Jirko, ve svých třiatřiceti letech jsi zkušeným boxerem. Jak ses ale k tomuto sportu dostal?

Začal jsem v osmnácti letech, kdy jsem chtěl box vyzkoušet jako každý mladý kluk. Přitom si mě všiml trenér Alexander Bögy z Dukly Olomouc, kam jsem šel poté na vojnu a rozhodl se, že budu vrcholový sportovec.

K boxu jsi tedy pořádně přičichl na vojně. Jakým směrem se dál ubírala tvá kariéra?

Rok jsem byl tedy v Dukle Olomouc, tam jsem potkal Pala Polakoviče a tím to všechno začalo. Bylo to pro mě takové delší soustředění, předehra pro to, boxovat profesionálně. Dostal jsem na další dva roky smlouvu. Potom si mě koupili do Brna, kde jsem boxoval tři roky.

To vše byl ale ještě amatérský box. Následně jsi přešel k profesionálům. Co tě k tomu vedlo?

Chtěl jsem pokročit dál v ringu na profesionální úroveň. To rozhodnutí bylo v mých šestadvaceti letech, kdy jsem vstoupil do profesionálního boxu. Měl jsem štěstí, protože jsem přitom potkal trenéra Františka Gašparíka a s jeho trenérskou školou jsem se stal „hotovým boxerem“.

Dalším důvodem a také velmi podstatným je, že amatérský box je u nás na tom finančně velmi špatně a neuživil bych se tím.

Kariéra se mi začala rozjíždět slibně, a pak mi život nadělil lekci! To proto, že jsem byl tak zapálený do trénování, až jsem se jednoduše přetrénoval a vypovědělo mi tělo. Dostal jsem únavový syndrom! Měl jsem dva roky pauzu a dost času si spoustu věcí uvědomit – jak správně trénovat, dodržovat důležitou životosprávu a regeneraci…

Jak ses z toho dostal?

Díky bylinkám, dietám, půstům… ale hlavně díky správné stravě. Postupně jsem se vrátil do profiboxu a teď jsem v podstatě profík na „volné noze“.

Říkal jsi, žes s boxem začal v podstatě až na vojně. Není to pozdě?

Je to pozdě, a není. Vždy jsem sportoval, na škole hrál fotbal, pak vodní pólo, dělal jsem cyklistiku, takže aktivit bylo dost. Někdy se stává, že dětem se sport časem omrzí, a já boxu přišel na chuť v pravý čas! Navíc jsem věděl, že mám dobrý fyzický fond, tak jsem to prostě nechtěl zahodit a řekl jsem si, že budu sportovat, dokud to půjde.

Zase ale asi není moc dobré, když s takovým sportem začínají děti?

Můj názor je takový, že každé dítě by mělo mít sportovní průpravu, nějaký vytrvalostní a rychlostní základ, například gymnastiku, atletiku, plavání, a až poté přejít na box.

Co tvé výsledky mezi amatéry, jak sis vedl?

V podstatě na každém mistrovství republiky, co bylo, jsem stál na bedně. Odboxoval jsem asi 150 utkání. První titul mistra republiky jsem získal ve váze do 71 kg a pak jsem byl pětinásobný vicemistr České republiky, dále už v polotěžké váze.

Co to, žes přešel do polotěžké váhy?

Vývojem a lety. Když se boxer zamlada naučí držet váhu, tak se může hlídat celý život, ale je to trápení. Kdo to zažil, tak ví. Kulturisti, boxeři, všichni tihle drží váhy. Jak jsem pak zestárnul, kolem těch pětadvaceti, nechtěl jsem už dál trápit tělo.

Nelákal tě třeba někdy i kickbox?

Lákal… dokonce jsem asi půl roku trénoval kickbox, ale zjistil jsem, že mi tento sport nesedí, hlavně kvůli těm kopům na nohy. Hrával jsem deset let fotbal a kolena jsem měl v pořádku. Půl roku jsem trénoval kickbox a byl jsem úplně rozbitý.

Jsi profiboxer, a to trénuješ jen v Přerově na sokolovně v provizorních podmínkách?

Na sokolovně jsem jako trenér. Je to taková srdeční záležitost, snažím se předávat zkušenosti a trénovat ty, kteří mají zájem se naučit boxovat. Tréninky na sokolovně mám třikrát týdně a čtyřikrát týdně trénuji sám.

