Snaha oživit veřejný prostor stála i u zrodu nevšedního spolku s názvem „Ne. Jde to.,“ který chce v Přerově rozhýbat společenský život. Pravidelně pořádá Den sousedů, akci Přerovské dvorky, ale zapojil se i do originální velikonoční výzdoby autobusových zastávek. Zuzana Štolcová je jeho duší.

„V Přerově bydlím sedmnáct let a mám toto město ráda. Jako člověka, který se sem přistěhoval, mě ale překvapilo, jak o něm lidé mluví. Nezřídka jsem se setkala s pocity rezignace a posměchu, s nimiž se o svém městě vyjadřovali i rodilí Přerováci - běžně ho označovali za Vepřov. Myslím si, že všichni, kdo ve městě žijeme, ovlivňujeme, jak vypadá, a co se v něm děje,“ říká fotografka Zuzana Štolcová.

Spolek „Ne. Jde to.,“ vznikl podle ní hlavně proto, že ve městě chyběl určitý typ kulturních akcí. „Jsme fanoušky aktivit ve veřejném prostoru a chceme podporovat komunitní život. Snažíme se o oživení, ale chceme také upozornit na události, které považujeme za důležité,“ vysvětluje.

Umění v kavárnách

Kromě Dne sousedů a Přerovských dvorků uspořádal spolek teprve nedávno další zajímavou akci - Umění v kavárnách. „V jediný den proběhlo devět vernisáží v devíti přerovských kavárnách. Do výstav se zapojili výtvarníci, fotografové a fotografky, své zastoupení měl i komiks. Smyslem bylo představit umělce s vazbou na Přerov. Vernisáže měly velký ohlas, samotné výstavy ale bohužel omezila současná epidemiologická situace,“ zmiňuje.

Oblečený betonový strom

Největší reakce obyvatel Přerova vyvolala podle Zuzany Štolcové před lety netradiční pletená výzdoba pahýlů stromu na Tyršově mostě.

„Betonové stromy na novém mostě vyvolávaly rozporuplné, často negativní reakce. Chtěli jsme na to upozornit, a proto jsme se rozhodli uplést pro jeden ze stromů svetr. Oslovili jsme autorku díla, a ta s naším záměrem souhlasila. Spolu s přáteli jsme se dali do pletení a fotky přerovského oblečeného stromu se objevily i v celostátních médiích,“ usmívá se.

Malou, ale symbolickou a pro spolek důležitou akcí, se stalo i vyvěšení třicetimetrového sametového závěsu u příležitosti třicátého výročí pádu komunistického režimu.

Těší mě, když se za mnou lidi vracejí

Zuzana Štolcová je profesí fotografka a věnuje se ateliérové a interiérové rodinné fotografii ve všech jejích podobách. „Mám ráda jednoduché a přirozené snímky. Těší mě, když se za mnou lidé vracejí, a kromě práce vnímám i to vzájemné pouto, za což jsem jim vděčná,“ říká.

Ve volné tvorbě se věnuje dokumentární fotografii. „Přednost dávám dlouhodobým projektům, kdy mám dostatek času poznat fotografované i jejich prostředí. Navzdory epidemiologické situaci se mi v tomto roce podařilo vystavovat na třech místech - v Galerii Konírna v Lipníku, na Blatenském foto festivalu a na akci Umění v kavárnách v Přerově,“ vyjmenovává.

Volná tvorba má pro Zuzanu Štolcovou i terapeutický význam. „Pomáhá mi reflektovat radost i náročnější období života,“ vysvětluje. K fotografii ji přivedl její otec. „Byl tím, kdo na vesnici, kde žil, fotil svatby, rodinné oslavy, křtiny i pohřby. Doma jsme měli temnou komoru a bylo pro mě velkým zážitkem vidět, jak vznikají fotky. Zároveň jsem mohla zůstat celou noc vzhůru, což mělo také své kouzlo,“ vzpomíná. Jejím prvním fotoaparátem byla Praktica.

Protože se v dětství věnovala sportovní gymnastice, věnovala své první fotografie kamarádkám gymnastkám. „Kromě vizuálního umění jsem si oblíbila i literaturu a tanec a ráda chodím i na procházky do lesa. Důležité jsou pro mě i vztahy s blízkými. Fotografování mě přivedlo také k dobrovolnické činnosti a studiu sociální práce,“ uzavírá.