Jak vnímáte fakt, že jste den před odletem na mistrovství světa museli oznámit odstoupení z turnaje?
Je to velké zklamání, ale bohužel to jinak nešlo. Ta situace byla hodně špatná, měli jsme jednadvacet pozitivních i s realizačním týmem a trenéry, takže to v podstatě nešlo nijak udělat.

Vy osobně jste si ale onemocněním již prošel, takže jste pozitivní nebyl, je to tak?
Byl jsem v té skupince negativních, protože jsem tím prošel už na podzim, ano. Takže mě se to netýkalo. Bylo to ale fakt těžké, trénovali jsme v osmi, devíti lidech. Den před odletem jsme měli k dispozici patnáct hráčů, z toho byli tři brankáři. To u týmu na mistrovství světa nejde. V podstatě už ani nemohl nikdo další přijet, protože všichni brali jedině hráče, kteří už taky prošli covidem. Riziko nákazy bylo obrovské. Takže ani trenéři už v podstatě neměli koho brát.

Takže s názory, že hráčů z extraligy, kteří mohli být povoláni, bylo dost, nesouhlasíte?
Pozvali deset hráčů z extraligy, ale výběr byl podmíněný tím, že museli projít covidem. Kdyby vzali hráče, kteří to neprodělali, museli by být zavření čtyři, pět dní na pokoji na hotelu. To se stalo v jednom případě. Jak říkám, trénovali jsme v devíti lidech, to už bylo za hranou.

Jak vlastně ty dny v Plzni vypadaly? Byli jste na hotelu v bublině opravdu separovaní?
Byli jsme každý sám na pokoji. Všechno jsme plnili – pořád roušky, dezinfekce, zavření v oddělených místnostech. Měli jsme video porady přes aplikaci Zoom. Bylo to už na hlavu, pořád víc a víc opatření. Fakt bych řekl, že se to nezanedbalo, ale přesto se to rozšířilo. Sice můžeme ve volném čase plnit tato opatření, ale přeci jen spolu trénujeme, tam to riziko bylo daleko větší.

Zpočátku ale všichni tvrdili, že tým na šampionát odletí za každou cenu. Co se pak změnilo?
Po prvních pozitivních případech byli všichni pro to, abychom letěli za každou cenu. Pak se přiletělo z Faerských ostrovů a přibylo dalších osm nakažených, pak další čtyři. Den před odletem poslední dva. To už pak i hráči byli přesvědčeni, že nechtějí letět. Polovina z dvanácti řekla, že už je to moc, že je to za hranou. Že už nejde o to odletět na mistrovství, ale jde už i o zdraví. Protože nás bylo pět spojek a odehrát osm šedesátiminutových utkání v pěti spojkách, je za mě nereálné.

Takže i vy sám jste byl nakonec proti tomu, aby tým do Egypta odletěl?
Neřekl bych, že jsem byl vyloženě proti. Byl jsem ale ten, který taky řekl, že je to o zdraví a nereálné. Den před odletem shánět nové hráče, kteří neumí systém a nikdy s námi nebyli… Nebylo to lehké, ještě teď se z toho dostávám, protože jsem fakt zklamaný. Ale nešlo to jinak.

Například Filip Jícha se delší dobu před mistrovstvím vyjádřil ve smyslu, že turnaj se letos vůbec neměl uskutečnit. Jaký byl váš názor?
Já jsem na mistrovství světa nikdy nebyl, o to víc jsem chtěl jet. Speciálně do Egypta, kde to mohl být s diváky i bez nich perfektní šampionát. Určitě jsem chtěl jet. Hodně osobností se vyjádřilo, že ne, protože program na jaře bude smrtící. My v Szegedu dohráváme taky strašně moc zápasů. Těžko říct, ale já jsem byl pro to, aby mistrovství uspořádané bylo.

Vy jste s covidem měli velké problémy také v klubu. Dá se říct, že vám koronavirus pokazil sezonu?
Já už se sedmým měsícem vlastně potýkám jenom s koronavirem, když to tak vezmu. Začali jsme sezonu, odehráli čtyři zápasy a poté přišla první nákaza. A tak to šlo až do konce listopadu. Prvních šest nakažených, pak další a další. Kluci, kteří to doteď neměli, byli z těch tří měsíců třeba měsíc a půl v karanténě. Sešli jsme se v podstatě až na konci listopadu, začátkem prosince. Až tehdy jsme začali normálně trénovat. Myslel jsem, že přijdu do nároďáku a už to bude dobré. Ale nakonec je to ještě horší.

