Kanoistika mě jako dítě doslova nebavila, říká mistr světa Martin Fuksa

Ještě v dorosteneckém věku hrál za Mladou Boleslav, nakonec však převážily geny a Fuksa se vydal stejnou cestou jako jeho otec a dědeček.

„Ta parta lidí, co je u vody, mi hrozně přirostla k srdci,“ přiznává účastník olympijských her v Riu, který zavítal do Přerova, aby besedoval na zakončení sezony místního kanoistického oddílu.

Martine, jak se vám líbila beseda v přerovské loděnici?
Je to skoro poprvé, co jsem někde před dětmi vystupoval a něco říkal. Teď si mě pozvali do klubu v Přerově a já jsem hrozně rád, že můžu předat něco mým nástupcům. Jsem rád, že i ti starší měli nějaké otázky, doufám, že jsem na ně dobře zodpověděl. Možná jsem tady i někomu vzorem, tak třeba díky mně ten sport vydrží dělat. Přeji jim hodně štěstí.

Těch rad zazněla spousta, kterou z nich byste vy sám vypíchl?
Nejdůležitější je, aby člověk dělal, co ho baví. Pokud to nedělá rád, tak to nemá cenu. Je potřeba cítit, že vás to baví, vše pak přijde úplně samo. Alfou a omegou všeho je pak trénovat. Opakovat všechny ty věci stokrát, tisíckrát a prostě makat.

Bylo těžké skloubit váš náročný program s cestou na Hanou?
Dostat se sem bylo úplně v pohodě. Mám teď termín, kdy je volno. V pondělí (15. října, pozn. red.) začínám trénovat na novou sezonu, takže jsem měl dost času zúčastnit se podobných akcí. Tím, že jsem v Přerově nebo v Olomouci nikdy nebyl, spojil jsem to i s nějakými výlety. Takže to všechno sedlo a jsem rád, že jsem si to tímhle mohl zpestřit.

Jaké byly vůbec vaše začátky? Jako dítě jste hrál hokej, je to tak?
Hokej jsem hrál celou základku, kanoistika mě doslova nebavila. Někdy v osmé, deváté třídě a v prváku se to ve mně nějak zlomilo. Ta parta lidí, co je u vody, mi hrozně přirostla k srdci. Byla tam sranda, a to mě ještě, dejme tomu v dětských letech, přimělo k tomu, ten sport dělat. Takže celou základku hokej, v osmé a deváté třídě jsem to kombinoval a někdy v prváku jsem skončil s hokejem a začal dělat čistě jen kanoistiku.

Vy jste se přitom dostal z Nymburku až do dorostenecké extraligy v Mladé Boleslavi. Co vás od hokeje odradilo?
Asi ti kluci, byli úplně jiní. I rodiče, kteří tam své děti víc tlačili, to moji rodiče nikdy nedělali. Nebyli za trenérem, abych hrál, nechodili s ním na pivko. Tam to bylo právě hodně o tom, kteří rodiče se kamarádí s trenéry. Samozřejmě šlo i o výkony, ale já jsem kluk z Nymburku, bylo to pro mě trošku, jako když vesničan jde do Prahy. Je to pro něj vše najednou velké, lidé bohatí, někdy s nosem nahoru. Tak jsem to vnímal jako dítě. Neměl jsem tam partu lidí, kterou jsem měl právě u vody. Možná to taky bylo tím, že když jsem přestoupil do jiného klubu, dostal jsem se i z nějaké komfortní zóny, z čehož jsem se prostě pos..l. Kdybych vydržel, mohl ze mě být třeba hokejista. Proto jsem si vybral možná lehčí a pohodlnější cestu s dobrými lidmi. Teď toho ale určitě nelituju.

Na webu máte oblíbené motto: „Pracuj, zatímco se oni baví,“ a vaším vzorem je Jaromír Jágr. Hledám v tom správně spojitost?
Ta motta jsem si většinou někam psal, když jsem byl mladší. Postupem času vím, že není potřeba žádné motto, člověk musí vědět, co chce, a jít si za tím. Jaromír Jágr mě inspiruje hlavně tím, jak maká. On ten hokej miluje, má ho rád a dělá pro něj všechno i v tolika letech, kolik mu je. Je velkým příkladem pro všechny sportovce, i pro mě, vedle mého taťky.

Jste dvojnásobný mistr světa, letos jste přidal další dva tituly mistra Evropy. Co vás ještě žene dopředu? Máte další sny?
Hlavně chci, aby mě to, co dělám, bavilo co nejdéle. Abych neměl žádná zranění. Všechny medaile, které jdou získat, už vlastně mám. Až na tu jedinou, to je ta olympijská. To je pro mě ten největší cíl, jednou získat olympijskou medaili. Udělám pro to všechno a doufám, že se mi to podaří.