I na Ondřeje Rumla, který se na koncert držitelů Grammy v kategorii rhythm´n´ blues nesmírně těšil. Bývalý finalista soutěže X – Factor se ve své hudbě posunul k jazzu.

Jeho osobité podání písniček Jaroslava Ježka mělo šarm i noblesu.

Jak trnitá byla cesta od soutěže, kterou sledovalo celé Česko, až k písničkám Osvobozeného divadla a Jaroslavu Ježkovi?
K Ježkovým písničkám jsem se poprvé dostal při poslechu desky, která se jmenuje Dobrý Večer Quintet zpívá Ježka, Voskovce a Wericha, což je album někdy z počátku devadesátých let. Poslouchal jsem ho jako kluk pořád dokola – nejen proto, že mě bavily vokální úpravy, které napsal Mirek Kořínek, dvorní aranžér a skladatel Studia Ypsilon, ale i z toho důvodu, že tyto skladby mají pořád co říct.

Písničky jako Svítá nebo Tmavomodrý svět mají ve vašem podání snivou, až zádumčivou atmosféru. Jak vznikaly jejich aranže?
Můj nápad byl, že jsem to chtěl udělat v malé partě – tedy quintetu nebo sextetu a nově skladby přearanžovat do současného jazzového zvuku. Nechtěl jsem je ale úplně překopávat a dělat z nich něco jiného, nebo si na tom honit vlastní ego. Někdo se snaží vzít standard a udělat z něj něco jiného, ale to nebyl náš cíl. My jsme si to chtěli jen zahrát v současné podobě.

Ondřej Ruml na Čs. jazzovém festivalu

Zdroj: DENÍK/Petra Poláková-Uvírová

Je skvělé, že zůstala pointa zachována…
Tak to jsem rád. Šli jsme hlavně po textu a zkusili ho uchopit i trochu jinak, než to udělali Ježek s Voskovcem a Werichem. Například lehce rozvernou skladbu Nebe na zemi jsme posadili do vážnějšího tónu. Stejně tak i Život je jen náhoda – chtěli jsme dát textu závažnější vyznění a člověk se nad ním možná i více zamyslí.

Jste v Přerově poprvé?
Do Přerova jsem kdysi jezdil, a vždycky si dával oběd v jedné restauraci, protože tu strašně dobře vařili. Ale v Městském domě hraji úplně poprvé.

Překvapily vás nadšené reakce publika?
Byl jsem úplně unešený. První vjem z tohoto publika byl, že jsem se otočil na basistu a řekl mu: Rasťo, to je publikum, viď? Nedávno jsme hráli jinde a nebyla to úplně nejšťastnější volba místa – a dnes jsme dostali krásnou odměnu. Hrálo se nám tu báječně.

Na pódiu vás místo Mateje Benka doprovázel jiný vynikající klavírista – Petr Malásek. Proč?
Matej Benko je nesmírně vytížený člověk, má tři děti, musí živit rodinu, a protože je dvorním pianistou Richarda Müllera, tak si musel vybrat. On to samozřejmě oplakal, ale protože jsme nechtěli o tu šanci zahrát si v Přerově přijít, sehnali jsme za něj adekvátní náhradu v podobě Petra Maláska. V Přerově máme ještě výchovný koncert pro gymnázium, tak doufám, že si atmosféru jazzového festivalu užijeme.