Aktuální složení

Roman Hambálek, kytara, zpěv

Rosťa Bernát, kytara

Tomáš Hambálek, baskytara

Jiří Štibora, bicí

Jiří Horký, klávesy

Co se chystá?

Koncert Čtvrtstoletí se skupinou Forum

Kulturní dům Prosenice, sobota 2. října 20 hodin

Pozvaní hosté – bývalí členové: Eduard Herman, Martin Běhal, Karel Horký, Luděk Brunda, Radek Hrůza, Jarda Prchal, Jiří Tvrdoň a další.

Kolik vám bylo let, když jste skupinu založil?

Sedmnáct let, ale musel jsem čekat, až mi bude osmnáct, abych mohl být její vedoucí a abychom mohli dělat přehrávky a vystupovat. Shodou okolností to bylo před maturitou. Jeden den jsem dělal maturitu, druhý den přehrávky.

Přehrávky? To bylo co?

Abychom mohli vystupovat, museli jsme před komisi, předložit jim texty, oni si vybrali a řekli – zahrajte to, to a to. A pak to komise nějak zhodnotila a vydala nám povolení, že můžeme hrát.

Proč se kapela vůbec jmenuje Forum?

Když se dělaly první přehrávky, tak se kapela jmenovala Brutus. Ale tak jako všechno tehdy, muselo se to nějak odůvodnit. Tak jsme řekli: Byl to hrdina římských dějin. A šéf toho kulturního střediska povídá: Ale záporný. A navrhl nám, ať se jmenujeme Orchestr Romana Hambálka. Tomu jsem se smál ještě tři hodiny potom, co jsem odtamtud odešel.

Jak jste přišli na nový název?

Vymýšleli jsme s klukama, co řekneme, abychom to mohli nějak odůvodnit. A někdo ve slovníku našel Forum – shromáždění, dav, mnoho lidí. Tak jsem to opsal a takhle to před tu komisi přinesl. Byl jsem osmnáctiletej kluk, chtěl jsem hrát a oni mě nutili k něčemu, čemu jsem nerozuměl. Název Forum vzali a my mohli začít hrát. Kolikrát jsem to pak chtěl změnit, nikdy se mi to slovo nelíbilo, zdálo se mi tvrdý. Ale pak už všichni věděli, co Forum je, a nedalo se z toho couvnout.

Museli jste v osmdesátých letech dělat i další ústupky?

Třeba přepisovat texty, to bylo tragický. Šišmácký flám jsem musel změnit na šišmácký bál. Takový blbosti (smích).

Vzpomenete si ještě, jaké písně patřily mezi ty úplně první?

Růže a Nebreč. Ty jsou první a hrajeme je dodnes. Růže byla od začátku kapely a Nebreč jsem složil… to mi bylo 17 let, takže ještě před Forumem. Ale dostala jinou podobu.

Kolik členů se za těch 25 let v kapele vystřídalo? A změnilo se nějak žánrové vyhranění?

Tak to přesně spočítané nemám. Myslím, že tak šestnáct sedmnáct to bude. A ti hudební miláčci, ti jsou pořád stejní – AC/DC, Judas Priest, Jon Bon Jovi… Teď už na nás chodí i děti původních fanoušků, žánrově se ale měnit nehodláme.

Jaké období považujete za nejúspěšnější?

Nedávno jsem procházel svojí kroniku a viděl jsem, že jsme hráli devadesát až sto dvacet koncertů za rok. Tam se počítaly i čaje, ale i tak jsme hráli dost. Na začátku devadesátých let jsme hráli několikrát i ve Vídni, asi tři roky po sobě. A mimo Přerov – v Čechách, na jižní Moravě, v Třinci na Noci plné hvězd… ani si to všechno nepamatuju. Tady bývaly vyhlášené Prosenice a Želatovice.

Nevzpomenete si na nějakou historku z vašich vystoupení?

To, že třeba nešla světla, selhala technika, to se stávalo… Ale ano, na jednu si opravdu vzpomínám. Vždycky jsme se při koncertu snažili posadit bubeníka na vyvýšené místo, asi tak do jednoho metru. Měli jsme praktikábl složený z plexisklových desek, průhledné to bylo a kolem světla. A jak tam jednou bubeník hrál – Eda Herman to byl – najednou se s tím uprostřed písničky propadl. Všichni jsme se zastavili a dívali na něj, on tam seděl, jen s hlavou nahoře. Ale dopadlo to dobře, nic se mu nestalo, lidem jsme to vysvětlili a akce pokračovala. Přece nezruším akci jenom proto, že mi spadne bubeník! Ten musí být ze železa! (smích)

Vydali jste dvě cédéčka…

První je Nebreč, druhý Prokletej pláč.

To vypadá, že téma pláče se vás drží?

Texty se dělaly vždycky o dvou věcech: jak to chodí v životě – no, alkohol a tak dál (smích) a o slečnách. Rosta vždycky říkal, že když přijdou holky na zábavu, tak přivedou i kluky a bude jich tam víc.

Jak to s kapelou bylo po roce 2000? Přišla krize?

V roce 2001 jsme se začali všichni věnovat víc svojí práci, přece jen tohle není na uživení, ale spíš pro tu lásku… Já jsem to ještě vydržel tak nejdéle, tahal jsem nový kluky, co s námi budou hrát, ale pak jsem si jednoho dne řekl dost. A myslel jsem, že už nebudeme hrát vůbec. Jenomže jeden den jsem řekl dost, a druhý den mi zavolali ostatní, ať neblbnu, že budeme hrát aspoň jednou za čas. Domluvili jsme se, že teda zahrajeme nanejvýš desetkrát do roka…

A u toho zůstalo?

Tak jsme se domluvili a je to tak, že letos už jsme těch vystoupení měli přes dvacet. (smích) Ale dál bych nechtěl jít. Zaprvý hrajeme v dalších kapelách a není na to čas a za druhé si aspoň můžeme vybírat.

Co chystáte na oslavu výročí?

Na koncertu 2. října v Prosenicích bude spousta hostů – bývalých členů kapely. Někteří už nehrají a báli se za nástroj sednout, ale já jsem je přesvědčil, že je v tom nenechám, že jim pomohu. Udělal jsem seznam – skoro třiceti věcí – od těch nejstarších, hlavně těch vlastních. I z roku 1985, kdy jsme začínali.