Jan Nedvěd: Skládám dvě až tři písničky denně

Spíše než zasněným trampem, který se dívá na prosluněnou louku, je totiž profesionálem, ze kterého promlouvá trpká životní zkušenost.

ROZHOVOR

Váš koncert má název Výjimečné setkání. V čem je tak výjimečné?

My jsme se s bratrem v podstatě potkávali celá léta. Nikdy jsme nebyli tak rozhádaní, jak se říkalo. Je pravda, že jako bratři jsme občas mezi sebou něco měli, ale více hrát jsme spolu začali asi před rokem. Předtím jsme spolu hráli do roku 1996.

Jak vám to po více než desetileté pauze klape na podiu?

Jde nám to úplně stejně. My jsme se s tím narodili. Než jsme spolu zase začali hrát, nemuseli jsme mít ani žádné zkoušky. Jsme hudbou celý život propojení.

Přesto jste společnou tvorbu na dlouhou dobu opustili.

Byl jsem nemocný. Měl jsem mrtvici. Brácha chtěl hrát, a tak hrál. Pak mi zavolal a řekl, že bude hrát sám. V té době jsme tak trošku byli… já na něho, on na mě, ale velmi jemně.

Sám jste se o své nemoci zmínil. Jak jste na tom se svým zdravotním stavem nyní?

Cítím se asi tak, jako když má člověk dvaašedesát. Kdybych se nevyléčil, nemohl bych hudbu dělat. Abych mohl být, jak se říká na výsluní, musel jsem hodně usilovně pracovat. Na podiu to pak vypadá jako lehká múza.

Před diváky si zazpíváme, je tam legrace, ale za tím vším se skrývá strašná dřina. Za rok napíšu dvě stě písniček, z toho patnáct až osmnáct jde na desku. To všechno dá hroznou práci a vymýšlení, ale my tu práci máme rádi. S bráchou jdeme a hrajeme, protože nás to prostě baví, i když bychom mohli sedět doma.

Jak snášíte kritiku své práce?

Já se nedám. Už tři roky si nikoho nevšímám. Snaží se mě pomluvit. Vydali jsme s bráchou lidové písničky, aby tady po nás zůstala nejen trampská, ale i lidová muzika. Kritici se po nás hrozně svezli. Říkali, že jsme hnusní a že je to pitomý, ale zase jsme to přešli. Řekli jsme si, že jsme to nedělali proto, aby se to kritikům líbilo.

A jak jste se smířil s tím, že jste častým terčem bulváru?

Nenechám si do soukromí proniknout. Nic, co čtete, není pravda. Nejčastěji se probírá náš vztah s Pavlínkou. Ten atˇsi ale klidně probírají. My jsme už devátým rokem spolu. Žijeme hezkým životem stárnoucího člověka a děvčete, které má strašnou podporu. Cítí ze mě sílu ochrany.

Když jste do vztahu vstoupili, počítal jste s tím, že se z toho vyklube tak pevný a dlouholetý svazek?

To vůbec. Byla to hezká mladá holka, která byla vstřícná. Nevěděl jsem, co bude. Najednou jsme se drželi a objímali. Měla přede mnou jen nějakého člověka, který jí otravoval, a já jsem měl za sebou těžkej rozvod. Najednou jsme byli spolu a už je to devět let, a to bez jakýchkoliv problémů.

No, bez jakýchkoliv…sa­mozřejmě asi jako v každém vztahu. My to ale máme jednodušší. Hlavně si věříme a v našem vztahu není problém – ty mi zahneš nezahneš.

Přesně v den, kdy jsem si ji namluvil, jsem navždycky skončil se vším. Pavlínka je také jedna z těch, které by to nikdy neudělaly. Je přesvědčena, že nevěra je něco nečistého. Já jsem si užil opravdu své. Teď jsem šťastný, že jí mám. Mám pocit, že ona je šťastná, že má mě. Akorát ten věk… To je horší.

Co svatba?

Nevím, přemýšlíme o tom, ale bojíme se, aby se ten vztah nezboural. Oba dva. Ona by chtěla víc děťátko než svatbu. Bojíme se toho, aby ten vztah, který je teď tak hezký a plyne, něco nenarušilo. Přece jenom mi bude třiašedesát.

Dítě za pět let bude opravdu ten nejživější ďábel, který mě bude potřebovat, ale já už budu mít sedmdesát let. Na druhou stranu dítěti byste mohl předávat své zkušenosti… Jenže já už je předávám pěti dětem. Navíc chci ještě pracovat. Pavlínce by to život naplnilo, ale já chci ještě hrát. Jezdíme po koncertech a večer přijedeme domů. Budu potřebovat odpočívat, a to dítě mě bude chtít. No, ale uvidíme.

Co vaše tvorba?

Skládám neustále. Dvě až tři věci denně. Mám toho plné šuplíky. Čím jsem starší, tím víc toho zahazuji. Místo třiceti za rok jich zbývá deset, nanejvýš patnáct.

Mění se vaše tvorba s přibývajícími léty?

Témata se nemění, ale mění se spíš zpracování. Řekl bych, že to hlavní téma „nedvědovský touhy“ se nemění. Mění se akorát to, že o tom musím víc křičet. Takhle dopadli Beatles, čím víc byli kvalitnější, tím méně prodali desek.

Vy asi hodně věříte v sílu v těch písniček…

Nevěřím, já jsem o tom přesvědčen. Mám čtyři písničky, za které bych dal ruku i do ohně.

A co písnička Podvod? Zažil jste takový podvod na vlastní kůži?

Ne, takhle hrubý to nikdy nebylo. Myslím, že mě to naučil táta, ženské jsem prostě řekl – hele, já s tebou nebudu. Já už tě nemám rád. A tím pádem to bylo. Bylo to vždycky hrozně smutný, ale takto to probíhalo dokonce i u mé ženy. Odešel jsem z domu, žil jsem někde mimo tři měsíce a čekal, jestli se něco nemůže změnit.

V bulváru se pak objevilo, že Jan Nedvěd odešel s mladou milenkou. To mě bolelo.

Jak těžké je prosadit písničky?

Já s tím nemám problém. Ty lidi jdou za mnou, ale vždycky později. Ale já nemám čas.

Vnímáte své skladby jako poselství?

To už dávno ne. Spíš jako jednu z možností, jak těm lidem něco navrhnout. Poselství? To jsem míval kdysi, když jsem si naivně představoval, že přijde spravedlnost a spokojenost a všichni budou poctiví.

Měly jsme vás za ryzího optimistu, ale jak to tak vypadá, docela jsme se pletly…

Já jsem optimistou nad sebou a nad lidmi, který mám rád a kterým věřím, ale nad národem ne. Minimálně padesát procent si v tomto státě dělá, co chce. Přijde ke mně třeba státní instalatér a řekne mi, jestli to chci na fakturu, nebo bez faktury. Já říkám, ale vždyť okradete stát? Tady to někde začíná. To jsou věci, kterým nerozumím.

Dagmar Rozkošná a Petra Poláková-Uvírová