Nový román Ptačí žena se odehrává v Přerově

Co rok, to nová knížka. V posledních letech jste jich vydala už sedm. Který žánr je vám nejbližší?

Je to moje v pořadí sedmá kniha a v posledních pěti letech jsem jich vydala už pět. Protože se dobře prodávají a příběhy se setkávají i s ohlasem u čtenářů, tak mě můj vydavatel sám „popohání“. Jakmile vydám jednu knihu, už se ptá, na čem dalším pracuji. Většina mých knih jsou buď detektivky, nebo dramata.

S jakým tématem přicházíte tentokrát?

Ptačí žena je psychologické drama nebo také román s detektivní zápletkou. Příběh zavede čtenáře opět do Přerova, kde žije nedaleko parku Michalov vášnivá ornitoložka Mariana Černá, majitelka soukromé záchranné stanice pro ptáky. Ve městě jí nikdo neřekne jinak, než Ptačí žena. Je to vdova, má dospělého syna Jonáše a desetiletou dceru Bohdanku, která ovšem nezná svého biologického otce. Touží ho poznat a pověřuje nelehkým úkolem svého staršího bratra. Tím se ale začíná rozkrývat případ, který přinese dramatické chvíle i jednu nečekanou smrt. Mariana je podivínka, tichá, zádumčivá, introvertní žena, která má svá tajemství. Dlouho si je schovává pro sebe, ale její syn Jonáš je nečekaně rozplete. Štěstí mu to ovšem nepřinese. Bohdančin otec má za sebou pohnutou minulost, která ho stále dohání - a nakonec dožene i rodinu Mariany Černé.

Výlep plakátů je bizarní retro, říká Miroslav Patrik z Dětí Země

Už četl někdo z vašich blízkých rukopis knihy? Jaké byly první reakce?

Ti, kteří četli rukopis knihy, se shodli na tom, že je příběh mrazivý, ale i dojemný. Nejvíce je asi chytl za srdce osud malé Bohdanky, která žije v poněkud zvláštní rodině. Její máma miluje především ptačí svět a menší díl lásky už jí zbývá pro dceru, která jí tak trochu vadí tím, že je hlučná a halasná - ruší totiž její nemocné opeřence.

Je těžké se vcítit do role hlavní hrdinky tak, aby neztratila nic ze své autentičnosti?

Kvůli Marianě Černé jsem se musela hlavně v začátcích hodně vracet. Já sama jsem temperamentní a energická a měla jsem se vžít do role nemluvné samotářky, pohroužené do sebe. Sama řeším věci jasně, nesnesu nechat problém jen tak, aby sám „vyhnil“. Narozdíl ode mě se Mariana řešení problémů vyhýbá a schovává se před nimi do nitra duše, kam nikoho nepouští. Několikrát se mi stalo, že jsem při popisování určité situace vložila do úst a myšlenek Mariany slova, která by ona při své povaze použít nikdy nemohla. Tak jsem se musela zabrzdit a říci si - pozor, ona přece nejedná tak impulsivně a rychle, ale pomalu a s rozvahou. Musela jsem zkrátka zapomenout na své uvažování a pokusit se vměstnat do mysli tak trochu nečitelné introvertky. Myslím, že se to nakonec povedlo.

Když jste vydávala svou poslední knihu Tyrkysové oko, mluvila jste o menší tvůrčí krizi. Znamená to, že už přešla? A co vás při napsání nové knihy nejvíce inspirovalo?

Ptačí žena se napsala doslova sama. Děj si plynul, příběh si žil svým životem, já jsem opravdu byla jen pozorovatelem, který ten pohnutý příběh poctivě zapisoval do notebooku. Musím přiznat, že v případě předešlé knihy, Tyrkysového oka, jsem se trochu zapotila. Ptačí žena je ale mnohem jednodušší a splavnější, je tam i méně postav. A co mě inspirovalo? Přerov má velkou základnu ornitologů, přišlo mi fajn pohybovat se v tomto zajímavém prostředí lidí, kteří žijí pro ptačí svět. Je třeba ale zdůraznit, že všechny postavy jsou fiktivní.

I vaše kabelka může pomoci! Přispějte do charitativního Kabelkového veletrhu

Příběh je zasazen do Přerova, tedy města, ve kterém se pohybujete jako ryba ve vodě. Má to své výhody?

Výhodou je zcela jistě to, že popisuji místa, která dobře znám - a taky vím, že se Přerované v mých knihách rádi procházejí po městě, které znají. V knize se budeme často pohybovat v okolí Michalova, lagun, v zahrádkářské kolonii u Žebračky nebo v blízkosti řeky Bečvy. Část děje se odehrává i v restauraci U labutě, v paneláku na Kopaninách, na Základní škole Za mlýnem a také v polesí Svrčov, které patří Přerovu, a kde pracuje jeden z hrdinů. A podíváme se i na druhý konec Přerova. Tchyně Ptačí ženy žije mezi Romy v Husově ulici, kterou vcelku barvitě a se znalostí místa popisuji. Prostředí je tedy barvité, prostě přerovské.

V jakém období se příběh odehrává?

Začíná na podzim roku 2016 a končí na začátku jara letošního roku. Knihu jsem psala v reálném čase, což mi vyhovuje, protože mohu lehce přenášet na papír situace, které mají pravdivý základ. Takže - když třeba popisuji „přerovský“ poslední den v roce, tak nemůžu opomenout tradiční koupání otužilců v ledové Bečvě, kam se jde Mariana s malou Bohdankou podívat… A to je jeden příklad. Těch situací je tam samozřejmě více.

Jaké téma vás do budoucna láká? Je už teď na světě námět, který byste chtěla zpracovat?

Mám ráda psychologické knihy i filmy, které odkrývají tajemství, zauzlené v lidských vztazích, takže se budu i nadále pohybovat v tomto žánru. Můžu prozradit, že už dokončuji další knihu. Jmenovat se bude Liščí tanec, a jak je mým zvykem, zase budu rozplétat stará rodinná tajemství. I tento příběh se bude odehrávat zčásti v Přerově.

Jazz festival mění program. Hvězdy ruší turné, do Přerova míří divoká basistka

Jaké byly ohlasy čtenářů na vaši poslední knihu?

Ohlasy jsou potěšující, i kritika mi přeje. Zájem čtenářů mě těší a vždycky mě příjemně překvapí, kolik lidí už jsem svými příběhy oslovila.

Plánujete také křest nového literárního dítka?

Ano a chtěla bych, aby se konal do „šestinedělí“ knížky, tedy zhruba v polovině listopadu. Knihy budu na přání čtenářů podepisovat ve všech třech přerovských knihkupectvích - Mezi světy, Kanzelsberger a Kosmas. Stačí tam knihu nechat, knihkupci mi zavolají a nejpozději do dvou dnů ji podepíšu. Tato praxe se mi léty osvědčila, protože někteří čtenáři mají i konkrétní přání, co chtějí do knihy napsat, nebo komu ji věnovat. Stačí tedy nechat v knize vzkaz. A samozřejmě budu knihy podepisovat i na slavnostním křtu, který bude zároveň i prvním autorským čtením.

Gymnázium v Kojetíně se pyšní titulem Světová škola