Když už bych chtěl na „stará kolena“ něco dokázat, tak by mi udělalo radost dělat to, co umím nejlépe. Zřídil bych v Přerově kvalitní boxerský klub, vedl zapálené jedince, hledal nové boxerské talenty a předával své sportovní zkušenosti. Celou svou profesionální kariéru trénuji někde mimo, ať to byl Prostějov, Olomouc, Brno, a je to velmi náročné a vyčerpávající nemít zázemí.

Nejsou tu na to podmínky?

Zatím ne, ale já jsem se rozhodl udělat všechno pro to, aby se to změnilo, a doufejme, že se začíná blýskat na lepší časy.

Povídej…

Rádi bychom vybudovali na sokolovně v Přerově dobré zázemí boxu. Po dvou letech nám zájem o box velmi vzrostl a zároveň se uvolnily prostory. Společně s Vladimírem Futákem, vedoucím oddílu karate, jsme zažádali právě o tyto prostory. Máme záměr z toho udělat slušnou boxárnu, ve které mohou časem vyrůstat kvalitní boxeři, kteří budou boxovat za Sokol Přerov.

A co tě čeká v nejbližších týdnech a měsících?

Teď se soustředím hlavně vybudovat tu kvalitní boxerskou tělocvičnu. A samozřejmě jsem stále v tréninku a čekám na nabídky.

Kolik profi utkání máš během roku?

Dejme tomu kolem pěti až osmi utkání. V podstatě můžu mít zápas každý měsíc, protože nejsem ze zápasu rozbitý jako většina profíků, kteří se pak léčí třeba týden. Jestli to mohu takhle říci… i kvůli tomu se pak někteří dívají na box přes prsty.

Já uznávám chytrý box, technický, tak zvanou „ruskou školu“, která spočívá ve stoprocentní obraně a výborné technice s dobrým načasováním.

Když jsi profík, máš vedle boxu i nějaké jiné zaměstnání?

Box je můj hlavní příjem financí. Tréninkové a časové nasazení je takové, že se nedá skloubit s dalším zaměstnáním. Když mám zápas, tak se na něj stoprocentně soustředím, jsem v „tréninkovém režimu“.

Když mám před zápasem, tak mám tři přípravné fáze. První je fyzická vytrvalost, druhá rychlostní vytrvalost a třetí fáze je boxerská příprava v ringu.

Máš třeba nějakého agenta, který ti shání zápasy?

V republice je pár manažerů, kteří se mi ozvou, a já se rozhodnu, jestli zápas vezmu, nebo ne.

A volají často?

Jak se to dá říct? Musím se rozhodnout, do kterého zápasu investovat všechnu tu dřinu a jestli je to pro mě kromě peněz taky bodově zajímavé. Všechny zápasy se bodují a podle toho se boxeři umisťují na žebříčku. Před nemocí jsem držel třicátou v evropském a padesátou pozici ve světovém žebříčku. Bohužel po nemoci si musím budovat vše znovu. Ale vím, že teď už můžu zaboxovat s těmi nejlepšími!

Většinu zápasů máš, předpokládám, v zahraničí, že?

Ano! Když jsem měl zápasy tady, tak mě nikdo neznal, jen kluci, co dělají box. Spíše mě znají v Brně a v Praze, kde jsem byl jednu dobu hodně oblíbený. Je to také proto, že divák má rád show a já jim občas radost udělal (smích)… mám přezdívku Spiderman.

To jsi rodilý Přerovan, a neznají tě tady?

Ano.

Dá se říci, že jsi teď ve svých třiatřiceti letech výkonnostně na vrcholu?

Řekl bych, že ano. Cítím se tak. Vím, že mám dobrý fyzický základ, a stále na něm pracuji. Také je pro boxera velmi důležité mít dobrou psychiku, nezlomnou víru v sebe a srdce. Něco jsem natrénoval, do něčeho jsem dozrál.

No a to poslední a zároveň první je mít dobré zázemí a rodinou podporu, což mám, a díky tomu jsem odhodlaný se poprat, s čím ještě můžu.

Čeho tedy chceš dosáhnout?

Získat smlouvu do kvalitního zahraničního boxtýmu, třeba do Anglie nebo tam, kde boxem lidé žijí. A ještě mám zálusk na nějaký další pás a evropský titul, o který bych ještě mohl boxovat. Ve sbírce mám čtyři titulové pásy, a tak snad v průběhu do tří let sbírku rozšířím.

Do kolika tak můžeš boxovat na vrcholové úrovni?

Jelikož mi je třiatřicet, tak si myslím, že pokud na tom budu zdravotně v pořádku, tak do těch čtyřiceti by to šlo.