Jak se Vám na náměstí v Kojetíně hrálo?

No výborně. Atmosféra jedinečná. Plné náměstí. Kolik tu tak mohlo být lidí? Tisícovka? Možná i víc.

V poslední písničce jste zpívala, že si mají dcerky dávat pozor „na ty chlapy“. Chtěla jsem se zeptat na Vaše zkušenosti s muži.

Jéjdanečky, co bych k tomu řekla… Mě maminka velice tvrdě držela doma, takže já jsem, abych se tak přiznala, byla do devatenácti let panna. Takže jsem nechodila s ogarama, se žádnýma, a nakonec jsem si namluvila ženatého. Ale vzali jsme sa a žili spolu čtrnáct roků. On mi ale umřel. Mám s ním jednu dceru.

Od té doby jste si nikoho nenašla?

Nenašla. Já jsem ovdověla, když mi bylo jednačtyřicet roků, a od té doby cestuju po světě a zpívám.

Na podiu jste se s kapelou Fleret pěkně rozparádila. Jak vlastně vycházíte s muzikanty, kteří jsou o tolik let mladší?

Když jsem se s nima seznámila, vůbec jsem nevěděla, co je to za kapelu. Tento žánr mně nijak nikdy nic neříkal. Já jsem byla spíš hodně na folklor a vážnou muziku. Nakonec jsem to zkusila a vidíte. Je to dobré. Už spolu hrajeme takových šestnáct roků.

Jste Valaška každým coulem. Kdy jste se dostala k lidové muzice?

Zpívám už od školy. Ve druhé měšťance jsem zpívala v dívčím sboru, ať už třetí hlas nebo nějaké to sólo. Jak jsem vyšla ze školy, tak jsem zpívala s Bobříkama – to byli čtyři průmyslováci s jednou španělskou kytarou. To už jsme zpívali jak trampské, tak i folklorní nebo moderní písničky. Pak jsem byla asi rok a půl se vsetínskú taneční kapelú – Veselí hoši sa jmenovali, s těma jsem byla dva roky, a pak jsem pokračovala ve folklorním souboru – ve Vsacanu, tedy v cimbálovce. Mezitím už začal Brněnský orchestr, který hledal zpěváky z regionů, takže mě pozvali. S Brnem jsem od toho dvaapadesátého roku zpívala velice dlúho.

Všimla jsem si, že si na podiu často měníte šátky. Má to nějaký význam?

Ty šátky na krku jsem si vymyslela sama, protože je to určitý převlek tej subrety. Ty červené šátky sú naše vsetínské a bílé šátky a vlňáky jsou už jiné a k podzimu. Všelijak si to vymýšlám.

Na podiu jste předvedla úctyhodný výkon. I když se taková otázka pro dámu nesluší, kolik vám je let?

Já jsem měla vloni jednaosmdesát let.

Jak často s kapelou hrajete?

Včil to mám strašně moc nasypané, takže loňského roku jsem dělala přes sto koncertů za rok a letos už je to asi také tak.

Jste pořád usměvavá a v pohodě. Máte nějaký recept na to, jak si tak skvělou náladu udržet do vysokého věku?

Jo, to je těžko říct. Mě nabíjí aji ti lidi. Když vidím to obecenstvo a dívám sa, jak se to usmívá, a jak pleskajú a sú takoví spokojení, tak do mě to vchází zase zpátky jako taková dobrá pohoda.

Naštvalo Vás v poslední době něco?

Tak to ani ne. Já už su nad tým. Neřeším to, a když ňa neco zlobí, tak jdu od tych lidí pryč, a je to.

Zajímáte se ještě o politiku?

Já jsem nikdy v žádné straně nebyla a myslím si, že někdo to snad musí řídiť, ale když vidím všelijaké ty švindle kolem toho a takové nepříjemnosti a zlodějiny, tož to mně strašně dělá zle.

Chtěla byste si ještě splnit nějaký sen?

Tož co bych chtěla? Abych si v klidu umřela, a aby ňa pochovali do našeho rodinného hrobu a lidi sa se mnou rozlúčili – teda ti, kteří budou moct přijet na pohřeb. Co jiného taky člověk potřebuje…Ještě nikdo nikdy nepřišel na to, jaké je to tam kdesi navrchu nebo důle. Nikdo nám to neřekl, takže jsme všeci, celé lidstvo, v očekávání.

Obraťme list – máte nějaké zamilované jídlo?Jarmila Šuláková v Kojetíně

Sem tam si zahřeším, třeba tady na té radnici v Kojetíně jsem si zahřešila. Mám cukrovku a už jsem tam zbodla takové dva dobré zákusky. Když vám řeknu, co jsem jedla, než jsme jeli na ty hody.. Zastavili jsme tady u hospody, a protože jsme od rána nejedli a byli všeci hladní, tak chlapci si dali ledasco a já jsem si dala pečenou kačenu s bramborovým knedlíkem a zelím. Tak to jsem zbaštila jako malinu. To bylo strašně chutné, takový kus kačeny mi dali, skoro půlku. To pro mě není dieta, protože mám cukrovku a musím si dávat pozor.

Jednou za čas ale člověk může zhřešit, když jsou ty hody.

Nesmíte se tak ofúkovať. Já si myslím, že čím víc člověk myslí na všelijaké svoje neduhy, tím je víc nemocný. Když něco bolí, tak to člověk zpozorní, ale tož musí sa to vydržeť. Co je komu po tom, že vás neco bolí.

Máte ráda nějaký jiný hudební žánr, kromě folkloru?

Ještě jsem vám neřekla, že jsem mimo zpívání vedla pětatřicet roků prodejnu Supraphonu na Vsetíně, takže tam jsem měla možnost poznat různé muziky, i tu vážnú. Mám tedy jakýsi přehled. Teď jsem si ráno zrovna pochutnala. Když jsem zapla televizu, byl tam krásný koncert – Janáček, Dvořák. Vynikající muzika. To jsem měla takové přebuzení, když tady zpívám s tím Fleretem a sedím před tým bubnem a rachotí to každý den. To je takové pohlazení.

Právě jsem se na to chtěla zeptat. Jak zvládáte na podiu tak hlasitou hudbu?

Někdy už je to trochu moc, ale oni už mají ty zvukaře domluvené, aby to nebylo zase tak moc. Já bohužel tím, že nemožu chodit k mikrofonu, tak musím sedět celou dobu na jevišti.

Viděla jsem ale , že se tam docela dobře bavíte…

Já pozoruju ty lidi, tady hlavně ty děti, aji ty cikánské. Jak zpívali, a bylo vidět, že sa strašně snaží.