Většina pohádek končí tím, že Honza zabije draka, získá princeznu za ženu, půl království k tomu a společně žijí šťastně až do smrti. Jenže tím tento příběh teprve začíná. Problém je v tom, že princezně v podání Evy Josefíkové se obyčejný Honza nelíbí. Proč vlastně?
Protože se neumí chovat, je to typický český sedlák. Jeho způsoby vyvolávají na královském dvoře všeobecné pohoršení. Když se na scéně objeví bývalý
princeznin nápadník, který ji nechal napospas drakovi, ale ona mu to už odpustila, musí o ni Honza zabojovat podruhé. Napřed se však musí naučit etiketě, což je pro něj protiúkol. Řekl bych, že má v sobě něco z Thora, něco z Jirky Korna z pohádky Honza málem králem a něco z Lízy Doolittlové z My Fair Lady. Takhle jsem si ho upatlal.

Ledové království
Nejoblíbenější pohádka? U dětí vítězí Ledové království

Honzovým učitelem etikety je princeznin rádce Valerián v podání Marka Ebena. Co všechno ho musel naučit?
No, je toho dost. Honza má například problémy se stolováním, neumí si vůbec poradit s početnou soupravou příborů při slavnostní večeři, neumí správně dámě políbit ruku a tak dále. Rytíř Valerián s ním má tudíž hodně práce, navíc je na Honzovu „kultivaci“ velmi málo času.

Jak to nakonec dopadne, prozrazovat nebudeme. Ale jaké poselství s sebou pohádka nese, asi říct můžeme.
Myslím, že ta poselství jsou tři. Jednak nesoudit lidi podle vzhledu a nedat na první dojem, což je lekce, kterou se musí naučit nejen princezna a královská
rodina. Za druhé by měla ukázat, že má smysl se k sobě navzájem chovat slušně a ohleduplně. A za třetí, že hrdinou může být každý z nás, klidně i obyčejný Honza.

Oblíbené vánoční pohádky:

Už jste ji viděl, nebo ji budete sledovat až s vaší rodinou o štědrém večeru?
Předpokládám, že žena s dětmi se dívat budou, já určitě ne. Nesleduju ani moc pracovní opakované záběry, při nichž si říkáme, co je nebo není třeba zlepšit. Sám sobě se prostě nelíbím. Asi je to profesionální deformace, protože na divadle tu možnost nemám. Tam poslouchám režiséra.

Takže rodinu posadíte k televizi a sám odejdete?
My televizi nemáme, ale pohádku si můžeme pustit na počítači nebo na plátno. Já budu průběžně odcházet, třeba něco uklidit nebo něco takového.

Když jsme u pohádek, máte je rád?
Zbožňuju je. Když jsme byli s bráchou malí, maminka nám je geniálně vyprávěla, měnila hlasy jednotlivých postav, uměla to krásně. Moje nejoblíbenější byla asi ta O Koblížkovi, mám ji v paměti hluboko zarytou. No, a dnes čtu pohádky našim dětem, rádi se na ně i díváme, na všechny ty nádherné velkofilmy, hrané i animované. Mě osobně animáky hodně baví, rád je i dabuju, protože je to tvůrčí práce. Můžu tak dát do té které postavičky něco svého.

Zuzana Stivínová
Herečka Zuzana Stivínová: Tím, že jsem své sny vyslovila, se i naplnily

Hezky se to sešlo, že jste Princeznu a půl království natáčel právě s Markem Ebenem, s nímž jste se pak celý podzim setkával i při StarDance…
To ano. Pohádku jsme natáčeli začátkem léta, v době, kdy byl Marek Eben pracovně vázán i ke karlovarskému filmovému festivalu. Na Moravu, kde jsme se s režisérem Karlem Janákem a celým štábem pohybovali nejvíc, ale přijel vždycky perfektně připravený. Hrozně ho obdivuju, je to studnice vědomostí. Kdykoli jsme se bavili o jeho pořadu Na plovárně nebo o zmíněném festivalu, rád jsem ho poslouchal. Jakmile ale přišla řeč na StarDance, trošku jsem se stáhl, protože jsem o tom, že v ní budu tančit, ještě nemohl mluvit. Vlastně až do půlky července.

