Připomínal totiž spíše návštěvníka jazzového festivalu, který přicestoval za kulturou třeba z Dřevohostic, než hvězdu světové velikosti. Když pak ale na podiu zabořil prsty do kytary, lidé v sále přestali dýchat.

„Je to jemný člověk, který ale zároveň umí vystrčit růžky. A právě to se mi na něm líbí,“ říká o jednom z nejslavnějších amerických jazzmanů Robert Balzar.

ROZHOVOR

Jak jste se dali s Johnem Abercrombiem dohromady?

Abercrombiemu nás doporučil český basista Miroslav Vitouš, protože ví, co děláme za muziku. Ten se stal zároveň spoluproducentem naší společné desky Tales.

Máte za sebou několik společných vystoupení. Z toho v Přerově dýchala pohoda a dokonalá hudební souhra. Rozumíte si s Johnem Abercrombiem i mimo jeviště?

Měli jsme možnost poznat se i lidsky, protože jsme společně hráli v Londýně v prestižních jazzových klubech. Mám rád tento typ muzikantů. John je na jedné straně velmi jemný člověk, ale zároveň umí i vystrčit růžky. To se mi na něm líbí. Ještě než jsem ho poznal, tak jsem si podle jeho hudby a stylu hraní představoval, jaký by to mohl být člověk.

Ta moje představa se pak při osobním setkání zcela vyplnila – je přesně takový, jak jsem si myslel. Je to těžko definovatelný pocit – připadá mi, že se známe strašně dávno.

Třeba jste spolu hráli v kapele v některém z minulých životů…

Možná. Hraní s ním je samozřejmě i muzikantsky obrovská škola. Každý večer hrajeme někde jinde a vlastně pokaždé trochu jinak. On vždycky dělá, že ty věci vybírám já, což je samozřejmě jinak… (smích).

Líbí se mi, že přijde pokaždé s něčím novým, májiný výraz a nebo styl hry. Teď mu třeba na jednom koncertě ruplo v zádech, a tak hrál trochu agresivněji (smích).

Čeho si na něm ceníte?

Jeho hru člověk pozná už po dvou taktech. Zahraje dva takty, a každý ví, že hraje Abercrombie. Je také prvním člověkem v jazzu, který do něj přinesl jiné vlivy. Začal používat elektroniku a různé efekty. Až po něm třeba přišel Path Metheny a další muzikanti, kteří jsou teď slavní.

Kromě spolupráce s Johnem Abercrombiem máte i další projekty. Který z nich je vám nejbližší?

Je toho víc. S Balzar Triem děláme rytmiku Danu Bártovi, já sám hraji v kapele J. A. R. a taky s Hanou Hegerovou. Mou mateřskou lodí je ale Robert Balzar Trio. Loni jsem ale dělal i muziku k divadelní hře.

To zní zajímavě. O čem je?

Přišli za mnou studenti FAMU, že dělají hru One hand Jack. Tak jsem nejdřív nevěděl, jestli se mám urazit… Celé je to totiž o tom, že mám hrát padesát minut jen já na basu.

Pak jsem si řekl, že je to docela dobrá výzva. Měl jsem z toho asi dva měsíce zatmění, ale myslím, že výsledek je dobrý. Dokonce přemýšlím, že bych to celé natočil a vydal jako vlastní CD.

Celé představení hrají jen dva herci. Je to o anonymním velkoměstě v Americe, kde žije člověk jménem Jack. Má jen jednu ruku, ale chce hrát na basu. A tak muji Pán Bůh nadělí.

Padesát minut v jednom zátahu na basu? To může být improvizačně docela náročné…

V půlce věcí jsem použil playback, abych to oživil. Ale taky jsem mlátil do basy a dělal třeba déšť a nebo další zvuky. Bavilo mě to. Nejtěžší na tom všem ale bylo poslouchat sám sebe. To je stejné jako dívat se na své vlastní fotky – nesnáším to.

Jak dlouho hrajete s Robert Balzar Triem?

Jsme spolu jedenáct let, což je takové malé manželství. Máme za sebou všechny krize, a tak. Takové dlouholeté partnerství má samozřejmě své výhody i nevýhody. Dokonale se známe, což je velká výhoda. Abychom se ale pořád inspirovali, musí do toho dát každý to svoje.

Co plány do budoucna?

Spolupráce s Johnem Abercrombiem byla jedním z mých snů. Když jsme tedy natočili album Tales, bylo mi už vlastně úplně jedno, jestli vyjde. Tedy, abych nelhal, jedno mi to samozřejmě nebylo. (smích).

Byl jsem šťastný, že jsme si společně zahráli. Nám nešlo o to, abychom hráli se světově známým jménem. Jeho hudba je mi blízká a líbí se mi. Myslím, že i John je spokojený a turné se mu líbí. Na našem společném albu jsou tři jeho věci, pět je mých a je tam i jeden jazzový standard.

A pokud mám mluvit o snech, asi by mě lákalo natočit s Robert Balzar Triem desku se symfonickým orchestrem.

V Přerově jste prý odehrál jeden ze svých prvních koncertů kariéry. Jaký byl?

Tak to si pamatuji docela přesně. Byl jsem tady poprvé v roce 1985 s maminkou a tatínkem, kteří hráli v jazzové skupině Jazz Vocal D. B. Náchod. Bylo to na jazzovém festivalu a měl jsem 22 let.

Vybavuji si to podle toho, že jsem měl těsně po vojně. Pak následovala i další vystoupení – třeba s Danem Bártou.

Takže v Přerově jsem skoro jako doma. Hraje se mi tu dobře, protože je vidět, že posluchači tady jazz vnímají. Ta dlouholetá jazzová tradice je prostě v Přerově znát.