Rozhovor s Michalem Malátným ze skupiny Chinaski

Písně z vašeho připravovaného alba, které jste v Přerově hráli, naznačují, že se ve tvorbě posouváte někam jinam. Kam?

Snažíme se, nechceme hrát pořád dokola to samé. Proto jsme složili dvě nové písničky Stížnost a Hlavolam, které nám produkoval jeden Angličan, který nám to i v Anglii zmastroval. Připadá mi, že to má super zvuk – takový jsme snad nikdy předtím neměli. Jestli ten posun vnímá i publikum a je to slyšet, tak jsem hrozně rád.

Některé skladby měly i s dechovou sekcí tak trochu nádech funky. Napadlo vás někdy vydat se touto cestou?

Ne, my jsme v podstatě vyrostli na hard rocku. Funky od nás tedy nečekejte. I když bych ho možná rád hrál – ale s touto kapelou je to asi nesmysl.

Před pěti lety zemřel při dopravní nehodě váš bubeník Pavel Grohman. V jednom z vašich nejnovějších textů zpíváte o tom, že dva večery sepisujete dlouhou stížnost na život. Překonali jste už v kapele jeho ztrátu?

Od Pavlovy smrti je to pět let, ale trvalo nám hodně dlouho, než jsme se s jeho odchodem srovnali a vymysleli, jakým způsobem bude kapela fungovat dál. Není to hned a trvá dlouho, než se s tím člověk srovná. Tady na koncertě v Přerově nám to strašně sedlo a na dvou nových písničkách už je nový zvuk kapely slyšet. Pevně doufám, že příští rok vydáme desku, která bude nejlepší v naší historii a Pavel by z ní měl radost.

Jak se bude jmenovat? Máte už název?

Ne, to ne. Většinou vzniká až během natáčení – nejprve jsou různé pracovní názvy, pak se třeba ve studiu něco stane, nebo někdo něco plácne – a jméno desky je na světě. Určitě tedy nějaký nápad časem přijde. Ale ze všeho nejdříve musíme dělat na písničkách – zatím máme jen tři věci.

Na výstavišti jste slavili úspěch se skladbou, která je nadčasová a i v dnešní době hodně aktuální – Přestaň si platit svého zloděje. Dají se od Chinaski v budoucnu očekávat podobné protest songy?

My jsme nikdy nebyli nějak politicky angažovaná kapela, ale žijeme tady, a to se děje, s námi občas hýbe. Někdy to s námi hýbe tak, že se to odrazí i v písni. A tohle byla Pavlova reakce na slavný Paroubkův projev, kdy přirovnal situaci v naší zemi k roku 1948. Myslím, že tehdy už došla trpělivost více lidem a Pavel to ventiloval právě tímto způsobem. Já jsem se ze začátku trochu bál, protože jsem si říkal, že všechny politické věci jsou tendenční, nebo můžou přestat platit. Jenže zjišťujeme, že tato píseň pořád platí a silně se obávám toho, že ji asi budeme hrát až do konce života (smích).