, protože jsem ještě nikdy nenastupoval do „rozjetého vlaku“ a navíc ta situace v přerovském volejbale byla dost vážná.

Poté mi volala Slávka Mihálová a řekla, že tu jsou děvčata, která na sobě chtějí pracovat. To mě asi zlomilo. Je trošku na škodu, že jsem nepřišel alespoň o měsíc dřív, protože tam ještě byla i možnost nějakého soupeře přeskočit a vyhnout se tak v prvním kole play-off Prostějovu.

Jaký jste měl od vedení vytyčený cíl? Stačilo udržení extraligy, nebo chtěli i play-off?

Klub po loňské úspěšné sezoně údajně vyhlásil, že chce bojovat o medaile a nejhůře skončit na čtvrtém místě.

Po absolvování prvních dvou tréninků to však proměbylo nepochopitelné, řekl bych až drzé. Mým hlavním cílem bylo udržet Přerov v extralize a o play-off se raději moc nemluvilo.

Měl jsem jedenáct utkání na to, aby se tým zachránil, a to jsme navíc hráli proti takovým soupeřům, jako jsou Prostějov či Brno.

Co se vám honilo hlavou po prvním tréninku?

Měl jsem úctu k děvčatům, protože naskočila do toho mého trendu.Vprvní řadě jsem chtěl udělat nějaký pořádek a systém. Holky se snažily a to byl pro mě základ.

Moc času však na záchranu opravdu nebylo. První utkání jsme hráli na Slavii, kde jsme uhráli set. Byla tam šance vyhrát ještě jednu sadu a v tu chvíli jsem cítit, že tým na nejvyšší soutěž má.

Byl tam ovšem jeden problém. Námnestačilo porazit Střešovice a Liberec, my jsme museli vyhrát i jedno, dvě utkání se silným soupeřem.

Moje taktika byla vyčkávat, který z týmů nás podcení. Jakmile jsem viděl, že někdo proti nám nastupuje laxně, s respektem, nebo mu třeba nesedí hala, tak jsme do toho šli na doraz.

Po jedenáctém kole měl Přerov na svém kontě jedenáct porážek. Poté naštěstí přišla měsíc dlouhá vánoční přestávka.

Jak vypadala příprava v tomto období?

Po Vánocích jsme jeli do Luhačovic na soustředění a celý ten přípravný cyklus probíhal v mém standardu a v nasazení. Tým dobře šlapal a hlavně chtěl, což mi hodně pomohlo.

Kdybych se tu měl ještě mořit s tím, že se hráčkám nechce a mají k tomu laxní přístup, tak bych měl asi problém.

Čtyři týdny potu a odříkání. Předpokládám, že právě tato pauza vás jako tým zachránila?

Pro holky ten měsíc byl až překvapivě tvrdý, ale jak se později ukázalo, byl klíčový. Já stavím na dobré přípravě svého družstva. Hlavně na fyzickém základu, ze kterého se odrážíme, a když vidím, že naše hra máúroveň, tak potom je nadstavba, a to taktika proti soupeři a tak dále.

A pak to přišlo… vítězství v Ostravě a domácí výhra nad Olympem. Jaký jste měl v tu chvíli pocit?

Věřil jste, že tým už pošlape a zachrání se? Když jsme vyhráli nad Olympem, tak už jsem byl opravdu přesvědčen, že se zachráníme, i když jsem to neventiloval, protože vždy mluvím o soupeřích s respektem.

Věřil jsem, že už to máme v kapse. To bylo v podstatě to vítězství nad silným týmem.

Poté jste ještě porazili v důležitém utkání Střešovice. Myslel jste v tu chvíli také na play-off?

Se Střešovicemi jsme museli vyhrát, ale na play-off jsem ještě nemyslel, protože se to ještě mohlo zamotat, a navíc já tu pořádně ještě neznám vztahy mezi kluby. V závěru, když už Střešovicím o nic nešlo, tak se na to mohly vykašlat. Nakonec ale vyhrály, což bylo velmi korektní.

