„To zdraví mě limitovalo. Poslední zápas jsem chytal pod prášky a dopadlo to tak, jak to dopadlo. Tak ve mě dozrálo tohle rozhodnutí," říká smířeně gólman s přezdívkou „Kokin". Jeho extraligová kariéra je navždy spjata s třineckými Oceláři. Po svém návratu do Přerova pak snil o znovuzrození Zubrů v první lize. Sen se stal skutečností minulou sezonu, která byla i z jeho strany famózní. „Myslím, že odcházím se vztyčenou hlavou," prozradil v rozhovoru pro Deník.

Ukončil jste úspěšnou hokejovou kariéru, pro mnohé překvapivě. Jak jste dospěl k tomuto závěru?

Bylo to o tom, že jsem už opravdu nebyl zdravotně v pořádku. Vždy jsem se snažil odvádět výkony na sto procent. To zdraví mě limitovalo. Poslední zápas jsem chytal pod prášky a dopadlo to tak, jak to dopadlo (Vojtek inkasoval čtyři branky, ten poslední nahozením ze středního pásma, pozn. red.). Tak ve mě dozrálo tohle rozhodnutí. Obnovilo se mi zranění zad a už to nešlo.

Nenabízelo se skončit po minulé postupové sezoně a odejít vlastně „na vrcholu"?

Ani ne, to ne. Ten postup byl strašně pěkný, ale já jsem ještě chtěl pokračovat. Domluvili jsme se ještě během minulé sezony, že bych zkusil pomoct rozjet i první ligu. Že bych svými zkušenostmi pomohl mužstvu. Po sezoně jsem o tom konci ještě nepřemýšlel.

Dostal jste třeba i nějaké doporučení od doktorů, pověsit výstroj na hřebík?

Samozřejmě jsem se bavil s doktory, bylo to ale spíše moje rozhodnutí. Ještě je to čerstvé, možná toho budu litovat, to nevím, ale myslím si, že odcházím se vztyčenou hlavou.

Není divu, máte za sebou skvělou kariéru. Začala doma v Přerově, jak vzpomínáte na tyto časy?

Strašně rád na to vzpomínám. Bylo to moc pěkné. Když jsme postoupili pod trenérem Říhou, tak jsem byl ještě na vojně, měl jsem dvacet jednadvacet let. Tenkrát jsem si toho ještě tolik nevážil, byl jsem mladý kluk. Pak strašně dlouho trvalo, než jsem něco zase vyhrál. Tenkrát se postoupilo a já jsem měl štěstí, že jsem byl ve správnou dobu na správném místě. Pak jsme chytali první ligu, a dokonce i baráž o extraligu. Tenkrát tady byl Ríša Hrazdíra, od kterého jsem se strašně moc naučil. Nikdy jsem neměl trenéra brankářů, až pak přišel Ríša, který byl zkušený extraligový gólman a předával mi své zkušenosti. Z toho jsem pak čerpal celou svou bohatou kariéru.

Jak vzpomínáte na výborného trenéra Miloše Říhu?

Trenér Říha tehdy začínal. Dělal si licenci A. Byl to velice kvalitní hráč, potom i jako trenér dokázal, že je to i pan trenér.

Postupně jste se propracoval až do extraligy. Jak se tenkrát vlastně zrodil přestup do Třince?

Byl jsem druhou sezonu 
v Opavě a udělala se pořádná letní příprava, mužstvo bylo dobře složené, začala první liga, a my jsme byli první nebo druzí. Tenkrát měl Třinec problémy s gólmany, byli tam Novotný s Lakosilem 
a trénoval to pan Vůjtek. Ten mě viděl chytat některé zápasy, tak mi dal šanci 
v Třinci napřed na střídavý start, a v prosinci jsem se tam přesunul na hostování. Po té sezoně mě Třinec koupil, a tak jsem přestoupil.

Předváděl jste výborné výkony, ale většinu angažmá jste strávil jako spolehlivá dvojka. Jaké to vlastně pro gólmana je?

