„Narodil jsem se na hromádce hnoje a moji rodiče i prarodiče byli zemědělci, takže volba byla jasná. Studovat jsem šel nejprve na střední, a pak i na vysokou školu zemědělskou,“ říká Vladimír Lichnovský.

Do Zemědělského družstva v Kokorách nastoupil nejprve jako rozborář a dělal plány, později se chopil práce ekonoma. Předsedou družstva je patnáct let.

„Žil jsem v tom od narození, protože děda měl koně a na pole se tehdy jezdilo ještě na koňském povozu. Celá rodina žila zemědělstvím, chovali jsme zvířata, debatovalo se o práci na poli,“ vzpomíná.

Mladí nejsou takoví srdcaři

Družstvo v Kokorách dnes hospodaří na ploše 2 tisíce hektarů. Kromě pěstování pšenice, ječmene, kukuřice, máku a dalších komodit obhospodařuje také 153 hektarů chmelnic.

Drží primát v pěstování Žateckého poloraného červeňáku, který je ve světě žádaným artiklem.

„Pořád je tahounem ekonomiky rostlinná výroba, zatímco chov prasat je v poslední době na ústupu,“ vysvětluje.

Letošní jaro bude pro zemědělce stejně náročné jako to loňské.

„Teď nás čeká přihnojování polí a ptáme se ministerstva, jestli k nám pustí pracovníky ze zahraničí - bez nich totiž nejsme schopni objem práce zvládnout. Zatím je to ale dost zablokované,“ líčí.

Podle Vladimíra Lichnovského je škoda, že se nedaří pro práci v zemědělství nadchnout mladou generaci.

„Spousta mladých lidí jde na zemědělské školy jen, když se jim jinde nedaří. Chtějí získat maturitu a jinak s prací na poli nechtějí mít nic společného. Nejsou to takoví srdcaři jako my a obávám se toho, že nebudeme mít nástupce,“ podotýká.

Modrá krev v žilách

Vladimír Lichnovský má kromě zemědělství spoustu jiných zálib – a jednou z nich je historie.

„Vadí mi omezenost a povrchnost. Mohli bychom využívat všeho, čeho jsme dosáhli, a přitom se chováme tak, jako bychom se chtěli co nejrychleji všeho tradičního zbavit a zničit vše, co jsme vybudovali. Najednou vše popíráme a chceme kácet sochy těch, kteří se podíleli na rozvoji civilizace,“ říká.

Ve volném čase předseda zemědělského družstva rybaří, ale má rád také myslivost a cestuje po vlastech českých.

Protože v minulosti jeho předkům patřilo panství v Hradci nad Moravicí, koluje v jeho žilách modrá krev.

„V kanceláři mám dokonce erb. To, že jsou mí předci Lichnovští, nám tedy trochu ředí tu krev,“ směje se.

K jeho zálibě patří i hudba, které se věnuje společně se svou manželkou. Zatímco Vladimír Lichnovský hraje v dechovce na trubku, jeho manželka zpívá ve sboru.

„I můj děda byl muzikant, takže je to v rodině,“ uzavírá.