Naživo v ringu, mezi šestnácti provazy, ho jen tak neuvidíte, zápasí totiž jen s těmi nejlepšími na světě. To už je pravděpodobnější, že jej zhlédnete na kanálu Eurosport, který tyto zápasy vysílá. Proto jsme se s ním domluvili a popovídali si o jeho kariéře.

Kickbox není zrovna sportem pro děti. V kolika jsi s ním začal?

Asi tak jako každý kluk jsem odmalička hrával hokej a fotbal. S kickboxem jsem ale začal relativně pozdě, až ve dvaceti. Předtím mě ještě zastihla roční vojenská služba. Chodili jsme s klukama do posilovny, ale chtěli jsme vyzkoušet ještě i nějaký nový sport. S jedním z nich jsem tedy začal chodit k Tomášovi (Tomáš Tomiga, trenér KBC Přerov, pozn. red.) do Přerova. Ten kluk, co se mnou začínal, měl nehodu, zranil si ruku a musel skončit. Mě to ale nějak chytlo a vydržel jsem u toho.

Z amatérského kicboxera ses stal profesionálem. To jsi měl tak dobré výsledky?

V amatérech jsem měl slušné výsledky… jsem trojnásobným mistrem světa v nejtěžší váze nad 91 kilo a dvakrát mistr republiky. Nějak jsme se poté shodli, že by byla škoda to nezkusit na profesionální úrovní. Trošku jsem váhal, ale kluci kolem mi říkali, že bych toho mohl třeba za pět let litovat a vyčítat si, že jsem to nezkusil. Takže jsem šel do profi. To mi bylo tak pětadvacet let.

Teď ti je jednatřicet a jsi na vrcholu. Dá se tedy tímto sportem uživit?

Pokud člověk není tím TOP hráčem, kterých je na světě patnáct až dvacet, tak si těmi zápasy, aby sis dobře žil, moc nevyděláš. Je to prostě o sponzorech, tak jako většina sportů v dnešní době. Strava, výživa, tréninky, všechno to stojí peníze. Zadarmo ti nikdo nic neudělá.

A co je tedy tvým hlavním příjmem peněz?

Jsem vyučený zámečník, ale živím se vesměs jen sportem. Chodím sice každý den na čtyři hodiny do práce, ale to nic není. Jsem odkázaný vyloženě na sponzory a tak dále.

Živí tě tedy sport. Jak často musíš trénovat?

Když jsem byl amatér, tak jsem si na tréninky chodil, jak to vyhovovalo mně, třeba třikrát týdně. Teď už ale, dá se říci, trénuji každý den. Záleží také na tom, jestli je před zápasem, nebo ne. Teď zrovna nic nemám, tak chodím tak třikrát, čtyřikrát týdně. Ráno jdu běhat a večer s klukama zatrénovat. Záleží také, jak rozhodne trenér, co se pojede. Jezdíme techniky, fyzická kolečka, ať má člověk fond, a taky sparing.

Ale když je před zápasem, tak do přípravy zařadím běh… vytrvalost i sprint. Je potřeba před těmi zápasy rozvíjet dynamiku. Chodím samozřejmě do posilovny a jezdím i na kole. To všechno tak měsíc, měsíc a půl před zápasem. Také ale záleží na tom, jak dlouho dopředu nám dá promotér vědět, že máme zápas.

Začal jsi rovnou s kickboxem, nebo jsi nejdříve zkoušel box?

Ne, ne, rovnou jsem šel na kickbox.

Máš odboxovanou už hromadu zápasů. Na který nejraději vzpomínáš?

To bylo předloni v pražské Sazka aréně, kde jsem vyhrál turnaj K-1. V pyramidě jsem byl jako jediný Čech, takže celá hala fandila mně.

Co se ti honí hlavou, když tě soupeř sestřelí a ty ležíš na zemi? Neříkáš si třeba, že už se dnes na to vykašleš a nenecháš do sebe dál mlátit?

Několikrát si to ani sám nepamatuji, ale co vím od kluků, tak vždy prý rychle vstávám. Je to asi tím, že si říkám, že mu to musím vrátit (smích).

Lepší ale je, když je člověk trošku otřesený, raději chvíli zůstat ležet. Rozhodčí počítá a je lepší to vydýchat a pomalinku si stoupnout. Protože i když normálně sedíš a rychle vstaneš, tak se ti někdy zatočí hlava a po takové ráně se ti třeba zatočí dvakrát tolik.

Dodržuješ životosprávu, nebo po tréninku jdeš třeba normálně s klukama na pivo?

Pivo si dám, ale že bych se nějak opíjel, to určitě ne. Žiji jen jednou a sním, co mi pod ruku přijde (smích). Celý život dělám zápas, tak nejím třeba jitrnice a takové nějaké ty zabijačkové speciality. Samozřejmě když mě jednou do roka rodiče od přítelkyně pozvou na zabijačku, tak si dám, ale abych to jedl celoročně, to ne. Trošku se tu životosprávu snažím dodržovat.

Nejen k prohraným zápasům patří zranění. Jak jsi na tom, vyhýbají se ti?

