A hned při své první účasti na této sledované akci v roce 1986 vybojoval pro svou zemi premiérový evropský titul. „Věděl jsem, že na evropské jezdce mám, stačilo jen dostat se do reprezentace a porovnat se s nimi v celém seriálu," říká dnes devětašedesátiletá osobnost československého motosportu.

S autokrosem jste začínal 
v Přerově. Vzpomenete si na své začátky?

Přišel jsem do Přerova 
v sedmdesátém roce, nejsem přímo Přerovan. Někdy v roce 1971 se v Přerově začaly jezdit první závody, tehdy ještě na staré trati, nebylo to na místní rokli. Zdálo se mi to hrozně jednoduché a domníval jsem se, že taková auta, která tam jezdila, dokážeme udělat lépe. Tak jsme to zkusili a začali jsme jezdit.

K autům jste tedy měl velice blízko ještě před svou jezdeckou kariérou. Jak se to stane?

Měl jsem auta rád od malička. Od dvou nebo od tří let jsem věděl, že můj život se bude točit kolem nich. Otec byl kameník, ten k autům blízko neměl. Takže jsem se 
k tomu dostal nějak sám spolu s bratrem. Na vesnici jsme měli dílnu a v autech jsme se montovali od raného dětství a zůstalo nám to až doposud.

Tehdy jste si, jak říkáte, musel postavit první auto. Jak k tomu došlo?

Sehnali jsme v Horní Moštěnici nabouranou formuli, kterou jsme dovezli do dílny, rozdělali ji a použili z ní nějaké komponenty. Zbytek už byla vlastní fantazie. Poskládali jsme nějaký speciál, který byl na svou dobu úspěšný.

Jaká byla ta cesta mezi autokrosařskou elitu?

Z okresních přeborů jsme se dostávali každým rokem výš a výš přes mistrovství České republiky na mistrovství Československé socialistické republiky, až jsem se nakonec dostal do reprezentace.

To ale nebylo hned, toužil jste dlouho po reprezentaci a patřil k evropské špičce, nominace vám ale unikala, proč?

Tehdy byla daná pravidla (jezdec musel vyhrát mistrovství republiky, pozn. red.), která jsem respektoval. Chvilku mi to trvalo, vlastní chybou jsem spoustu závodů třeba nedojel. Pořád jsem chtěl být lepší, než jak jsem jel, a pak to dopadlo například nějakou havárií. Už 
i tehdy, když jsem tu Evropu nejezdil, tak jsem se dostával na mezinárodní závody, které se jezdily u nás, a tam jsem viděl, že na zahraniční jezdce mám a že na ně máme i technicky. Pak už to jen chtělo dostat se do té reprezentace 
a porovnat se s nimi v celém tom seriálu.

Co se změnilo, že jste vytoužený titul nakonec získa? Začal jste jezdit opatrněji?

Několik let po sobě jsem končil na druhém místě. Byla to spíš shoda náhod. Nebylo to tak, že bych byl v závodech rozumnější, tam to ani nešlo. Podařila se skloubit technika s nějakou větší jezdeckou vyzrálostí. Tehdy ta technika byla třeba šedesát procent konečného výsledku.

Dostáváme se k vašemu největšímu úspěchu. Stal jste se prvním československým mistrem Evropy. Na co ze seriálu vzpomínáte nejraději?

Dostali jsme se do reprezentace v roce 1985 a v roce 1986 jsem jezdil celý seriál. První závod byl ve španělském Silsu, kde jsem se s velkou klikou dostal do finále. Zahraniční jezdci i funkcionáři už věděli o úspěchu českého autokrosu. I když jsem prošel technickou prohlídkou, tak když jsem najížděl na start, tak mě španělský traťový komisař vyloučil 
s tím, že mám nízkou přepážku za řidičem. Mechanici ale stihli doběhnout do depa, uříznout kus plechu a přepážku zvýšit, abych se vešel do limitu toho komisaře. Semifinále jsem odjel, vyhrál jej a nakonec jsem vyhrál i finále.

V čem jste tehdy předčil ostatní evropské jezdce?

Neměli jsme sice tak výkonné stroje jako zahraniční jezdci, kteří se dostali k lepší technice a měli lepší finanční možnosti, ale postavili jsme velice lehké auto, ve kterém byl trošku slabší motor, ale poměr výkon/kila vozidla byl příznivý. Věděl jsem, že mohu do zatáčky brzdit později. Jezdilo se s tím velice dobře 
a sezona se potom dostala do těch dobrých výsledků.

