Jako každý den, tak i v pátek šinul jsem se za poslechu rádia s volantem v ruce, jak jinak než do práce. Krásné letní počasí, příjemná hudba, cesta celkem v pohodě až do chvíle, než jsem sjížděl z kopce od Kokor do Předmostí.

Šňůra aut stojící asi ještě 300 metrů před první benzínkou mě donutila spustit nohu z plynu a začit přibržďovat, abych náhodou toho „velkého hada“ před sebou netrefil. Stojíme, ještě že příjemně hrají… Pink Floydi mi stále drží náladu a nadšení, které mívám většinou každý den, když mě ráno vzbudí slunce.

Minuty ubíhají, stále stojím… přestávám vnímat rádio a začínám být pěkně nervózní. Spěchám do práce, ale asi tu první povinnost, kterou si chci ráno splnit, budu muset ještě odložit. No nic, zvednu telefon, ruším schůzku a vymlouvám se na zácpu. Nevím proč, ale když mi tohle někdy někdo říkal při své omluvě – nevěřil jsem… Hurá!

Autům přede mnou zhasínají brzdová světla a spící had se konečně dává do pohybu. Jenže asi po dvou metrech hadovi dochází dech a opět ulehne. Někteří nedočkavci situaci nezvládají, otáčejí se a způsobují tak problémy i jízdnímu pruhu mířícímu z města.

Po dvaceti minutách čekání, nadávání a gestikulace nervózních řidičů jsem už alespoň pod železničním mostem. Semafor snad pět minut pořád ukazuje tu nepříjemnou červenou.

Ranní pohoda se změnila na horor a sám se přistihuji při tom, že bych nejraději všechno kolem rozmlátil. Už ani nevnímám další krásný letní den, už mám v hlavě jen nervózního brouka, který mě nabádá, abych snad začal křičet.

Svou půlhodinu na dvou kilometrech jsem přestál. Ještě mě odpoledne čeká návrat stejnou cestou. Už ale teď určitě vím, že pokud nebude opravena cesta, která tuto situaci způsobila, svého plechového miláčka hned v pondělí vyměním za vagon s mašinkou. Na vrtulník jsem se bohužel zatím nezmohl.

PŘEČTĚTE SI VÍCE:

Kvůli dopravě v Přerově se radní obrátí na premiéra