Nic vážnějšího jsem naštěstí neměl. Jen si vzpomínám, a to jsem byl ještě amatér, že jsem si zlomil záprstní kůstku. Ale jinak nic.

Takže jsi třeba po zápase nikdy neležel v nemocnici?

Tak to vůbec.

A co tě nejvíc bolí na druhý den po tom zápase?

Celé tělo (smích). Není to jen o tom, jestli nějakou ránu a kam schytám, ale to tělo je celé unavené.

Jeden zápas je ještě v pohodě, horší ale je, když jsem na nějakém turnaji – pyramidě. Nejhorší je den poté, jak se to rozleží. To tě bolí záda, nohy, nejradši bys nevstal… máš žízeň a ani pro tu vodu se ti nechce. Člověk je fakt hodně unavený.

Kolik máš zápasů během roku?

Optimální by bylo tak čtyři, pět.

Optimální pro tělo nebo pro tvou peněženku?

Záleží na tom, jestli bych byl zraněný nebo ne. Když to vezmu podle sebe, tak jsem zraněný de facto nikdy nebyl a zpět do tréninku jdu tak týden, dva po zápase, kdy už mám všechno zahojené. Vyhovovaly by mi tedy tak ty čtyři zápasy ročně. Možná pět. Ale to maximálně. Záleží také, na kolik kol je zápas vypsaný, z toho pak získávám nějaké peníze.

Nejsi třeba nervózní, když zápas natáčí televize?

Vždycky trošku trému mám, ale většinou, jak říkám, po první ráně ta nervozita z člověka spadne a už to tak nevnímám. Spíš mám strach z takovýchto rozhovorů (smích).

Kolik je tak potřeba lidí v realizačním týmu pří zápase?

Důležitý je trenér a ten k sobě potřebuje tak dva lidi, aby mu podali vodu, ručník, vazelínu, aby tam kolem toho nelítal sám, nestresoval se a zbytečně tím pak nestresoval i mě.

S jakou největší hvězdou K-1 ses zatím utkal?

Nejznámější pro fanoušky K-1 byl asi Mighty Mo. Zápas jsem měl téměř vyhraný, udělal jsem ale hloupou chybu a skončil na zemi.

Bylo to v Rumunsku v Bukurešti, kde jsem jej v pyramidě chytil hned v prvním kole. Celý zápas jsem vedl, ale třicet vteřin před koncem třetího kola jsem dostal jeho pověstnou zadní na hlavu a hotovo. KO! Byla to ale moje chyba, zápas už jsem měl téměř vyhraný. Nechtěl jsem asi udělat nějakou zbytečnou chybu, abych neprohrál, tak jsem na něm přestal pracovat. Vyjel po mě, trefil hlavu a byl konec.

Vítěz tohoto turnaje se kvalifikoval mezi poslední šestnáctku na světě, kde už máš poté jen jeden zápas, jehož vítěz se dostane do absolutního finále, které bývá většinou v Tokiu.

Do kolika si myslíš, že se dá takový sport dělat na té vrcholné úrovni?

Pokud bude zdraví sloužit, tak do těch pětatřiceti úplně v pohodě. Když to takhle vezmu, tak kolena, ramena, lokty, všechno mám v pořádku, zatím mě nic netrápí.

Čeho chceš ještě dosáhnout?

Když jsem začínal, tak jsem si říkal, že kdybych se do toho „kolotoče“ K-1 někdy dostal, tak by to bylo super. Teď už se v tom pohybuji, konkurence je obrovská, tak to spíš beru zápas od zápasu, abych udělal vždy nějaký dobrý výsledek, dojem. Uvidíme, třeba mi někdo něco dobrého nabídne, takže to takhle nějak neřeším. Bylo by ale fajn, kdybych se v tom potencionálním žebříčku K-1 dostal ještě o něco výš.

Jak toho můžeš docílit?

Musíš mít třeba pěkné zápasy nebo nějaká vítězství i se soupeři zvučných jmen, a pak bych v žebříčku mohl poskočit výš, aby o mně vědělo víc lidí. Nějak dopředu o tom ale nepřemýšlím, radši si nechám prázdnou hlavu a půjdu od zápasu k zápasu.

Může se třeba stát, že mi federace K-1 nabídne smlouvu a budu brát od ní peníze s tím, že mi třeba třikrát do roka zařídí zápasy, na které musím jet. Takových nás je ale v tomto sportu víc.

Jaký máš nyní zápasový plán, co tě v nejbližší době čeká?

To ještě nevím. Čekám teď, až se mi ozve promotér, který mi shání zápasy, a uvidíme, co nabídne. Záleží také, kde to bude a s kým. Poté na to s trenérem buď kývneme, nebo taky ne.

Když nad tím přemýšlím, tak už by se ozvat mohl, protože teď jsem se před nedávnem vrátil ze Slovenska, kde jsem měl zápas s Ignashovem. Jak jsme jeli domů, tak se nám promotér ozval a říkal, že je spokojený. Zápas to prý byl pěkný, takže se nám v nejbližší době, až něco bude, ozve.