„Viděl jsem ho tady před třemi týdny. Vzkázal bych mu, aby se začal hýbat! Asi mu chutná. Život po kariéře nás čeká každého, je jasné, že člověk něco nabere, ale Radek nabírá strašně moc,“ tradičně zavtipkoval na úvod našeho povídání před klíčovou fází sezony.

Sezony, která 38leté ikoně Přerova přinesla pohádkový comeback, ve který už Pšurný sám nedoufal poté, co předčasně a nečekaně skončilo jeho angažmá v Porubě.

Sezony, která jako by se i od jeho příchodu ze slovenské Skalice začala ubírat směrem, který by mohl letos napsat dokonalou tečku. I když, podepsáno už má zlínský odchovanec i na příští ročník a v klubovém bodování tak může zaútočit třeba i na třetího Jiřího Goiše.

Romane, na Jiřího Goiše v historické produktivitě Zubrů ztrácíte nějakých 36 bodů. Výzva pro příští sezonu?

Nemyslím si. Jsem hlavně rád, že tady můžu být a pravděpodobně i budu příští rok. S Pavlem (Hanákem, sportovním manažerem, pozn. red.) jsme si hned řekli, co se ode mě očekává. Mám vedle sebe dva mladé kluky (Daniely Indráka s Ministrem) a hokej s nimi mě baví. Každý kanadský bod je samozřejmě plus, ale je super, že se vyhrává. Tyhle statistiky jsem přestal sledovat už dávno.

Takže vás nijak nevzrušovalo, když jste po parádním návratu a tříbodovém představení proti Třebíči v dalších devíti zápasech zapsal jen jednu asistenci?

Přesně tak. Myslím, že jsem tam měl ještě jednu, kterou mi možná nezapsali. Ale říkal jsem to už v rozhovoru po prvním zápase s Třebíčí – byla to falešná forma, člověk byl v euforii. Napadalo to tam, poodráželo se… Hlavní je, že jsme pak najeli na vítěznou vlnu.

Přeci jen, poslední dva zápasy, tři body, časujete nějak před play-off formu dle osvědčeného receptu?

Je pravda, že spoustu věcí dělám už spoustu roků. Věk ale nezastavíte. Snažím se ubrat činek, přidal jsem víc strečinku a protahování, protože mám dlouhodobě problém s přitahovači. Spolupracuji už rok s Honzou Andrýskem, který v Přerově hrával a dělá jógu pro hokejisty. Doma už se poté snažím na hokej nemyslet a užívat si dětí. Říkám to mladým hráčům, je to klišé, ale kariéra strašně rychle letí. Čím víc člověk pamatuje, tím je starší.

Co stojí za vzestupem týmu pod trenérem Mikeskou. Nemůže za něj taky trošku váš příchod?

Já jsem se k tomu jen nějak přichomýtl. Byl jsem ve správný čas na správném místě. Začalo se daleko více bránit, jsme schopni vyhrávat na jeden, dva góly. Spoustu věcí navíc v bráně chytne Posty (Michal Postava). Myslím, že se proti nám soupeřům hraje špatně. Asi to není úplně pro oko diváka, ale hraje se na výsledky, které se dostavují. Proto vše funguje a sedlo si to.

Soupeři vás často přestřílí, přesto vítězíte i s minimem střel na bránu. Je to právě zmíněnou defenzivou? Jde o rys systému trenéra Mikesky?

Vždy máme vzadu o jednoho hráče víc dříve než soupeř. Ten styl je hodně o bruslení. Já ze středu víceméně zajišťuji beky. Nejsme ofenzivní mančaft a o to hůř se proti nám hraje. Věřím, že do play-off půjdeme z co nejlepší pozice. Uvidíme, jak to dopadne se Zlínem. V play-off by tenhle styl mohl být úspěšný, věřím, že nějaký úspěch uděláme.

Co čekáte od středečního klíčového boje proti Zlínu?

Hraje se o šestku a myslím, že se rozhodne. Moc gólů nepadne, kdo dá první gól, bude hodně na koni. Druhý mančaft to bude muset otevřít. Ve Zlíně je taky samozřejmě spousta kluků, co hrála v Přerově a naopak. Všichni se známe. Doufám, že přijde spousta lidí a bude to dobrý zápas.

Sledujete Zlín a jeho problémy, které rezonují i mimo led?