Poté, co už máte se StarDance zkušenosti, šel byste do této show znovu?
Určitě. Jsem člověk, který má rád pohyb a výzvy. Tanec jako takový je mi blízký, koketuju s ním už od školy, ale teprve teď jsem zjistil, že občas i hodně bolí. Celkově vzato jsem si některá kola ve StarDance fakt užíval a bavila mě. Některá zase až tolik ne, protože nad mým tanečním výkonem zvítězila nervozita.

Přišla na vás slabá chvilka, kdy jste se cítil hodně unavený?
Nejvíc unavený jsem byl posledních čtrnáct dní, tři týdny. Bylo to dost kruté období. Měl jsem pocit, jako by mi „spadl řemen“, jako bych se ocitl zase v půli července… Bylo to tím, že už jsme neměli dopředu natrénováno, do toho člověku ubývaly síly. Po celodenních trénincích na Kavčích horách jsem pak ještě večer hrál divadlo - a nejen v Praze. Zajížděli jsme i do Prachatic, Plzně nebo Českých Budějovic.

Něco takového si neumím představit. Co na to vaše rodina?
Rodina mě podporuje, ale je pravda, že v poslední době jsem se chodil domů jenom vyspat. Ženě jsem moc nepomáhal, protože jsem si musel šetřit energii pro tanec. Každý se mě ze začátku ptal: Jak to zvládáte? Máte tři děti… No, co já, ale moje žena. Já jsem to zvládal dobře, ale s vědomím toho, že koncem listopadu přijde totální peklo. Psychicky jsem se na to připravoval.

Učitel mravů. Marek Eben cepuje Matouše Rumla v pohádce Princeza a půl království
Vánoce na televizní obrazovce? Diváci uvidí Čertí brko i Ebena

Poučili vás někteří z kolegů herců, kteří soutěží prošli?
Ano. V létě jsem hrál na shakespearovských slavnostech v Zimní pohádce vedle Saši Rašilova a Veroniky Arichtevy, kteří mi říkali - a hezky se u toho
usmívali - „to si dáš“. Co tím mysleli a co všechno se kolem StarDance odehrává, jsem si uvědomil hned při prvním soutěžním večeru. Byl jsem z něj totálně vystresovaný. Zároveň jsem si ale uvědomil, že jestli budu takto prožívat každé kolo, tak opravdu nevím, jak to přežiju.

Nejenže jste přežil, dokonce jste se protancoval až do finále. Nezbývá, než vám pogratulovat!
Děkuju! Občas to, pravda, nebylo ideální. Jak říkala porotkyně Tatiana Drexler: „Tie vaše kroky sú taká lotéria - či padne špička, či pata neriešite…“ Tak to prostě mám. Ale kdyby šlo jen o patu a špičku, k tomu je třeba zvládnout ještě spoustu dalších věcí, na které už budu jenom vzpomínat.

Teď už budete jen odpočívat?
Mám to v plánu. Těším se na Vánoce, na Silvestra, protože konečně budu se svojí rodinou a nebudu muset myslet na kroky.

Určitě doma dodržujete nějaké tradice. Jaké to jsou?
Chystáme klasickou štědrovečerní večeři, dárky a společně s dětmi vybíráme vánoční stromeček, který potom neseme domů. Ráno na Štědrý den ho celá rodina společně zdobíme. To je asi náš nejkrásnější rituál, protože máme ozdoby z našich cest po světě. A když je věšíme na stromek, tak si na to vždycky vzpomeneme. Když jsem byl dítětem já, naše rozvětvená rodina vymyslela a tradovala takovou zábavu, při níž jsme hráli „na hovňáky“, lidově řečeno jsme si rozdávali „dárky na hovno“. To jsme se vždycky sešli u tety v jejím velkém domě - bylo nás tam třeba přes třicet. Celé veselí vypuklo po večeři a trvalo strašně dlouho, protože dárky se rozbalovaly hezky jeden po druhém, takže my děti jsme u toho postupně odpadávaly… Nutno říct, že mezi nimi byly občas dost neuvěřitelné kousky.