Do Frýdku-Místku jste odjížděli s minimální šancí na play-off. Jak se k tomuto utkání hráčky stavěly?

Do Frýdku jely velice odhodlané. První dva sety jsme ale prohrávali a nevedlo se nám ani ve třetí sadě. Potom ovšem hlasatel pověděl, že Střešovice vedou 2:0 na sety a děvčata do toho tak šlápla, což jsem ještě nezažil. Bylo to nádherné.

Liberec prohrál, vy jste otočili nepříznivé utkání ve svůj prospěch a byli jste tam…

Play-off jsme si však již mohli téměř zajistit vítězstvím v Liberci, což se námbohužel nepodařilo. Tato porážka byla snad jedinou takovou výraznější černou skvrnou účinkování v zápasech.

Možná ta příprava na utkání mohla být jiná. Kdybychom měli nějaký malý mikrocyklus: dva, tři dny spolu žili, bývali a trénovali, tak se to mohlo podařit, protože šlo vážně o hodně.

Chtěl jsem nějaké krátké soustředění vedení navrhnout, ale… Vítězstvím bychom se udrželi v těsném kontaktu s Frýdkem a Slavií a byla by tam i šance nenarazit ve čtvrtfinále na Prostějov.

To se bohužel stalo a s nejlepším týmem základní části jste prohráli 0:3 na zápasy. Jaká ta série byla ve vašich očích?

Holky v této sérii podaly solidní výkon a mít i trochu více štěstí, tak se možná dalo vyhrát naše domácí utkání. Byl jsem dost překvapený, že holky vydržely být neustále v nasazení a hrát na nějaké úrovni, i když to poslední utkání mohlo být o trošku lepší. V Prostějově je dost profesionální prostředí i atmosféra a to sehrálo také svou roli.

Které utkání v sezoně se vám nejvíce líbilo?

My jsme dobrých utkání, ve kterých jsem byl spokojený, odehráli více. Od „odborníků“ v klubu na nás byla velká kritika v Olomouci.

Já si ovšem myslím, že jsme tam minimálně set a půl hráli dobře. Některé zápasy jsme hráli dobře, i když jsme prohráli. Například čtvrtfinálové utkání doma s Prostějovem.

Podle mě Prostějov nemá nárok ztratit dva sety s žádným klubem v této lize, možná jen s Brnem. A to, že jsme toho využili, je naše plus.

Velmi dobrý zápas jsme odehráli také v Ostravě. Proti Střešovicím byla děvčata v mírné křeči, protože musela vyhrát. Přerovský tým ještě není tak vyzrálý, což někdy rozhodovalo.

Svůj cíl jste splnil, hráčky i fanoušci k vám vzhlížejí, ale tým již v další sezoně nepovedete…

Je mi to líto, že už tady končím, ale tak jsem se rozhodl. Bylo ovšem i období, kdy jsem byl rozhodnutý, že tady zůstanu a pozvednu volejbal na vyšší úroveň.

Myslím si však, že tento klub nechce jít výš. Není to jen o postavení v lize, je to ve všem. Vedení je spokojené, že to je tak, jak to je, a chtějí tak žít i nadále. I když tu nebudu, tak holkám budu fandit a sledovat jejich výsledky.

Chcete něco vzkázat hráčkám, vedení klubu či příznivcům přerovského volejbalu?

Budu se znovu opakovat, ale v první řadě bych chtěl poděkovat hráčkám za jejich přístup. Velká poklona také patří fanouškům, jak se reálně dívají na tento sport, ať už kriticky, či pozitivně.

Diváci si tady v Přerově pravděpodobně uvědomili situaci, respektovali ji a byli trpěliví. Nezažil jsem tu žádné urážky jako v jiných klubech. Tady se čekalo a fandilo. Dospěl jsem k tomu názoru, že přerovský fanoušek rozumí velmi dobře volejbalu.

Kam dál budou směřovat vaše kroky?

Pochopitelně zůstávámu volejbalu. Mám nějaké nabídky, takže ještě uvidím. Každopádně bych chtěl působit co nejblíže k domovu.