Je to těžké. Jedničkou může být jenom jeden. Já jsem se na tu jedničku dostal až za pár let, a to jsem tam vydržel jen jednu sezonu, to 
v Třinci byl ještě Roman Čechmánek. Ten v té době taky končil kariéru, taky kvůli zádům. Tak jsem si teď na Čemana vzpomněl (usmívá se). Prostě to tak je, zaškatulkovali mě do pozice dobré dvojky, a ta nálepka se pak strašně těžko sundává.

Jaký vztah vlastně s Romanem Čechmánkem máte?

Normální, do teď, když se potkáme, tak se pobavíme. Roman Čechmánek se ke mně vždy choval velice slušně a velice korektně.

Po sezoně, kdy jste jej poslal do pozice nejdražší dvojky extraligy, jste byl dokonce vyhlášen nejlepším gólmanem extraligy…

Na doporučení trenéra Juříka jsem měl před sezonou výživového poradce. Během jednoho léta jsem asi za tři měsíce zhubl dvaadvacet kilo. Tím jsem si prodloužil svou kariéru v extralize třeba o pět let. Pak měl Roman Čechmánek ty problémy se zády, tak jsem se dostal do branky jako ta dobrá dvojka, vlezl jsem do brány a zbytek sezony jsem odchytal jako jednička. Třešničkou na dortu bylo to, že jsem byl vyhlášen nejlepším gólmanem extraligy.

To je úžasné ocenění, jakého úspěchu si vlastně vážíte nejvíce?

Hokej je kolektivní sport. Na individuální ocenění se nehraje. To je prostě něco navíc, že jsem tu cenu dostal, bylo to strašně krásné. Já ale ve své kariéře vyzdvihuji tři věci. Dvakrát postup s Přerovem do první ligy a samozřejmě titul v Třinci.

Kde vůbec všechny trofeje máte? Doma ve vitrínce?

Manželka mi doma nechala jen ty nejcennější. Tak ty můžu mít doma, zbytek mám na chalupě. Takové ty ceny za nejlepšího hráče utkání a podobně (usmívá se).

Chtěl jsem se zeptat, jak vznikla přezdívka „Kokin"?

Přezdívka Kokin vznikla, když jsem byl malý kluk, někde před barákem. Kluci mi tak tenkrát říkali, tak mi to prostě zůstalo až dodnes.

Je nějaký hráč, kterého považujete za nejlepšího, proti kterému jste kdy chytal?

Během kariéry jsem se potkal s hodně dobrými hráči. Je těžké vypíchnout jen jednoho. Samozřejmě jsem se potkal s Radkem Bonkem, Vencou Varaďou, Radkem Peterkem.

Když je teď vaše kariéra hokejisty u konce, existuje nějaký sen, který se vám nesplnil?

Já když jsem začínal, tak jsem neměl žádné sny o NHL nebo o Rusku. Pro mě bylo nejvíc se dostat do mužů 
v Přerově, a pak to postupně přišlo. První liga, extraliga… Jediné, co mrzí, je, že mi nevyšlo žádné zahraniční angažmá. Byl jsem sice na Slovensku, ale to nepovažuji za cizinu.

Nyní budete v klubu pokračovat jako trenér. Jak to bude vypadat?

V klubu zůstávám jako trenér mládeže, mám taky na starosti všechny gólmany od A-týmu po přípravku. Máme brankářské tréninky jednou týdně na ledě, plus budu docházet na tréninky jednotlivých kategorií, kde budu třeba dvacet minut nebo půlhodinky, jak si daný trenér mládeže řekne. Teď od pondělí mi to začíná, už jenom jako trenér.

Máte v Přerově také desetiletého syna, který by se taky rád stal úspěšným gólmanem. Tak jak mu to jde?

To je dlouhá cesta. Ta kariéra je o tom, že člověk musí být šikovný a musí být ve správný moment na správném místě. Jsem rád, že můj syn hraje hokej, a dokonce chytá. Já ho v tom samozřejmě podporuji, tak uvidíme (usmívá se).

Je něco, co byste sám rád na závěr sdělil?

Chtěl bych určitě všem poděkovat. Za to, jak nás tady fanoušci podporovali, chodí na hokej 
a fandí. Děkuji i vedení klubu za to, že tady v klubu můžu pokračovat dál jako trenér a můžu ty zkušenosti, které jsem za tu kariéru posbíral, předávat dál mladým hráčům.