Na svém kontě má řadu antropologických a archeologických výzkumů po celé republice i za jejími hranicemi, dokonce až v Austrálii. Před dvěma lety byl svědkem unikátního objevu na Slovácku, zvláštně pohřbení nebožtíci z doby Velké Moravy, pracoval také např. na archeologickém výzkumu na Pražském hradě a v současné době se podílí na průzkumu úseku trasy D1 v Přerově - Předmostí.

Kdy se v Romanu Bortelovi probudila touha proniknout do minulosti a objevovat tisíce let staré lidstvo, jeho kulturu, zvyky a artefakty, které byly nedílnou součástí života lidí?

„Už na základní škole jsem tíhnul k pravěku, četl jsem knihy například od Štorcha, o dinosaurech nebo hltal film Cesta do pravěku. Jako mladý kluk jsem chodil zkoumat Kobylanky (Malá a Velká Kobylanka jsou přírodní rezervace v okolí Hranic. Jedná se o útvary, které mají významnou přírodní hodnotu a mimo jiné zde také sídlili pravěcí lovci, pozn. redakce), kde jsem nacházel pazourky a začal je sbírat,“ vzpomněl absolvent Masarykovy univerzity oboru antropologie, ovšem studoval také obory etnologie a religionistka, a jehož sbírka pazourků čítá více než sto kousků.

Co jsem já zač?

„Proč? Co jsme zač? Proč jsme tady? Co jsem já zač? To jsou především otázky, na které jsem od dětských let hledal odpovědi a hledám stále. To je to, co mě na archeologii ale hlavně na antropologii fascinuje,“ pokračoval Roman Bortel.

Jeho první opravdový archeologický výzkum zažil v roce 1995 v Brně, o rok později ve Starém Městě u Uherského Hradiště a poté už každý rok na různých lokalitách. „Každý výzkum má jiný kontext, každý je jiná zkušenost. Fascinuje mě doba mladého paleolitu. Například v Brně-Líšni jsme před pár lety nalezli několik provrtaných ulit ozdobených červenou hlinkou. Byl to náhrdelník starý kolem 40 tisíc let, jedná se tak nejspíš o nejstarší bižuterii ve střední Evropě. Významné lokality mladého paleolitu jsou například Dolní Věstonice nebo také Předmostí u Přerova,“ konstatoval Roman Bortel.

Při práci mívám mrazení

Držet v ruce minulost je podle hranického antropologa úžasné.

„Zkoumáme a dostáváme se do minulosti a vlastně mnohdy přepisujeme učebnice. Vždycky mám mrazení, když nacházím ty staré ostatky, že tady ti lidi žili, měli tady nějakou kulturu, sídliště, pohřebiště. Kontext bývá velmi otevřený, ovšem metody výzkumu se zpřesňují a tím se dostáváme blíže k pravdě. Je toho ale spousty, co se ještě neprozkoumalo,“ pokračuje badatel.

Jeho rukama prošly stovky koster starých i tisíce let. Z nich dokáže určit nejen pohlaví, věk, nemoci, ale někdy i příčinu smrti.

„Při výzkumu narazíme například na kostřičku novorozence, dokážeme určit zda člověk zemřel například sečnou ránou nebo měl kostní nádor, nezhojené zlomeniny, kdy mohl zemřít třeba na vykrvácení. Zejména podle lebky a pánve lze určit pohlaví. Není to ale jako v seriálu Sběratelé kostí, ten je dost mimo,“ řekl s úsměvem antropolog, který je autorem řady věděckých článků a publikací (mj. byl i kurátorem sbírek v Národním zemědělském muzeu v Praze, , pozn. redakce) a svou práci vnímá jako celoživotní koníček.

Zajímavý výzkum na Slovácku

Roman Bortel je také součástí týmu zkoumajícího rozsáhlé pohřebiště v Uherském Hradišti – Sadech (dnes Výšina sv. Metoděje, pozn. redakce), kde bylo objeveno téměř tisíc hrobů s kosterními ostatky lidí z Velké Moravy a následného období a také unikátní hrob vysoce postaveného jedince, žijícího ve 2. polovině 9. století, patrně kníže Svatopluk. Jeho magisterskou prací bylo antropologické vyhodnocení kosterních pozůstatků z tohoto raně středověkého pohřebiště.

„Další badatelé poté zkoumali DNA z těchto koster a porovnávali ji s DNA dnešních žijících lidí v této lokalitě. Zjistili, že na Uherskohradišťku stále žijí potomci zde pohřbených osob. Na konci loňského roku o tomto výzkumu vyšel první díl velké knižní trilogie, na které se také podílím. Druhý díl by měl vyjít koncem tohoto roku a třetí příští rok,“ prozradil své budoucí plány hranický badatel, který věří, že se k velkomoravskému výzkumu ještě vrátí.

Básník i hudebník

Antropolog Roman Bortel to je také hudba, básně i divadlo.

„Hudba je součást kreativity, bádání po minulosti je také kreativita, je to propojené všechno se vším, mne nevyjímaje,“ vysvětluje Roman Bortel, který své doktorské studium zaměřil na antropologii hudby a který hrával mj. na gymnáziu v divadelních scénkách a je autorem řady básní, které byly vydány v několika sbírkách.

Byl členem několika hudebních formací. V Hranicích působil v devadesátých letech minulého století v kapele Živec Ortoplaz a O.K.No. či The Sisters of Mercy Revival.

„Vyrostl jsem na Beatles, doma jsem ale poslouchal třeba i Deep Purple. Po revoluci jsem se začal o hudbu zajímat více, s kamarády z gymplu jsme dali dohromady kapelu. Zajímavé při vzniku bylo, že z pěti lidí uměli na něco hrát jen dva,“ prozradil. „Původně jsme se měli jmenovat jako nerost Živec Ortoklas, ale na jednom koncertě se redaktor hranického Přehledu přeslechl a ve svém článku nás přejmenoval na Živec Ortoplaz a už jsme to tak nechali,“ pokračoval.

„Byla to úžasná doba. Byla to energie, která nešla zastavit. Jako studenti jsem hrávali divadelní scénky či skeče, psali básně, spisky, malovali jsme, točili se filmy, pořádali se festivaly, hudební nebo poslechové akce, no úžasná atmosféra. V Hranicích bylo ohromné množství kapel, někteří členové Živce působili hned v několika z nich. Na hranickém gymnáziu se v devadesátých letech potkala řada hudebních talentů, kteří působí na české a někteří i na zahraniční hudební scéně dodnes. Například Petr Marek a jeho Midi Lidi, Saša Langošová a Roman Helcl – November 2nd nebo Milan Havrda známý jako Boris Carloff,“ zavzpomínal na hudební boom v devadesátých letech minulého století v Hranicích.

Hudbě je věrný stále.

„V Praze bydlím už 14 let a stále o založení nějaké kapely přemýšlím, je tady spousta hudebníků. Zatím jsem se k tomu ale ještě nedostal. O.K.No ani Živec Ortoplaz jsme vlastně nikdy nerozpustili, tak nějak doufám, že se někdy zase dohromady dáme,“ svěřil se hranický antropolog Roman Bortel.