Halina Pawlowská.
Halina Pawlowská: Ze všeho už jsem méně nadšená včetně sebe

Co třeba?
Nějaká nesmyslná sušička na ovoce, nefunkční čínské pozlacené hodiny se slony nebo nevkusné hadry… Nic z toho by člověk nikdy nechtěl dostat. Jo, a pak se ty dárky daly ještě i vyčenžovat, když někdo po nějakém z nich zatoužil. Byla u toho velká legrace. Až budou naše děti větší, možná „hovňáky“ zase zavedeme.

Vypadáte.jako veskrze pozitivní člověk. Je to skutečně tak?
Je, já jsem velmi pozitivní člověk.

Nic vás neštve?
To jo, ale nenechám se jen tak rozhodit. My se například neumíme se ženou hádat, protože si vždycky řekneme, že nebudeme ztrácet čas kvůli blbostem. Proč bychom si měli ničit život, když ho máme jen jeden?

Výživová poradkyně Štěpánka Čápová
Výživová poradkyně Štěpánka Čápová: Existuje způsob, jak nepřibrat o Vánocích

Od negativních věcí se programově odstřiháváte?
Úplně toho docílit nelze. Mně je třeba smutno, že naše planeta umírá a můžeme si za to sami. Ale abych s tím byl v pohodě, tak se s tím snažím něco dělat - třídit odpad, nezahlcovat prostor plastovým obalem, kupovat věci, které jsou recyklovatelné… Jsem rád, že mám možnost výběru, ale abych šel za něco, co považuju za automatické, stávkovat, to ne. Netrápím se z toho víc, než bych měl.

Rýsuje se před vámi nějaká nová pracovní výzva?
Co se týká mé práce, jsem rád, že jsem odešel ze stálého divadelního angažmá, a vybírám si jenom věci, které mě baví. Člověk se pak cítí naprosto svobodně. Z dalších výzev se těším na inscenaci Protokol Tracyho Lettse, kterou budeme zkoušet v pražském Divadle v Celetné, premiéru budeme mít v březnu. Jde o velmi aktuální hru na politické téma, v níž se pracuje s historií jednoho městečka, která je postavena na obrovské lži. Fakta jsou tu popírána a ignorována. Něco podobného zažíváme i my, že někdy nevíme, co je pravda a co lež. Proto je strašně důležité zjišťovat si informace z obou stran, nevěřit jen jednomu názorovému proudu. Společnost je fakt hodně rozdělená, a ta hra na to naráží. Ač je americká a řeší americkou historii, je přenosná i na Česko.

MATOUŠ RUML (1985)
Upozornil na sebe především díky televiznímu seriálu Comeback. Vystudoval hudebně dramatické oddělení Pražské konzervatoře. Během studia hostoval v absolventských představeních starších ročníků i v Divadle ABC a ve Stavovském divadle. Od srpna 2008 je členem souboru Městského divadla v Mladé Boleslavi, hostuje ale i v jiných divadlech. S Janem Cinou účinkuje na festiválku pantomimy, pohybu a improvizace Jsem spokojenej v kině Aero. Vystupoval také v televizním pořadu Hřiště 7 a uvádí televizní magazín Za obzorem. Je laureátem Ceny Zuzany Navarové a Thálie pro mladého činoherce za rok 2012. Od roku 2007 je ženatý s Terezou Rumlovou a má syna Nathanaela a dceru Miu. V roce 2019 se jim narodila ještě jedna dcera. V roce 2019 se zúčastnil 10. ročníku taneční soutěže StarDance.