Jeho žonglování se slovíčky a vtipný popis obyčejných příběhů ze života Městské policie v Přerově baví čtenáře už nejméně jedno desetiletí. Se stejnou lehkostí dokáže vylíčit příběh o psovi, který špatně zaparkoval, jako zprostředkovat s nadhledem ponurou dušičkovou atmosféru na městském hřbitově. Autor vtipných krimi příběhů Miroslav Komínek natolik zpopularizoval práci Městské policie v Přerově, kde pracuje jako zástupce ředitele, až se stal sám populární.

Jste náruživým čtenářem literatury všeho druhu. Jaký spisovatel vás nejvíce ovlivnil, a proč?
Četl jsem už od dětství. A i v povinné literatuře jsem se snažil najít něco záživného. Pravda, „Tajemství proutěného košíku“ není zrovna čtenářská bomba, ale vzal jsem zavděk vším. Takže jsem vyrůstal na autorech jako May, Verne, Štorch. Prošel jsem západní i východní sci-fi. Dodnes si pamatuji názvy knih jako Nonstop nebo Člověk obojživelník. S přelomem režimu jsem se ukotvil u původně okrajového žánru fantasy - a už jsem tam zůstal. Vše pak prokládám brakovou literaturou od mistrů českého sarkasmu KKK - Kulhánek, Kotleta, Kopřiva. Takže pokud někdo očekává, že jsem četl Vojnu a Mír nebo Bídníky, tak je na omylu.

Vaše poeticky zachycené „svodky,“ které vybočují ze strohého zachycení krimi událostí, už se proslavily i za hranicemi regionu. Které příběhy vás inspirují nejčastěji, a jak vznikají? Je to momentální nápad, který ze sebe vychrlíte, nebo o formě více přemýšlíte?
Všechno začíná u strážníků v terénu, kteří mají na výsledném popisu událostí největší podíl. Jsou to stovky a tisíce zákroků, běžných i těch složitých. A o těch chci, aby se veřejnost dozvěděla. Některé zápisy ve svodce si o to navíc i trochu říkají. Někdy ale hlídky dělají zcela rutinní mravenčí činnost. Prostě běžné věci, které asi nikoho příliš nezaujmou. Nicméně, až při psaní se mnohdy ukáže, že právě ty mohou hodně zaujmout. Občas se mi to v hlavě tak nějak formuje samo, jindy se trochu trápím. (úsměv) Se spoustou věcí také nejsem spokojený zpětně, ale tak už to bývá. Určitě nechci, aby nastal vampíří efekt, kdy forma přehluší obsah. Hlavní je totiž to, co dělají strážníci v terénu, ne co se děje případně za klávesnicí.

Dotaz, který asi zajímá hodně vašich fanoušků a čtenářů. Vydáte někdy tyto zveřejněné příběhy, které plní i stálou rubriku našich novin „Z deníku strážníka“ knižně?
Je asi potřeba říci, že to nejsou mé příběhy. Jsou to příběhy strážníků a já jim jen dávám nějakou formu. A co se týče otázky - ano, je tu reálná možnost. V současnosti mám vytříděno 365+1 „příběh“. Na každý den roku jeden. Starší kousky, některé dvanáct třináct let, musím pozměnit a přepsat, protože jsem tehdy psal lehce odlišně. Takže jakmile bude hotovo, budeme jednat, co dál. Máme už i nějaké nabídky od vydavatelů a domluvili jsme se také s jedním kreslířem, od něhož bychom chtěli knihu ilustrovat. Určitě se najde pár zpráv, které by za to stály.

Vaší zálibou jsou i archeologické výzkumy, na nichž se podílíte jako badatel-amatér, který pracuje s detektorem kovů. Které jste už absolvoval, a jaký nález považujete za svůj největší úspěch?
K archeologii a historii jsem tíhl už od dětství. Kdybych se tedy lépe učil, mohl bych být archeologem. Ale to bychom tady spolu takto nemluvili. Mám veliké štěstí, že mohu spolupracovat s přerovským muzeem a podílet se na výzkumech, což pro mě znamená velký relax a uvolnění. Určitě je nezapomenutelným zážitkem výzkum, který po tři roky probíhal na Helfštýně a já se ho mohl účastnit. Manželka sice úplně neoceňuje, že trávím dovolenou prací, ale má mě ráda (úsměv). Těch výzkumů a průzkumů je pochopitelně více. Ne u všech spatří světlo světa nějaký poklad, ale pár už jich bylo.

Častá otázka čtenářů na facebookovém profilu Městské policie také zní, jestli jste se trochu neminul profesí. V čem vás práce strážníka baví, a proč byste neměnil?
Doufám, že neminul. Třídní učitelka na základní škole říkala, že rostu pro šibenici. Nejspíše se mýlila. Samozřejmě, že za tu dobu jsem měl párkrát pocit vyhoření a zmaru, ale nakonec tu káru táhnu dál. Proč bych neměnil? I když je to rutina, tak je to každý den jiné. Ostatně práce s lidmi je sice náročná, ale různorodá. Ale hlavně - mám sexy uniformu.

