Podium Československého jazzového festivalu v Přerově pro vás není nijak nové. Jaký k němu máte vztah?

Pro mě je to tradiční místo, hráli jsme tu už třikrát, možná čtyřikrát. I když já osobně si archiv moc nevedu. Sál je trochu velký, a když tam nejsou lidi, tak to trochu tříská, ale to už patří k secesi a k vysokému stropu. (pozn. red.: nedělní koncert byl beznadějně vyprodaný).

Jazzové Robert Balzar Trio, které vás doprovází, se před několika lety představilo publiku v projektu s americkým kytaristou Johnem Abercrombiem. S čím přijíždíte do Přerova tentokrát?

Přijíždím s tím nejjazzovějším, to znamená v triu s Robertem Balzarem se stále ještě aktuálním projektem „Theyories". Jedná se vlastní úpravy skladeb interpretů, kteří mě v mé kariéře asi nejvíce ovlivnili – jako třeba Björk, Led Zeppelin, The Police, Simply Red, AC/DC nebo Finley Quaye.

Ve své pěvecké kariéře jste si vyzkoušel roli v muzikálu, zazářil jste s kapelou J.A.R. Co vás baví na spolupráci s jazzovou partou kolem Roberta Balzara?

Hrajeme spolu už asi dvanáct let a Illustratosphere je taková základní platforma, ve které jsme se potkali, a začali hrát trochu akustičtější tvar. Práce s triem mě baví, muzikantsky se cítíme a odpovídáme si.

Vaše album Illustratoshpere, které se objevilo na hudebním trhu v roce 2000, je dodnes nejen kritiky, ale i mnohými posluchači vnímáno jako jedno z vašich nejlepších. Jaký kus cesty jste od té doby ušli?

Naše muzika je pořád stejná v tom smyslu, že jsme si víceméně všichni museli přiznat, že jsme interpreti a hráči a pořád nás neopustila snaha ovládnout svůj nástroj tak dokonale, jak jen to je možný. Abychom byli schopni zahrát všechno, co chceme.

Můžou se posluchači těšit v dohledné době na vaše nové album?

Budeme dělat novou Illustratospheru, takže musíme najít nějaké místo, do kterého to chceme posadit – zvukově i instrumentálně. Konkrétní představu, o čem bude, ale zatím nechci prozrazovat.

Máte nějaký nesplněný sen? S kým byste si ještě chtěl zahrát?

Já na to mám takovou odpověď, že s každým, s kým se postavím na podiu – ať je to člověk, který je hvězda, nebo někdo, koho neznám a stojím tam s ním poprvé a ani nevím, co z něj vypadne. Když už ale na tom podiu jsem, tak mi záleží na tom, abychom nějakou hudbu stvořili. Ale že bych měl vyloženě nějaký sen zahrát si s takovým bubeníkem nebo s makovým klávesákem, tak to vyloženě ne. I když je pravda, že v poslední době mám rád zvuk akordeonu, to znamená „po našom" tahací harmoniky. Hráči, kteří na to opravdu umějí, dokážou vyloudit krásné zvuky a je to takový bohatý. Takže to je asi teď nástroj, který mě zajímá. Že bych ale vyloženě toužil udělat desku s akordeonem, tak daleko ve svých plánech ještě nejsem.

Co říkáte na legendární jazzovou pianistku Carlu Bley, která se přerovskému publiku na Matějské jazzové pouti představila vůbec poprvé?

Já se, upřímně, v její tvorbě moc neorientuji, ale z toho, co jsem slyšel, je to taková bílá záležitost „pohádkomlžná". Alespoň co se týče tohoto tria. Samozřejmě, kdyby přijela třeba s bubeníkem, bude to mít zase jiný tvar. Ale jsou to skvělí muzikanti, kteří umějí hrát na svoje nástroje, a to je podstatné. Můžu o někom říct, že mám raději více jeho modré, než růžové období, ale to není vůbec podstatné. Důležité je, že hraji na svůj nástroj krásně, a že mě to baví.

Kde vás můžou v nejbližší době posluchači slyšet?

Po koncertě v Přerově jedeme do Prahy, pak máme s Darou Rollins šňůru na Slovensku a vystupuji ještě také jako host Richarda Müllera. Řekl bych, že je těch koncertů je v poslední době docela host.