Dvojnásobný mistr Evropy strongmanů střední váhy musel na druhou kolej odsunout i unikátní závody, které by rád uspořádal v létě na zimním stadionu v Přerově.

„Ještě jsme to nezavrhli. Uvidíme, jaká bude situace,“ nevzdává se otec čtyřměsíční dcery Olivie.

Pro vás je to asi hodně obtížná situace, jak ji vnímáte?
Určitě. První dva dny to bylo fajn, člověk si odpočinul. Teď už mi ale veškeré pracovní povinnosti vymizely. Kontakt s lidmi je zakázaný. Pryč jsou osobní tréninky v mém gymu, exhibice, závody. Jednak je to tlak na psychiku, jednak na tělo. To bylo zvyklé se nějak hýbat. Snažím se samozřejmě doma nebo v provizorních podmínkách trénovat, ale není to to pravé ořechové.

Jak s tím bojujete?
Na rovinu říkám, že to není nejlepší. Hlavně ta nejistota. Připravovali jsme se na nějaké závody, ty jsou odloženy na neurčito. Nevíme, kdy budou moci vypuknout exhibice, tam bývá třeba i tři tisíce lidí. V tomhle je to těžké. Člověk si musí hledat malé věci, ze kterých by měl radost.

Jak teď vypadá váš denní režim?
Než jsem si před třemi dny zablokoval záda, tak jsem se nasnídal, hrál si s malou, pak jsme šli na zahradu, kde mám taky nějaké vybavení, dělal jsem třeba dřepy nebo výrazy nad hlavu. Dali jsme oběd, hrál jsem si zase s malou, další trénink, nějaká procházka se psem, ten se taky musí hýbat. Takže hodně doma, točí se to kolem toho pohybu, samozřejmě sleduju i seriály, televizi, aby člověk byl v kontaktu s lidmi aspoň takto.

Jaké seriály?
Teď jsem zase rozkoukal Vikingy, klasika. Dívám se na Perníkového tátu nebo na Gotham. Tak různě, díky bohu teď za Netflix (směje se).

Sleduje vás spousta sportovně aktivních lidí. Máte pro ně nějaká doporučení na cvičení v karanténě?
Když nejste profesionální sportovec, tak v podstatě všechno odcvičíte doma s vlastní váhou. Od základů, jako jsou dřepy nebo kliky, které se dají improvizovat – dřepy na jedné noze, kliky na jedné ruce. Najít si nějakou hrazdu nebo strom, dát si nějaké shyby. Dá se to udržovat. Pak jsou ale takové, jak my říkáme, „gym rats“, lidé zalezlí do posiloven, ty to moc nebaví. Ti bývají psychicky zlomení, nejhorší je, když se na to vykašlou.

Na sociálních sítích jste taky už minulý týden zveřejnil výzvu, aby lidé nosili roušky. V té době jich bylo v ulicích minimum. Teď už jste spokojený?
Ze začátku to byla bída. Zase klasika Čechů. Několik táborů, hádají se, jestli je to fakt nutné. Pak že je to nějaký diktát od vlády jako za komunistů. Já si myslím, že ta rouška skutečně pomáhá. Ten virus samozřejmě bavlnou projde, pokud nemáte kvalitní respirátor. Problém je v tom, že se to šíří kapénkami, jak na sebe prskáme a tak dále. Je dobré si říct, že i rouška má stupeň ochrany, třeba padesát nebo šedesát procent. Moje rouška chrání tebe, tvoje rouška chrání mě. Lidé to pak někteří pochopili, nebo se museli podřídit. Ale myslím, že je to ještě dobré. Nejsme tak bezohlední. Líbí se mi, jak si lidi začali šít roušky sami. Je pěkný ten vtip, že když jsme si ušili sami roušky, můžeme si pak postavit i sami dálnice (usmívá se). Je fajn, že taky nemyslíme tolik na sebe, začali jsme si pomáhat.

Bez sportu? Velké vystřízlivění

Vy jste na léto plánoval v Přerově velké závody strongmanů. Mluvilo se dokonce o tom, že se uskuteční na zimním stadionu. Jak to s nimi vypadá?
Teď špatně. Všechno spí. Naštěstí jsme to ještě nezavrhli, chtěli bychom to samozřejmě udělat. Jako takový strongmanský galavečer. Doufejme, že se to povede. Mělo by to být v červenci, tak uvidíme, jaká bude situace.

A opravdu by se akce konala v MEO Aréně? Nebo jsou ve hře i jiné prostory?
Ještě to není jisté. Nakousli jsme to s městem, byly tam ze začátku pozitivní ohlasy. Když to situace dovolí, tak se do toho opřeme a chtěli bychom to tam udělat. Pokud chceme opravdu galavečer, tak je tam lepší zázemí, tribuny, osvětlení, které můžeme využít. Pokud by to mělo být na jiném místě, tak zase v parku Michalov, ten je nádherný.

Co říkáte na to, jak pandemie ovlivnila sportovní dění?
Zabrzdila v podstatě celý sport a člověk si najednou uvědomí, že ten sport zase až tak důležitý není. Třeba konkrétně pro mě jako člověka, který tím žije, to bylo velké vystřízlivění. V tom to bylo velice těžké, je to obrovská součást života. Jste pět nebo šest hodin někde na sportovišti, oni vám to zavřou. Tím to nekončí. Přijdete domů, kde jste přes internet v kontaktu s nějakou komunitou nebo si voláte s kamarády z celého světa, a zjistíte, že stejné je to i na vzdálených místech planety. A ten sport se teď neřeší. Řeší se úplně něco jiného, takže je to těžké i psychicky. Všechno si urovnat v hlavě, říkáte si, co kdyby tahle situace byla natrvalo. Co bys pak dělal, co umíš? Je to zajímavé.

Buďte silní

Může si z toho společnost odnést i něco pozitivního?
Viděl jsem nějaké obrázky, že planeta teď zase dýchá. Je pravda, že v Číně vypnula pár továren, průmysl šel ve světě dolů. Nemyslím si, že to půjde až tak rychle, to asi pokud to opravdu bude trvat déle. Co vidím pozitivně já, tak je doprava v Přerově (směje se). Ta je teď úplně perfektní. Má to i nějaké světlé stránky. Člověk začne víc přemýšlet o obyčejných věcech. Šel jsem na procházku se psem a najednou vidím, že tady mají hnízdo hrdličky. Dřív bych na to neměl čas. Člověk se zastaví, popřemýšlí o životě. Je tak nějak víc teď a tady. Moje specialita je, že pořád zapomínám někde klíče nebo telefon. To se mi třeba teď nestalo. Člověk je takový víc soustředěný, je méně věcí, které musí udělat.

Život se tak trošku přesunul na internet nebo sociální sítě. Je to i váš případ? Nechystáte nějaké online cvičení se strongmanem?
Určitě jsme teď aktivnější, snažíme se dávat víc příspěvků. Natočil jsem i nějaké povídání, vyjde další video. Nechceme, aby na nás lidé zapomněli. Ale jak říkáte, otázka, jestli je to dobře, nebo špatně. Lidé se nudí, tak jsou na telefonech, dívají se na všemožné věci. Splnili jsme taky různé hromadné výzvy. Určitě plánujeme ještě nějaké další věci.

Co byste závěrem v této době čtenářům vzkázal?
Aby byli silní, věřili tomu, že to za chvilku překonáme. Aby si z toho vzali jen to nejlepší, protože nám to může přinést i něco dobrého.