Inspirovala vás v něčem dnešní koronavirová doba, nebo humorně popsaným situacím spíše nesvědčí? Na jakou detektivní zápletku s „přesahem“ nejraději vzpomínáte?
Jestli něco jsme, tak národ vtipálků. Humor nás prostě drží nad vodou. Je to i vidět na jednotlivých článcích. To, že někde strážníci někoho zachrání nebo zadrží hledaného pachatele, nezaujme tolik, jako něco relativně vtipného. Prostě - humor si nedáme vzít. Před spoustou let jsem vydal zprávu o psovi za volantem, který špatně parkoval. Takový náhlý popud a děsně se to chytlo napříč republikou. Jedna redaktorka mě pozvala do přímého vysílání někde na internetu. Když mi pak před posluchači položila otázku, zda jsme auto se psem zastavili, když řídil, tak jsem odpověděl, že ne, že pes řídit nemůže. Ona se naivně zeptala: „Proč?“ No, protože nedosáhne tlapkami na pedály. Dlouhé vteřiny ticha na druhé straně sluchátka mě popravdě dost pobavily.

Dušičky 2020 očima Městské policie v Přerově:

Ve světě, ve kterém se události chaoticky mění, je minimálně jedna, která se každý rok vrací s pravidelností dobře vrženého bumerangu. Přichází právě v čase, kdy listí barvy pivního ležáku pokrývá trávníky, a kdy děti ve školkách křepčí v děsivých kostýmech. Ty rachitické převlečené za kostlivce, a ty korpulentnější za dýně. Pro oživení si pak tyto kostýmy mění, a to je teprve děsivé.

Do hustého závoje psího vína barvy krve překrývajícího tajemná plechová vrata se za ranní mlhy zakusují čelisti zahradnických nůžek. Chvíle snažení a vrata jsou osvobozena ze zajetí, jako zakletý zámek z šípku. Uvnitř nespí princezna, ale lehce zaprášená blankytně modrá škoda 1000 MB. První majitel, garážovaná, servisovaná, najeto sto čtyři kilometrů. Nastává dlouho očekávaný čas. In commemoratione omnium fidelium defunctoru. Dušičky. Sváteční řidiči naplní své garážované miláčky chvojím, svíčkami, lampičkami a zbytkem rodiny a vyrazí do dopravní špičky, o jejíž zrádnosti nemají ani potuchy.

Za dobu, kdy naposledy třímali v ruce řadicí páku s hlavicí z umělého jantaru, přibyly objížďky, překopy a zákazy. Jediné, co nepřibylo, jsou kilometry dálnice. Ale tam stejně nejedou. Jedou na místo posledního odpočinku, aby zavzpomínali na zesnulé. Za neustálých rad příbuzných a píchání smrkového věnce nakonec dorazí až ke hřbitovu. Je to jako výroční setkání svátečních řidičů. Nakonec najdou volné parkovací místo. Vůbec jim není podezřelé, že je volné, zatímco jinde je narváno.

Takže jsou za chvíli plné chodníky, zákazy a jiná naprosto nevhodná místa k parkování. Ty, kteří nedorazili po vlastních kolech, vyplivuje jeden autobus za druhým, a za chvíli proudí na ztichlý hřbitov davy návštěvníků. Dalo by se říci, že je tam víc živých než mrtvých. Zametá se, uklízí, čistí, zalévá, krade se hezčí výzdoba ze sousedního rovu. Prostě taková dušičková klasika. Abychom to všichni ve zdraví přežili, tak bychom pro vás měli pár dobře míněných rad.

• Vy, co máte nacouváno milion kilometrů bez nehody, buďte ohleduplní k těm, kteří prochází očistcem našich silnic jen jednou, dvakrát za rok.

• Vy, co jedete jednou za rok na hřbitov, dejte do jízdy všechno. Vězte, že když je někde podezřele moc místa k parkování, má to nejspíš nějaký důvod. Třeba zákaz parkování. (Neobjevili jste Ameriku. Místní už to mají dávno očíhnuté.)

• Na hřbitově nenechávejte své věci bez dozoru. Je dost takových, kterým není nic svaté. Ani tady.

• Pokud uvidíte na sousedním hrobě cizí osobu, kterou tam obvykle nepotkáváte, je to podezřelé. Pokud ji tam naopak vidíte posledních sto let, je to děsivé.

• Nebuďte lhostejní k okolí. Hroby často navštěvují starší lidé a může se jim udělat špatně. Věnujte pozornost nehnutě ležícím osobám. I když to na hřbitově zní divně.

• Neshlukujte se. Když už vás naženou do houfu umrlci, mějte roušky.

• Pokud možno nezůstávejte po zavření hřbitova uvnitř. A když už, tak nám zavolejte. Máme klíče a dostaneme vás ven.