Na Hostýn a dolů šestadvacetkrát za sebou? Amatér zdolal Everest

Takže jste do Everestingu šel bez nějakých zkušeností z extrémních závodů?

Extrémní tratě jsem nejezdil. Samozřejmě mám za sebou nějaké závody na horských kolech, jako jsou Author Šela Marathon nebo Jezernické viadukty, prostě ty známější tady po okolí. Pak mě napadlo, že zkusím něco, co tady v okolí ještě nikdo nezkusil.

Jak jste se na takovou výzvu připravoval?

Jezdím prakticky každý den. Ročně najezdím asi dvacet tisíc kilometrů. Na Everesting jsem se tvrději připravoval asi dva měsíce. Řešil jsem stravování, hlídal jsem si tepovou frekvenci, na kopci si rozvrhl časy. Takto jsem se snažil nachystat, aby to tělo vydrželo.

Přemýšlel jste, že byste zvolil jiný kopec, nebo bylo jasné, že pojedete Hostýn?

Byl jsem stoprocentně rozhodnutý, že to bude Hostýn. Je to moje srdcovka, jedu tam ročně třeba sto výjezdů. Byla to jasná volba.

Na kopci pak vše splnilo očekávání? Nebo vás přeci jen náročnost výzvy zaskočila?

Bylo to strašně náročné. To laikům ani nedokážu popsat. Bylo to něco neskutečného. Měl jsem nastavenou tepovou frekvenci 140 – 145, kterou jsem si měl hlídat, abych to zvládl. Ke konci, třeba při posledních třech výjezdech, mi tepovka nešla přes 125 úderů. Tělo se bránilo neskutečné námaze. Ale nějak jsem to zvládl.

Zvládl jste to i za přispění vašich známých, kteří vás na kopec přijeli podpořit, je to tak?

Jsem rád, že jste to vzpomněl. Na posledních šest výjezdů za mnou přijeli kluci, bez kterých bych to možná nedal. Po dvacátém výjezdu jsem měl v hlavě hrozný blok. Chtěl bych jim hrozně moc poděkovat. Jmenovitě Markovi, Fildovi, Davidovi a Honzíkovi. Oni už vědí, o koho jde. Tuhle neskutečnou věc jsme zvládli tak trošku společně (usmívá se).

Kolikrát přišla během vyjížďky podobná krize?

Největší krizi jsem měl zhruba na nějakém sedmnáctém a osmnáctém výjezdu. To už jsem měl v nohách něco přes dvě stě kilometrů a nastoupaných přes šest tisíc metrů. A pak tedy zmiňovaný dvacátý výjezd. Já jsem startoval od zastávky u hřbitova v Bystřici pod Hostýnem a jezdil po horní točnu. Po dvacátém výjezdu jsem si musel do té dolní zastávky dokonce sednout a začal tam usínat. Vyjížděl jsem totiž o půl páté ráno. Nějak jsem se ale potom probral, když přijeli kluci. I proto jim patří obrovský dík.

Jiří Zajíc z Přerova vyjel 26x na Hostýn a splnil celosvětovou výzvu Everesting.Zdroj: Deník/VLP Externista

Končil jste někdy kolem desáté hodiny večer. Jaké byly pocity poté, co jste měl vše úspěšně za sebou?

Na rovinu? Vůbec mi to nedošlo. Nahoře mě čekala rodina. Ten poslední výjezd jsem absolvoval, jako kdybych jel prakticky jednou někdy po práci.

Co se dělo poté? Jak funguje oficiální zápis do Síně slávy této výzvy?

Přes svůj účet na aplikaci Strava zadáte na oficiální stránky Everestingu danou trasu. Tu si tam pak zkontrolují. Je potřeba kopec absolvovat tak, že musíte pokaždé vyjet nahoru a dolů. Když vám chybí třeba už jen dvě stě metrů do cíle, nemůžete se vrátit jen do půlky kopce, musíte to už sjet úplně celé. Ověřují si data, jestli třeba někdo nepodvádí. Pak vás informují, že jste uveden v jejich Síni slávy.

Nepřemýšlel jste, že byste si výzvu zopakoval?

Určitě už ne (směje se). Tohle je takový můj životní strop. Jsem spokojený a už si to budu jenom užívat.

Jiří Zajíc z Přerova vyjel 26x na Hostýn a splnil celosvětovou výzvu Everesting.Zdroj: Deník/VLP Externista

Everesting očima Jiřího Zajíce:

Je úterý 6. července a já projíždím s vozíkem uličky Kauflandu. Musím se na takovou výzvu dobře zásobit jídlem a pitím. Stojím u pokladny a displej mi hlásí 830 korun. Aha? To bude asi trochu víc, než sním a vypiji za jeden den, ale jak mě učili kdysi v pionýru, buď připraven!

Středa 7. července 3.00, budík mi nastartoval tepovou frekvenci k horní hranici. O.K., jdu na to, dvě mobilní ledničky s jídlem, náhradní oblečení, nářadí a další věci dávám do auta. Chci být ve 4.00 na Hostýně a o půl hodiny později startovat u spodní zastávky v Bystřici od hřbitova. Auto nechávám na kopci a sjíždím dolů, 4:31 zapínám tlačítko Start na Garminu. Můj život se v tu chvíli změní.

