Čtrnáct let profesionální kariéry má za sebou travesti skupina Screamers. Šestice mužů, která se pro pobavení publika převléká do ženských šatů, líčí, mění paruky a pak tančí na pódiu, přijíždí do Přerova několikrát ročně. Mezi všemi vystoupeními v Městském domě jsou show Screamers suverénně nejnavštěvovanější. Imitují známé zpěvačky, střídají vážnou hudbu s popovými i rockovými písněmi a rozesmívají hlediště košilatými vtípky. Manažerem komerčně velmi úspěšné skupiny je Ladislav Černý, který při vystoupeních přijímá roli konferenciéra a hraje mužské postavy.

Jak dlouho už Screamers působí?

V březnu příštího roku to bude patnáct let, co vystupujeme profesionálně. Původně jsme byli čtyři, teď je nás šest a od roku 2000 jsme ve stejné sestavě.

Byly začátky těžké?

Nejdřív jsme vystupovali jen pro legraci a pobavení, každý jsme měli jiné zaměstnání. Vystupovali jsme ne Střeleckém ostrově v Praze. Ani název jsme neměli. Ten jsme si dali až kvůli jedné větší akci a už jsme u něj zůstali.

Vyžaduje napodobování žen nějaký speciální trénink?

Většina kluků má taneční průpravu. Zezačátku jsme nosili jen kačeny, jak říkáme nízkým podpatkům. Teď už kluci klidně obují patnácticenti­metrové a bez problémů v nich tančí.

A co příprava těsně před představením, vozíte si s sebou třeba kosmetičku?

To ne! Kluci by na sebe nenechali sáhnout. Líčí se sami, už od začátku. I do televize. Maximálně se nechají přepudrovat. Těsně před představením se musí nejdřív oholit, to je jasné. Na kosmetiku samozřejmě musejí chodit, aby se pleť upravila a stáhly se póry.

Musíte si naopak odříkat třeba posilovnu, aby se vám příliš výrazně nerýsovaly svaly?

Do fitka chodíme. Nikdo by se přece nechtěl dívat na tlustá, povadlá těla. Musíme se udržovat. Spočítal jsem, že skupině Screamers je dohromady už 252 let.

Kolik vlastně máte kostýmů?

Používáme tematické kostýmy, které si navrhujeme sami. A ty nejde vzít znovu. Každý je máme u sebe doma, já jsem si na ně pořídil sklad a ten je narvanej. Myslím, že některé ženy na nás chodí i proto, že uvidí krásné šaty, které by si třeba samy nevzaly. A vidí, jak krásně vypadají.

Převlékáte se i během představení.

Z jednu písničku, která trvá dvě minuty, se musím svlíknout z obleku do naha, vzít si spodky, podkolenky, klobouk… A když se klukům třeba roztrhnou silonky nebo zadrhne zip, tak je problém. Musím to na jevišti zachránit, protáhnout, než se oblíknou.

Podle čeho vybíráte, co zařadit do repertoáru?

Nemůžeme hrát něco, co nám nic neříká. Když kluci k nějaké zpěvačce nic necítí, tak ji prostě dělat nebudou, i kdyby byla teď ta nejpopulárnější. To radši hrábnou po něčem starším. Někdy vymyslíme nejdřív název a pak si to tak sedne… Třeba jak jsme dělali Screamers v Šapitó – výzdoba byla jak v cirkusu. Musí to být show. Lidi nechtěji pohádky. I když jsme dělali vánoční speciál, nečekali od nás koledy. Těch měli plný zuby už od října ze supermarketů. I představení Screamers v říši divů je show. Úvod je pohádkový, ale pak to přijde.

Kdo na vás chodí, pouze ženy?

Zezačátku chodily ženy, teď je to město od města. Třeba v Čáslavi přišli i muži, i děcka. I na jižní Moravě, kde jsou lidé hodně věřící, se chtějí bavit.

Nesetkáváte se i s negativními reakcemi?

Někdo v tom hledá něco, co v tom není. Je to travesti show, nejsme transsexuálové ani transvestici. Takovýho člověka bych ve skupině nechtěl, vyrazil bych ho. To oblečení mají kluci jako pracovní montérky, není v tom nic víc.

Přesto to asi řada lidí nechápe.

Já se nechci nikoho dotknout, ale poslední dobou mám pocit, že je v tom hodně závisti. My nejsme studovaní na DAMU a přitom vyprodáváme sály. To se dnes nedaří ani známým hercům. Hodně nám pomohl pan Kraus, když nás v Československo má talent nazval svými kolegy. My nikoho nenutíme, aby na nás šel. Od toho jsme lidi, aby byl každý jiný.