Zlín sleduji, táta stojí na střídačce, takže nějaké informace mám. Ale že bych se pídil, kdo, co, jak, kde a proč, to ne. Možná se o tom můžeme pobavit po sezoně, ale nerad bych to teď před zápasem komentoval. Znám se tam se spoustou kluků, se spoustou z nich jsem hrál, Anička navíc na zimák chodí na krasobruslení, takže jsme tam denně.

Vaše dcera Anička navíc ve středu vystoupí v rámci přestávkového programu, na co se můžeme těšit?

Krasobruslí od čtyř let, je jí osm. Má s paní trenérkou nacvičenou svou jízdu, se kterou jezdí i na závody. S každým jejím závodem se umisťuje výš a já jsem hlavně rád, že ji to baví. Je to řehole i pro rodiče, v šest ráno v sobotu i v neděli musíme být například na ledě. Jezdí s ní maminka. Anička se na to těší a věřím, že jí to vyjde. Občas totiž mívá trému. Řekl jsem jí, že se nic neděje.

A jak vznikl nápad uspořádat takovou exhibici v Přerově?

Nadhodil jsem Martině (marketingové manažerce Spurné), jestli by to šlo. A tak se to upeklo. Děda Radek (vedoucí týmu Beranů a Pšurného otec) ji uvidí ze střídačky! Já budu v kabině, takže o to přijdu (úsměv).

Pokud byste vyhráli, rýsuje se pro region bombastické čtvrtfinálové derby s Prostějovem. Přemýšlíte nad potenciálním soupeřem?

Upřímně, vůbec jsme se o tom nebavili. Rozhodne se ve středu a v pátek. Chceme do šestky, to je jasné, měli bychom pár dní volno, volný víkend a mohli bychom se pořádně nachystat.

Vraťme se ještě k minulé sezoně, v níž jste s Porubou skončil ve čtvrtfinále. Berete ji jako nevydařenou?

close Hokejisté Přerova nestačili na Porubu. Roman Pšurný info Zdroj: Deník/Jan Pořízek zoom_in Hokejisté Přerova nestačili na Porubu. Roman Pšurný

Ambice jsou v Porubě veliké, někdy až přehnané. Do Vánoc to bylo super, pak se zranil Šlahy (Jakub Šlahař), poté nešťastně Aaron Berisha. Začala se mi v lajně měnit křídla, i já jsem udělal spoustu chyb, zpětně je po bitvě každý generál. Po play-off, kde jsme tři a půl zápasu byli lepším týmem (Poruba padla nečekaně 1:3 na zápasy se Zlínem, pozn. red.), ale Dan Huf měl famózní formu a úspěšnost zásahů nějakých 98 procent, to vyhodnotili tak, že jsme zklamali my, útočníci.

Pokud vím, podepsáno jste měl na dva roky, ale skončil jste už po roce. Co se stalo?

Mám samozřejmě nějaký věk, ale byl jsem připravený, že budu pokračovat dál. Měli jsme domluvu ohledně mé individuální přípravy, kterou dělám sám už deset let. Trenéři chtěli, aby trénoval celý tým pohromadě. Nakonec z toho vyšel názorový kříž. Vyhodnotili to tak, že pokračovat nebudu. Nejhorší pro mě bylo, v jaký čas mě vyhodili. Bylo to na začátku června, kdy jsem už měsíc a půl trénoval letní přípravu. Týmy už byly víceméně plné.

Byla to pro vás hodně nepříjemná situace? Jak se zrodil přesun do slovenské Skalice?

Říkal jsem si, že možná s hokejem skončím. Pak se mi ozval Juraj Jurík, jestli nechci ještě do Skalice. S manželkou jsme to vyhodnotili tak, že ještě tomu rok dám, když jsem skoro dva měsíce trénoval. Opravdu už jsem nepředpokládal, že bych se mohl ještě někdy objevit v Přerově. Kromě toho, že bych se na kluky přišel podívat, jak hrají. Sportovní štěstí se mi sešlo a nakonec je to pro mě krásný závěr kariéry.

Podepsal jste i na příští sezonu. Nebylo to náhodou také součástí dohody o vašem návratu?

Ano, bylo, asi to můžu přiznat. Řekl jsem Hanymu (sportovnímu manažerovi), že půjdu rád, ale jestli není problém, kdybych ještě v Přerově hrál i příští rok, když už se to naskytlo. A bylo mi to umožněno. Ne, že by šlo o můj zásadní požadavek. Jsem rád, že to vyšlo.