Ke svému celoživotnímu koníčku „přičichla" již v dětství. „Jako dítě jsem chodila do divadla nakukovat. Už v deseti letech mě přes známou divadlo oslovilo s tím, že hledá dětský hlas," vzpomíná. A nakonec už zůstala.

Po vystudování pedagogiky až do důchodu učila Marie Veřmiřovská na základní škole. O víkendech ale odbíhala k divadlu. Nabídku na profesionální herectví musela odmítnout.

„Bylo to asi v pětadvaceti letech a já měla roční dceru. Neformálně mě kontaktovali z pražského divadla, ale stěhovat by pro mě už bylo těžké. Kdyby to bylo o pár let dříve, neváhala bych," směje se.

Vliv na divadlo měla podle ní nepochybně i politická situace.

„Za minulého režimu byly pohádky tendenční. Všechny se musely přihlašovat, navíc nám chodila na představení i Státní bezpečnost. I tak jsme ale občas nějaký žert do představení dostali," dodává. Revoluce poté přinesla i změnu ve struktuře pohádek. Některé byly předělány, jiné se už vůbec nehrají.

Pro divadlo přišla v roce 1997 ještě horší rána. V době, kdy byla principálka na dovolené v Itálii, zatopila voda při povodni téměř celé divadlo. „Zprvu jsem tomu nemohla uvěřit. Škody byly ohromné a my neměli ani korunu. Dodneška nechápu, jak se podařilo sehnat potřebné peníze na opravy. Snad to byla vůle Boží," říká trochu s nostalgií.

Oceněním je pro Marii Veřmiřovskou dětská radost. „Je potřeba být stále pokorná. I po mnoha letech v divadle bych klidně hrála představení pro tři lidi," uzavírá nakonec.

U divadla patrně zůstane. Napřesrok slaví divadlo stoleté výročí a Marie Vermiřovská chce být samozřejmě u toho. (mv)