Po svém triumfu na mistrovství Evropy jste musel pociťovat 
i velký zájem o vaši osobu, je to tak?

V tom automobilovém sportu ano. Chodili jsme po různém vyhlašování – nejlepší sportovec Československa, Zlaté volanty. Kdo znal ten motoristický sport, tak věděl. Nebylo to nějak přehnané, ale bylo to příjemné.

Jaké mediální pozornosti se vlastně v té době v Československu těšil autokros?

Tenkrát dostával dosti velkou pozornost. U nás toho motoristického sportu ještě tolik nebylo, takže to bylo dost prezentováno. V televizi chodily přímé přenosy, tehdy byl ten náš sport opravdu populární.

Z reprezentace jste byl bohužel těsně před revolucí vyloučen. Tehdy to bylo vinou křivdy, proč se tak podle vás stalo?

Nikdo dodnes vlastně přesně neví proč. Bylo to na závodě v Ředhošti, kdy mi domácí jezdec Jarda Jurenka zkřížil trať po startu. Já jsem pak podal protest, kvůli kterému mě pak vyhodili z reprezentace. Údajně byl neoprávněný. Nikdo to tehdy nechápal, nechápu to ani já. Byl jsem jeden z těch reprezentantů, který se trošku bouřil. Měl jsem spoustu známých 
v zahraničí a věděl jsem, jaké ti hoši dostávali startovné, 
a jaké peníze dávalo naše vedení nám. Já jsem se o to několikrát přihlásil a myslím si, že jsem pro ně byl nepohodlný. Myslím si, že to na mě byl takový zákulisní podraz.

V autokrosových kruzích se pohybujete dodnes. Co byste řekl, kdybych vás poprosil o srovnání totalitní éry tohoto sportu s tou dnešní?

V totalitním režimu jsme sice neměli takovou techniku, ale bylo o to víc zručných lidí. Já jsem to auto nestavěl sám. Měl jsem spoustu kamarádů, kteří mi fandili 
a byli dobří řemeslníci. Ti nám pomáhali, protože auto jsme si museli celé postavit sami. Byla to spousta nadšenců, kteří se rádi realizovali. Teď už je to vše o penězích. Ta doba předtím se mi vlastně líbila více. I to naše přátelství, které jsme mezi jezdci měli. Bylo nepsané pravidlo, že ten, kdo vyhrál republiku, pak uspořádal setkání pro všechny autokrosaře, co jezdili mistrovství republiky. I s manželkami. Dnes v depu nikdo s nikým nepromluví a nic nikomu neřekne. My jsme rozebírali i to, kdo co jak používá. Myslím si, že jsme všichni byli velmi dobří kamarádi. Několikrát jsme se taky samozřejmě nepohodli, to se stane.

Jaké jsou nejpříjemnější vzpomínky z vaší závodní kariéry?

Nejpříjemnější bylo to, když jsem se dostal do reprezentace a vyhrál ve Španělsku hned ten první závod. To se tehdy nikomu nepodařilo. Byl tam Němec Willi Rössel, kterého deset let nikdo neporazil. Říkalo se, že jej nikdo porazit nemůže. To mě trošku motivovalo k tomu, abych na něj byl trošku agresivnější. Velice si pak vážím ocenění od majitelů firmy Porsche. Dostal jsem se mezi dvacet nejúspěšnějších reprezentantů, pozvou je přímo do svého závodního oddělení, kde je ocení. Umožní jim podívat se, jakým způsobem se ta auta dělají, mohli jsme se taky svézt. To byl pro mě nevšední zážitek.

KAREL HAVEL

Narodil se 7. ledna 1947.

V roce 1985 vyhrál mistrovství republiky a dostal se do reprezentace.

Těsně před revolucí byl nepochopitelně vyloučen z reprezentace, do které se vrátil v roce 1992.

Od roku 1989 začal podnikat, 
o šest let později ukončil kariéru.

Mimo evropského titulu vyhrál mistrovství FIA zóny střední Evropy, čtyřikrát byl členem vítězného týmu v Poháru národů v autokrosu, čtyřikrát se stal mistrem republiky, Zlatý volant získal také ve čtyřech případech, jednou mu byla udělena Křišťálová přilba a stal se také mistrem sportu.