Jaké méte v této zvláštní sezoně v Szegedu cíle?
Všichni už tím (covidem, pozn. red.) v podstatě prošli, takže cíle zůstávají stejné. V Lize mistrů uhrát Final4 a v lize se porvat s Veszprémem o první místo. Ale těch odložených zápasů je hodně, uvidíme, jak to budeme zvládat i vzhledem ke zraněním.

Život v Maďarsku? Super!

Jste v klubu spokojený? Budete v Szegedu zůstávat?
Dostal jsem nabídku na prodloužení smlouvy, teď řešíme, jestli zůstat nebo ne. Spokojený víceméně jsem, ale mám i nabídky z jiných klubů a s manažerem se rozhodujeme, co bude dál.

Jaký je život v Maďarsku?
Jo, super. Jsem tam už šestý rok a nemůžu si to vynachválit. První tři roky jsem žil u Balatonu, teď jsem jižněji u Szegedu. Je tam daleko tepleji, což mám rád. Jazyk je strašný, to je pravda, ale už jsem si zvykl. Dá se to. V Maďarsku jsem hodně spokojený.

Už jste si zvykl na specifický jazyk?
Tři roky jsem měl jen maďarského trenéra, to jsem se naučil vše, co jsem potřeboval. Teď máme španělského kouče a týmovým jazykem je angličtina, protože máme v družstvu dost národností. Takže teď už maďarštinu tolik nepotřebuju, ale když jdeme na oběd nebo si nakoupit, tak se to vždycky hodí.

V Maďarsku a Szegedu je asi házená hodně populární, že?
Ano. Teď tam staví halu pro osm tisíc diváků, která bude hostit mistrovství Evropy v roce 2022. Maďaři mají hrozně rádi házenou a dělají všechno pro to, aby se vrátili na ty přední příčky.

Bydlení vám zařizoval klub? Finančně si přes koronavirovou krizi nemůžete stěžovat?
Teď bydlím v rodinném domě se zahradou, protože nemám rád byty. Teď se to s tím koronavirem hodilo, když jsme v březnu byli pořád v karanténě, to bylo na hlavu. Jsem rád, že tohle mi klub zajistil. Řekl bych, že klub je stabilní, neproběhlo žádné snížení rozpočtu nebo platových podmínek. Myslím, že máme silné sponzory a zatím nemůžu říct, že by se na nás koronakrize ve sportu podepsala.

S házenou jste začínal v Žeravicích kousek od Přerova. Jak vzpomínáte na své začátky?
Začínal jsem v Žeravicích s národní házenou. A co mi utkvělo v paměti? Asi parta kluků, co jsme tady spolu byli od malička a hráli. V roce 2008 se přecházelo na mezinárodní házenou. To už jsem v Žeravicích stihl jen jeden rok, pak jsem strávil dva roky v Olomouci.

Jaký byl přechod z národní házené na handball? Nepřemýšlel jste o setrvání u české házené?
Mně to ze začátku nešlo, tak jsem si říkal, že jsem asi měl zůstat u té národní, když jsme byli dobří (usmívá se). Řekli mi ale, ať to zkusím a nějak jsem u toho zůstal a naučil se nové návyky. Zaplaťpánbůh.

Nová hala v Žeravicích? Už jsem si tam zaházel

V Žeravicích jste si ještě zahrál na starém venkovním hřišti. Co říkáte na zbrusu novou halu?
Je krásná. Je to fakt úspěch, že se na takové vesničce podařilo otevřít takovou halu. Je to dobře pro všechny mládežnické složky, které už nemusí dojíždět na zápasy do Přerova. Dokonce jsem tam poté, co nám v dubnu skončila sezona, byl pomáhat to dávat dohromady (směje se). Už jsem si tam i zaházel.

Neuvidíme vás tam v budoucnu v rámci nějaké exhibice?
Původně to mělo být tak, že v červnu během slavnostního otevření si tam zahraju, ale zase to zhatil koronavirus. Neklaplo to, takže pokud bude nějaká další akce, rád bych si tam zahrál.

Jak často se dostanete domů do Žeravic?
Býval jsem tam daleko častěji než teď. Teď nás nechtějí v Szegedu ani pouštět přes hranice, takže jsem teď doma po půlroce. V neděli už ale odjíždím zpátky do Szegedu.

Vaše sestra hraje nejvyšší soutěž žen za Olomouc. Sledujete její výkony?
Jo, hecujeme se. Je to hezké, že sestra hraje taky házenou a teď byla pozvaná i do širší ženské reprezentace. To je taky velký úspěch. Sleduju její výkony, teď zase začaly hrát a daří se jí, je to super.

Dáváte jí cenné rady?
Ne, ona má docela dost odlišný styl hry ode mě. Neradíme si, ale spíš se hecujeme a podporujeme (usmívá se).