Co je podstatou vypravěčství?

S touto divadelní disciplínou jsem se seznámila při svém studiu v norském Oslu. Vypravěčství se opírá o jediného člověka-vypravěče, který sám za sebe vypráví ve třetí osobě určitý příběh, který může být představován v jakémkoliv prostředí, ať už v divadle, parku nebo kavárně. Během toho může střídat role různých postav, které vystupují v přímé řeči.

Kde se vypravěčství vzalo?

Je tu vlastně od nepaměti, ale přímo tato forma vznikla v polovině 20. století v zemích severní Evropy. U nás si můžete přestavit situaci, že herec pracuje v divadle, rozhlase, ve filmu, nebo dělá vypravěčství. Je to taková další možnost uplatnění. Vypravěč si pro svůj výstup může vybrat už napsaný příběh a pak s ním dále pracuje, nebo si může napsat vlastní.

Čemu se na semináři věnujete?

Důležitá je stavba příběhu a charakter osob, které v něm vystupují. Na to navazuje herecká práce, která se snaží příběh předat. Tam je důležité se zaměřit na gestiku, rytmiku nebo práci s hlasem. Na semináři si účastnici vyzkouší různá cvičení. Jedno z nich se jmenuje Konference vědců. Každý účastník určí slovo a k němu vymyslí, co znamená. Pak se všechna slova dají na hromadu a každý si vytáhne jedno, které musí před ostatními vědci vysvětlit.

Co je cílem vašich lekcí?

Snažím se na seminářích ukázat, že vypravěčství není vůbec nic složitého. Každý ho vlastně už známe, protože denně vyprávíme kamarádům třeba historky. S tím se dá však dále pracovat. Nabyté zkušenosti mohou účastníci využívat nejen v dramatických kroužcích, ale i ve výuce klasických předmětů.

Může být vypravěčem každý člověk?

Asi je trochu lepší, když se někdo chce trochu předvést, nebo má jiný předpoklad, například, že ho baví vystupovat před lidmi. Může to chytnout ale i introverta. Pokud ho baví psát příběh, tak ho potom raději někomu předá.

SOUVISEJÍCÍ: Pedagogickou poemu zahájili pravěcí mamuti a písně Josefa Kainara