Zranění paty služebně nejstaršího českého účastníka nejtěžšího závodu světa limitovalo natolik, že si o umístění na pódiu nechá zdát. Nikoliv ale tisíckrát.

Na Havaj se chce vrátit, přestože při poslední účasti zažil nepopsatelná muka. Přerovský triatlet ale dokázal, že titul „Ironman“ nosí naprosto oprávněně.

Díky obrovské mentální síle překonal obrovskou bolest a závod opět dokončil. Tak, jak slíbil.

„Bylo to o železné vůli. Mám za sebou 108 Ironmanů v cíli. Ten 108. byl fyzicky i mentálně nejtěžší,“ přiznal padesátiletý Jaroslav Hýzl.

Na Havaj jste dva týdny před závodem odletěl se zraněnou patou. Jak se dařilo nebo nedařilo ji dát do pořádku?
Pro vyléčení paty se udělalo vše, co se asi v tak krátkém časovém úseku (dva měsíce mezi Ironmany v Tallinu a na Havaji, pozn. red.) dalo. S panem ortopedem a fyzioterapeutkou jsme to dávali dohromady. Nedokázalo se hlavně přijít na to, proč se mi to přihodilo. Podle všeho to je nějaký řetězec špatných událostí v těle a projevuje se to v patě.

Jak přesně jste ji léčil?
Byla mi tam dokonce za neskutečné bolesti vpravena plasma, což jsme prodiskutovali i s uznávaným odborníkem, profesorem Kolářem. K tomu jsme se hodně upnuli, nicméně ani to nepomohlo.

Běh jste tedy nemohl ani trénovat. Dá se říct, že jste věřil v zázrak?
Když už jsem věděl, že s nohou se nic dělat nedá, zaměřil jsem své úsilí na plavání a kolo, což mi opravdu šlo. A věřil jsem v zázrak momentu, kdy přiletím na Havaj. Už jsem párkrát něco podobného zažil. Odletěl jsem třeba na soustředění v zimě na Kanárské ostrovy se zdravotními komplikacemi. Tehdy jsem přistál a mávnutím zázračného proutku jsem byl úplně zdravý během pár hodin. Normálně na zázraky moc nevěřím a snažím se svůj život ovlivňovat, jak to jde. Tentokrát jsem zkusil věřit v havajské bohy (usmívá se).

A jak vás havajští bohové po příletu uvítali?
V momentě, kdy jsem přistál v Koně, nemohl jsem po devatenáctihodinovém letu a přesunech po letištích ani sejít schody z letadla. Tak to bolelo. Pořád jsem si ale říkal, že noha je ztuhlá, že to přejde.

A přešlo? Bylo to postupem času lepší?
Během tří, čtyř dnů kvalitního tréninku kola a plavání jsem se začal cítit fajn. Říkal jsem, že je to dobré a zkusím rozběhnout nohu. Všichni další závodníci už na trase maratonu trénovali, já jsem tam něco jako packal, kulhal. Neumím to ani popsat. Všichni se s ostatními tak nějak poznáme, kdo asi je závodník a kdo ne. Párkrát jsem se setkal i s ohlédnutím se, když mě někdo předbíhal. Soupeřům jsem jejich běh záviděl.

Jak až špatný ten váš běh byl? Pořád jste věřil, že pomůžou bohové?
Přes obrovskou bolest i prášky od bolesti jsem to rozběhal. Z nějakých asi šesti a půl minuty na kilometr jsem se dostal na pět a půl minuty, ale už ne lépe. Doufal jsem, že při závodě pomůže adrenalin, že ti bohové budou se mnou. Není přece možné, aby to tak nebylo. Přísahám, věřil jsem v zázrak. Už víme, že zázrak se nekonal.

Je to škoda, po plavání a cyklistické části to vypadalo na skvělý výsledek, je to tak?
Bylo to vlastně tak, jak jsem si kdysi vysnil. Že s čelem závodu mé kategorie vyplavu z vody, což se mi téměř podařilo, měl jsem asi minutu ztrátu, to bylo skvělé. Podmínky na kole byly prasácké, to se jinak nedá říct, vítr letos řádil, jak to jen šlo. Bylo horko, sluníčko pálilo. Byl to hnus, ale nevadilo mi to. Byl jsem na to nachystaný. I to kolo mi šlo. Zhruba od stého kilometru jsem si ale začal uvědomovat, co asi bude dál. Zase jsem věřil v zázrak.

