Zvlášť, když se v únoru Matoušovi narodil další z klanu Kratochvilů, syn Tobiáš. „Ani jsem nečekal a po posledním zápase jsem jel prvním vlakem domů za rodinou,“ vypráví v rozhovoru pro Deník.

Za Pardubice jste si zahrál Generali Česká Cup v létě, pak dva zápasy na úvod extraligy, nakonec jste ale zamířil do Vrchlabí. Jak moc vás to štvalo?
Trošku zklamaný jsem byl, samozřejmě jsem chtěl extraligu hrát. Trenéři se ale rozhodli takto. Nijak jsem se neurazil, spíš mě to nakoplo. Protože mě poslali na farmu, tak jsem věděl, že mě budou sledovat. Prostě jsem nic nezabalil, naopak mě to zdravě namotivovalo a bavilo. Sezona ve Vrchlabí se povedla.

Vrchlabí skončilo v základní části překvapivě čtvrté. Co podle vás stálo za úspěchem Stadionu?
Jednak nám to klapalo, protože jsme byli nováček. S Přerovem to po postupu do první ligy bylo to samé. Nikdo nás neznal, nikdo nevěděl, co od nás čekat. To bylo plus. Po pár kolech už si nás soupeři mohli načíst, ale byla tam také taková rodinná atmosféra. Spousta kluků nebyla domácích, takže jsme tam přespávali, byli jsme hodně pospolu, trávili spolu čas. Všichni jsme si sedli a fungovalo to i mimo led. Celý tým byl skvělý.

Poprvé jste se trefil ve třetím zápase Chance ligy. A kde jinde než v Přerově…
(smích) Jak naschvál, že? Měl jsem radost, že jsem dal gól. Že to byl Přerov, to neovlivním. Chvíli jsem si psal s Pavlem Hanákem (sportovním manažerem Zubrů, pozn. red.), že jsem se neradoval, bylo to s pokorou. Taky s Mikulášem Zbořilem (bývalým obráncem Zubrů) jsme si hodně psali. Celý zápas jsem si hodně užil.

Víc byste si ho ale asi užil s diváky, ne?
Jo, to už bylo bez diváků. Právě jsme si s Mikym říkali, že se tam na ledě nesmíme moc chlámat, že by nás všichni slyšeli (smích).

Vy jste sice zvítězili 3:2 po samostatných nájezdech, duel pak ale byl kontumován za tři body ve váš prospěch. Jak se to tenkrát řešilo ve vrchlabské kabině?
Nic jsme nevěděli. Trenéři nám to akorát na druhý den oznámili, že Ondra Kacetl nesměl chytat. Nám to bylo jedno, dva body jsme si odvezli, dokonce jsme to tak chtěli nechat. Trenér ale říkal, že to neovlivní, rozhodl to svaz.

Střeleckou formu jste pak odšpuntoval 25. listopadu doma proti Ústí nad Labem, kde jste dvěma góly pomohl k výhře 6:0. Dal jste v tom období šest gólů v sedmi zápasech, slušná porce.
Tam jsem to konečně nastartoval. Zjistil jsem, že asi vymýšlím zbytečné věci, místo abych prostě střílel. S klukama jsem se domluvil, ať mi to nahrají, že si dvakrát vystřelím a uvidíme. A to fakt byly kolikrát střely po ledě, ale padaly tam, no (úsměv).

Nečekal jste, že v té době po vás Pardubice opět sáhnou a dostanete pořádnou šanci v extralize?
Možná čekal. Dělal jsem pro to maximum. Ale trenéři v Pardubicích hráli na své hráče a asi to nechtěli měnit. Mně se ve Vrchlabí dařilo, to pro mě bylo dobré. Chtěl jsem v tom pokračovat. Na druhou stranu, kdybych šel do Pardubic, měl bych tam jinou roli. Je možná dobře, že jsem to dohrál ve Vrchlabí, protože jsem měl větší ice time.

Ještě v březnu jste se ale před play-off přeci jen vrátil do Dynama. Jak to vzniklo?
Tomáš Rolinek mi předem volal, jestli bych souhlasil s tím, že by mě stáhli na play-off. Řekl jsem, že samozřejmě, že s tím problém nemám. Je to extraliga. Jen jsme se domluvili na jedné podmínce, nechtěl jsem, aby si mě stáhli na dva zápasy. Pak jsem se totiž už nemohl vrátit do Vrchlabí. V Pardubicích měli spoustu zraněných, ti by se pak uzdravili a já bych měl po sezoně. Jsem rád, že to tak nedopadlo.

Jaké pro vás bylo první extraligové play-off v kariéře?
Musel jsem trošku přepnout hlavu. Do každého zápasu se jde na krev, ať to klidně bolí. Jiný je i přístup hráčů, jak se chystají, jak funguje vedení nebo třeba kustodi. Taky obrovská zkušenost, je to vrchol sezony. Měli jsme nachystanou spoustu věcí, suplementů do zápasů, nemusíme si nic kupovat, vše nám hned zařídí. Je to posunuté ještě na jinou úroveň. Přeci jen, play-off v extralize je zase úplně jiná soutěž. Začal jsem od nuly, nová motivace. Já jsem si to užil. Jsem rád za tu příležitost.

Součástí předkola s Karlovými Vary byla i neuvěřitelná kanonáda a vaše výhra 11:3. Zažil jste něco podobného?
Myslím si, že zažil. Samozřejmě ne v extralize. Všechno, co jsme vymysleli, tak nám tam spadlo. Ale v play-off je jedno, jestli to skončí 11:3 nebo 1:0. Důležitá byla výhra.

Ve čtvrtfinále proti Mladé Boleslavi jste si zahrál pouze v prvním utkání. Proč?
Tam se nám moc nedařilo, měl jsem i problémy se zády. Domluvili jsme se, že si odpočinu a uvidí se, co dál. Nakonec nám tam skončila sezona.

Takže jste se sbalil a zamířil domů?
Jel jsem hned za rodinou do Přerova. Těšil jsem se na syna, na přítelkyni. Ani jsem nečekal a jel prvním vlakem. Takže trávím čas doma s rodinou. S agentem jsme samozřejmě řešili, co dál. Řekl jsem mu, že bych letos fakt chtěl být někde poblíž, ať můžu být s malým. Takže jsme něco vyjednali a už mám podepsáno.

Nabízí se návrat do Přerova. Můžete to vyvrátit, nebo potvrdit?
Nevyvrátím to, ale nechci teď nic prozrazovat. Smlouva mi ještě platí v Pardubicích. Nic k tomu neřeknu, myslím, že se to všichni dozví.

Syn se vám narodil v únoru, pořádně si ho ale můžete užít až nyní, že?
Kluk se narodil zrovna před play-off. Užil jsem si ho týden, pak jsem musel odjet do Vrchlabí. Odtud dojíždění moc nehrozilo. Pak si mě stáhly Pardubice, odkud jsem mohl jezdit na otočku vlakem, to bylo pohodlnější. Dvakrát týdně jsem mohl přijet za rodinou. Teď si to ale užívám maximálně. Roste mi před očima, furt se směje (úsměv).

A na závěr tradiční otázka. Bude ze syna hokejista?
Já bych chtěl, ale přítelkyně ne (smích). Asi toho má se mnou spoustu zažito, co se týče zranění a všeho. Bruslit ale určitě umět bude.