„Za poslední dny se mi vzpomínky motají v hlavě až neuvěřitelně. Situací, které jsme spolu zažili, byla spousta. Byl jsem v posledních dnech hodně mimo. Takový je ale život. Věděl jsem, že Petr na tom už není úplně dobře. Bohužel. Bojoval statečně, držel se, co mohl,“ neskrýval Ctislav Doseděl smutek.

Na co budete vzpomínat nejraději?

Nejvíc pro mě asi bude první titul v Santiago de Chile (výhra ve finále nad domácím Marcelo Ríosem v říjnu 1995, pozn. red.), byli jsme tam spolu a určitě se mi vybavuje konkrétní vzpomínka. Celkově je to ale spíš o tom, že pan Huťka mě naučil, jak se do světového tenisu dostat, pohybovat se v něm a vše si zorganizovat. Bez něj bych to nedokázal. Ukázal mi cestu. Já jsem mu bezmezně věřil. Jestliže to pro něj byla srdcová záležitost, pro mě také. Za tohle vše jsem mu vděčný.

Jaký byl jako trenér na kurtu? Byl přísný?

Byl za prvé obrovskou osobností. Byl hodně přísný, to ano. Ale autorita z něj vyzařovala sama. Nemusel zvyšovat hlas. My jsme spolu na kurtu prakticky nikdy neměli konflikt. Byl hodně tvrdý, ale já to měl rád. Zároveň šlo o bezkontaktního, vlídného a milého člověka. Nikdy jsme neměli jedinou hádku, neuvěřitelné.

Jste přerovským rodákem. Jak často se do Přerova vracíte?

Mám v Přerově pořád maminku. Za ní se vracím, jak to jen jde. Když mám trošku volného času, nebo jedu na Moravu, snažím se ji navštívit. Už ale ne tolik na kurty, spíše z rodinných důvodů. Také Petr Huťka mladší, syn pana Huťky, je jedním z mých nejlepších kamarádů.

Kurty tady už přeci jen vypadají jinak. Na místě, kde kdysi stál centrální dvorec, dnes stojí nová hala, kde jste se symbolicky s Petrem Huťkou rozloučil…

Centrkurt si dobře pamatuju. S panem Huťkou jsem na něm absolvoval první trénink. Tak jsem se snažil a makal, že jsem po tréninku šel na záchod a čůral krev. I takové vzpomínky mi ho vždy budou připomínat.