Mladá žena původem z Přerova má za sebou například natáčení cestopisných dokumentů pro Českou televizi, filmem Od višní do višní se ale pustila do mnohem osobnějšího tématu. Tím je otcova smrt a vzpomínky s ním spojené. S jeho úmrtím se režisérka vyrovnávala po svém: vzala kameru a rozhodla se natočit to, co po něm zbylo.

Střípky otcovy osobnosti hledala především ve své matce, kterou někdy až s dětskou tvrdohlavostí nutila vzpomínat, komentovat a hodnotit. Postupně tak vznikal film, který měl původně skončit uzavřený v rodinném albu. Tak ho zpočátku chápala i režisérčina matka Jarmila, hlavní postava dokumentu. Dílo, které autorka chtěla věnovat svému otci, je nakonec přinejmenším stejně tolik o ženách, jako o mužích.

Ještě než film uvidí diváci v Praze a než se dostane do distribuce, bude mít 1. března od 19 hodin předpremiéru v přerovském kině Hvězda. „Pro mě je velká čest, že se producent rozhodl uspořádat premiéru v Přerově. Právě do kina Hvězda jsem chodila na první filmy,“ říká Boršková. Předpremiéry se osobně zúčastní, stejně jako Jarmila Boršková. Po promítání budou mít diváci možnost diskuze s tvůrci filmu.

Rozhovor s režisérkou Janou Borškovou

„Co zůstalo po mém otci, je ve mně a mojí mámě,“ říká režisérka

Přerov – Od cestopisných dokumentů a krátkometrážních filmů se Jana Boršková dostala až k příběhu své rodiny. Mladá režisérka rok jezdila do svého rodného Přerova s kamerou, točila svoji matku a zahradu, kterou zdědila. Výsledkem je film, který balancuje na hranici mezi dokumentem a rodinným videem. Jak vznikal, vysvětluje v následujícím rozhovoru režisérka.

Proč jste se rozhodla pro tak osobní, až intimní dokument?

Bylo to pro mě těžké období a potřebovala jsem ho překonat. Úmrtí táty jsem nesla těžce a tím, že jsem režisérka, vyrovnávala jsem se s tím takto.

Měla jste od začátku jasný úmysl natočit film?

Od začátku jsem měla záměr udělat film, ale zároveň jsem si nechávala volné ruce k tomu, že si pak řeknu: Je to osobní, intimní, je to moje, nechci to zveřejnit. Ale je to téma, které se týká všech.

Kdy jste začala točit, jak dlouho po smrti vašeho otce?

Zemřel koncem roku 2006 a točit jsem začala v létě 2007. Film vznikal ve skutečnosti více než rok. Dělaly se dotáčky, mé výpovědi, střih, zvuk… Celkem to byly tři roky.

Jaký typ diváka by tento film mohl zajímat?

Každému z nás jednou umřou rodiče, tou zkušeností se smrtí si musí každý projít. Nechtěla bych to zužovat jen na určitý typ diváků. Neřekla bych ani to, že to je výhradně ženský film.

Chtěla jste natočit film o otci. Není ale nakonec víc o vaší matce?

To, co po mém otci zůstalo, je částečně v mojí mámě. Tím, že jsme tam my dvě, je tam i on.

Na otce vzpomínáte v dobrém, přesto dokument naznačuje, že ne všechno bylo ideální. Nelákalo vás jít víc do hloubky právě v té negativní rovině?

Tak to bylo se všemi muži v naší rodině. Kdybych až na dřeň rozkrývala to negativní, nebyla bych k nim poctivá. Měli i pozitivní vlastnosti, ale neuměli dávat najevo lásku.

Většinou jste jako režisérka zároveň stála i za kamerou. Nevnímala jste to jako výrazný technický handicap?

Většinou jsem točila opravdu sama, občas jsem měla mikrofonistku. Pár záběrů dělala mamka a mé výpovědi točila kamarádka. Kdybych točila se štábem, nebylo by to nikdy tak autentické.

Co znamenalo natáčení pro vás?

Pro mně je to hlavně o tom, jak se dá překonat těžké období, které je ještě znásobeno druhým úmrtím. A že se dá na všechno nahlížet s láskou, pochopit, porozumět…

Rozhovor s Jarmilou Borškovou, hlavní postavou dokumentu

Přerov – K účinkování ve filmu by Jarmilu Borškovou z Přerova asi nikdo nepřemluvil. S jedinou výjimkou – a tou je její dcera, režisérka Jana Boršková. Výsledkem jejich spolupráce se stal dokumentární film, který nabízí netradičně blízký pohled do soukromí ženy, vyrovnávající se se smrtí manžela.

Co jste si myslela, když vaše dcera vzala kameru a začala vás točit? Věděla jste, že začíná pracovat na dokumentu?

Netušila jsem to. Dcera věděla, že na to nejsem. Původně to mělo být natočené s manželem, ten s tím souhlasil.

Na začátku filmu vás natáčení asi rozčilovalo, později jste si ho užívala. Kdy nastala změna?

Nebyla jsem na to připravená a tehdy jsem byla na dceru i naštvaná. Brala jsem to tak, že místo aby mi pomohla, chodí kolem mě s kamerou. Jak jsme ale byly na zahradě, cítila jsem se dobře. Jednak proto, že dcera byla se mnou, a pak ta krásná zahrada, příroda… Začala jsem to brát s určitou nadsázkou, abychom se u toho taky nasmály.

Vy jste tedy nejdříve nevěděla, že se chystá dokument?

Já jsem si myslela, že je to pro soukromé účely. Že bude mít dcera jednou takovou osobní vzpomínku. Pak se ale Jana začala tvářit dost vážně a rozhodně (smích).

Měla jste možnost do podoby filmu nějak zasahovat?

Ne, teprve včera jsem ho viděla v konečné verzi. Nezasahovala jsem do toho, to je věc režisérky.

Myslíte si, že vám natáčení a vzpomínky s ním spojené nějak pomohly vyrovnat se se ztrátou manžela?

Upřímně si myslím, že už jsem s tím tehdy byla vyrovnaná. My jsme se za života užili dost. Lidé pláčou, když si jeden druhého dost neužijí, když jim ještě něco chybí…

Jaký pocit máte z toho, že na váš osobní příběh se budou dívat lidé, které ani neznáte?

Nedělá mi to problém. Beru to tak, že to může někomu pomoci. Je to film o srdci a o duši.

Moje poslední otázka směřuje k vaší zahradě. Máte ji ještě?

Mám, ale jsem rozhodnutá, že letos udělám nějaké kroky… Buď ji prodám, nebo pronajmu. Mám bolesti zad, není to snadné, starat se o ni.