Čeká mě dlouhá směna na kterou je potřeba mít hlavu opravdu nastavenou. Z tréninku vím, že si musím hlídat tepovku kolem 140 a jet stále v pohodovému tempu. Vyrážím na první výjezd a s hrůzou v očích sleduji displej, jak mi hodnota nechce spadnout pod 155. O.K. musím se asi ještě probrat a rozhýbat. Nahoře jsem za nějakých 24 minut, což je přesně podle plánu. Beru větrovku a svištím dolů. Teplota v lese je kolem 14 stupňů.

Druhý výjezd, už mi tepovka klesla na nějakých 146, tak si říkám, to bude dobré. Kochám se tichem okolního lesa a za dalších 24 minut jsem nahoře. Po třetím výjezdu jedu k autu pro vodu, kelímek Coca-Coly a něco sníst. Následuje výjezd za výjezdem a vše, už podle plánu.

Když to otáčím popáté, potkám dole kluka na kole a říkám, svezu se s tebou, ať mi z toho samotnému nehrabe. Klučina mi říká, jasně, taky jsi vyjel dřív, dokud není horko? Jo, vyjel jsem už asi před třemi hodinami… Bavíme se o mém pokusu a on byl tak nadšený, že říká, tak to si s tebou dám ještě jeden, to mi doma nebudou věřit. Dole pod kopcem mi popřál spoustu sil a rozloučili jsme se. Já to otáčím pošesté a začínám počítat a přemýšlet dopředu, jen abych pořád zaměstnal mozek.

Podle dosavadních časů si říkám, že bych mohl mít do oběda deset kopců za sebou. Pořád přemýšlím nad tou desítkou, to bude zlom a potom, už jen zase deset a šest nějak doklepu. Tak zase počítám a přemýšlím a najednou zjistím, že jsem si zapomněl vzít sůl, ať nemám křeče.

Volám kamarádovi Jirkovi, který mi psal, že mě před odpolední směnou přijede podpořit. Jirka dorazil a u auta mi dává sáček s bílým práškem. V tu chvíli jsem si už přál, aby byl nejlépe z Kolumbie, ale naneštěstí ještě popletl krabičky a dovezl mi cukr. Nevadí, ten se bude taky hodit a na křeče mi snad vystačí magnézko.

Je 10.30 a já jsem podesáté nahoře. To mi dodalo hodně energie. Svačím teď už každý druhý výjezd a protože se teplota zvyšuje, musím s sebou brát o něco víc vody. Nohy fungují parádně a cítím se vlastně hodně dobře, jen to horko… Naštěstí celkem foukalo, tak jsem úseky, kde svítilo přímé slunce, nějak přežil. Vlastně to byla první jízda, kdy jsem byl rád, že fouká.

Jedu patnáctý výjezd a přemýšlím, jestli se neobjeví někdo další na kole, ale nikde nikdo, sakra, vždyť je hezky a jindy vždy tolik cyklistů…

Cestou nahoru, už si povídám i s veverkami a počítám listy na stromech. Mám za sebou 17 kopců a čas se pohybuje kolem 27 minut, pořád dobrý.

Když dojedu pod kopec, musím si dole na zastávce chvíli odpočinout před dalším výjezdem. Přišla první velká krize. V tom jako dar z nebe mi zvoní telefon a volá mi kamarád Marek: Za chvíli končím v práci a jedu za tebou.

Opřel jsem hlavu o zeď zastávky a začínaly se mi zavírat oči. Rychle jsem se vzpamatoval, polil hlavu vodou a vyrazil na další kousek.

Mám za sebou dvacet kopců a v nohách přes 200 kilometrů. Na posledních šest se společně s Markem objevili další kamarádi – David s Honzou. Kluci, udělali jste mi velkou radost, už bych to možná zabalil.

V tu chvíli jsem, už strašně unavený. Konečně si můžu s někým popovídat a přijít na jiné myšlenky. Musím k autu už po každém výjezdu. Nechci tahat do kopce dva bidony s vodou a na jeden to zvládnu. Dělám delší pauzy, nohy už začínají bolet a síly docházejí. Udělalo se mi špatně od žaludku, už nešlo ani moc jist. Honza mi dovezl ledovou plechovku Coly, která mě strašně pomohla. Dávám kousek salámu se sýrem a jdeme na posledních šest.

Dvacátý třetí výjezd a jsou tady, no, sláva, kde jste byly? První křeče. Trochu jsem ještě zvolnil a za chvíli to přestalo kousat. V tuhle chvíli už mi tepovka nešla přes 125, jak se tělo asi bránilo té zátěži. Říkám, jestli mě teď trefí, tak mi aspoň zastavte Garmina. Časy se posunuly k hranici 30 minut na výjezd, ale to už v tuhle chvíli byl jen informativní údaj.

Zbývají poslední dva výjezdy, pro laika i to nemyslitelné. Jsme dole pod kopcem a najednou se k nám blíží svítící bludička na kole. Filip, můj skvělý kamarád! Dřív jsem to nestihl, musel jsem hlídat děti. Ty vole, Fildo, mám velkou radost, že jsi tady.

Volám ještě domů rodině, že mám před sebou poslední dva kopce, zhruba hodinu a 30 minut, ať můžou přijet za mnou na závěr.

S klukama jsme kecali a kecali, najednou tma a my jedeme poslední výjezd. Přijíždíme ke kostelu, kde se setkávám s rodinou a vlastně mi ani nedochází co jsem dokázal…

8854 výškových metrů, 277 kilometrů, 17 hodin a 25 minut.

Takový byl Everesting na kole.