Roušky nejsou. V celých Budějovicích ani jediná. Sháněl jsem je, neboť člen rodiny je po transplantaci ledviny. A jak mi vysvětloval, lékaři mu řízeně snižují imunitu, aby tělo s novou ledvinou příliš nezápolilo a přijalo ji za vlastní. Bez roušky a bílých rukavic nemůže vyjít ven. Ať řádí viry, jaké chtějí. Korona, ale i ty jiné.
Obchody jsou vykoupené, slovo rouška teď na lékárníky funguje jako červený hadr na býka. Roušky nazbyt nejsou u lékařů, jak pomoci nemá ani hygienická stanice.
Jenže kde všechny roušky jsou? V ulicích jsem nepotkal ani jednu zahalenou tvář. Přitom nový typ viru už nám není vzdálený. V republice přibývají potvrzené případy nákazy, naším krajem týden co týden projíždějí tisíce lidí vracejících se z lyžování na prosluněných italských svazích. Vystupují z aut na odpočívadlech, s „domorodci“ se potkávají u benzínek nebo v supermarketech.
Proč tedy domácí zásoby roušek nevyužíváme? Zřejmě ještě neumíme panikařit se vším všudy. Bohužel na úkor těch, pro něž rouška není rádoby jistotou, ale nutností.