Kdyby nebylo zranění, jak to podle vás mohlo dopadnout?
Pohyboval jsem se po kole mezi 27. a 28. místem se ztrátou asi šest minut na první dvacítku. Protože jsem uměl běhávat, nebylo to nic, co bych nezvládl dohnat. Naopak. Jenomže to bych musel běhat. Vydal jsem se vstříc 42 kilometrům a hned při výběhu z depa jsem si říkal, že to bude hodně zlé, že budu rád, když doběhnu do cíle.

Jak velká to byla při běhu bolest? Jde to nějak popsat?
Bral jsem prášek od bolesti, ale měl jsem dojem, že to nezabírá. Bylo to něco nepředstavitelného. Upnul jsem se už jen na to, že chci vidět cíl. Nejen, že to bylo obtížné z fyzického pohledu těla a zvládání bolesti, ještě se k tomu přidala psychika. Jak jsem byl v euforii po plavání a po kole, kde jsem ostatní předjížděl, tak při běhu se přede mě začali valit lidi. Po jednotkách, po desítkách, pak už jsem měl dojem, že mě předbíhají stovky a na maratonu budu sám. Předbíhají vás ženy, chlapi viditelně starší a v jiných proporcích než vy. Říkal jsem si, že jestli to dá tělo, tak to nedá hlava. Ale nakonec se mi i tohle podařilo vytěsnit. Nemohl jsem vzdát. Byl to ale boj. Zhruba na 25. nebo 30. kilometru se navíc začalo stmívat. Na trati jsem tam tohle ještě jako závodící neprožil. Západ slunce jsem si užíval z terasy s pivečkem na pokoji.

Cíle jste se dočkal. Jaké byly pocity po doběhnutí?
Jak se říká, že člověk si užije alespoň poslední míli před cílem, já si neuvědomuji, že bych si ji užil. Jen jsem chtěl vidět cíl a proběhnout tou branou. Sto metrů před cílem jsem viděl svou ženu s dcerou a kamarádem, který tam za mnou přijel, tak mi vyhrkly slzy do očí. Mám je i teď, když o tom mluvím (odmlčí se). Prostě jsem věděl, že jsem to dokázal. Že zvítězila vůle nad tím vším. Asi poprvé v cíli jsem byl šťastný. Jinde za jiných okolností bych to vzdal. Tentokrát jsem ale cítil pocit hrdosti a štěstí. Ten běh byl odporný, zlý, bolel mentálně i fyzicky. S havajskými bohy jsem bojoval, jak to jen šlo. Zvládl jsem to, ale opakovat bych to nechtěl.

Kdysi jste řekl, že bolest je jen názor, pořád si za tím stojíte?
Stojím. Ani tomu největšímu nepříteli nebo někomu, kdo mě nenávidí, nepřeji to, co jsem si prožil. Na druhou stranu mě to ale posílilo a udělalo to ze mě opravdu Ironmana. Bylo to o železné vůli. Myslel jsem si, že zážitek z minula, kdy jsem měl zase žaludeční problémy, už nejde překonat. Tohle překonalo úplně všechno. Mám za sebou 108 Ironmanů v cíli. Ten 108. byl fyzicky i mentálně nejtěžší.

Jaké pocity tedy nyní převládají? Zklamání z výsledku, nebo hrdost, že jste to zase zvládl?
Uvědomil jsem si, že jsem vlastně šťastný člověk. Že i v padesáti jsem toho mohl být součástí. Lhal bych ale, kdybych řekl, že zklamání ze sportovního výsledku tam není. Pořád sport dělám pro výsledek. Ale v průběhu toho maratonského běhu nastal přerod. Chtěl jsem ukázat vnitřní sílu, a pokud bych tímto dal příklad dalším, kteří si vzpomenou, že jde bojovat s bolestí a nepřízní, a třeba je inspiruji, tak už jen proto stálo za to doběhnout do cíle. A i kdybych nikoho neinspiroval, hluboko v sobě jsem objevil něco nového. Možná jsem si tímhle měl projít, aby to ze mě udělalo lepšího člověka.

Poslední otázka, byla to vaše poslední účast na havajském Ironmanovi?
Chtěl bych se tam vrátit a ten výsledek fakt jednou udělat (směje se).

Jaroslav Hýzl na havajském MS Ironman 2019:

Celkový čas: 11:34:52 h (142. v kategorii 50-54)

Plavání (3,86 km): 1:00:31 (14.)

Kolo (180,25 km): 5:20:43 (52.)

Běh (42,195 km): 5:03:14 (194.)