Dnes šestašedesátiletá legenda přerovského hokeje na tyto chvíle vzpomíná jako na vrchol své kariéry a vidí podobnost se současnými Zubry. „Stačilo, když jsme se na sebe podívali, byli jsme vynikající parta," rozpovídal se v rozhovoru pro Deník.

Během vašich hokejových začátků jste ještě koketoval 
i s fotbalem, je to tak?

Ano, hrál jsem do osmnácti let i fotbal. Až v šestnácti jsem začal hrát hokej v Přerově, pak jsem šel do Prostějova. Tam jsme hráli krajský přebor a postoupili do první ligy staršího dorostu. V osmnácti letech už jsem hrál za muže a v devatenácti druhou ligu. Poté jsem v roce 1970 odešel na vojnu do Trnavy. Pak jsem se vrátil do Prostějova, ale přišla nabídka 
z Přerova. Dostal jsem byt 
a hrál jsem tedy za Přerov.

A proč vlastně nakonec hokej?

Rád jsem bruslil už jako dítě. Chytlo mě to díky učilišti na elektrárně. To jsme hrávali za sokolovnou na házenkářském hřišti. Tak jsem se dostal k hokeji a dotáhl to do první ligy (směje se). Na tak pozdní dobu, co jsem 
s tím začal, si myslím, že to bylo dobré.

Jaroslav Řezáč přebírá na přerovském zimním stadionu pohár pro přeborníka ČSR v sezoně 1981/1982.

Jaroslav Řezáč přebírá na přerovském zimním stadionu pohár pro přeborníka ČSR v sezoně 1981/1982. Foto: archiv J. Řezáče

Vaše kariéra hráče je tedy spjata i s Prostějovem. Existovala už tehdy taková rivalita mezi celky Přerova a Prostějova?

Hlavní rivalita byla tehdy s Olomoucí. Jak v druhé, tak v první národní hokejové lize. Ta derby byla většinou vyprodána, v první lize pak byl plný dům vždy. Fanoušci si to užívali. Pamatuju, že když přijel Pepa Sršeň (otec pětinásobného mistra extraligy se Vsetínem Tomáše Sršně, pozn. red.) do Přerova, tak měli fandové přichystaný transparent s vosou nebo sršněm. Byl to krásný plakát, Pepa ho měl i na chalupě. 
S Prostějovem jsme se tenkrát tolik nepotkávali.

Vojnu jste strávil v trnavské Dukle. Údajně jste si v té době zahrál i proti rezervnímu týmu Sovětského svazu, je to pravda?

Ze slovenských Dukel se tehdy vytvořil takový B-tým Slovenska. Bylo to v rámci týdenního leteckého zájezdu do Saratova. Bylo to vynikající, takže mám pěknou vzpomínku.

Nelákalo vás potom zůstat na Slovensku?

Pak jsem se vrátil do Prostějova. Měl jsem i jiné nabídky, ale na Slovensku jsem nechtěl zůstat. Poté už jsem šel do Přerova, kde se mi začalo víc dařit. Začal jsem střílet branky, takže i další nabídky byly.

Jaké to byly? I z nejvyšší soutěže?

Například Kometa, ale to mě poslali na vojnu (směje se). Také ze Zlína nebo Slovanu Bratislava, kam jsem nechtěl. Mrzí mě ale, že jsem nevyzkoušel, jestli jsem na to měl, nebo ne.

Co rozhodlo o tom, že jste zůstal v Přerově?

Přerov mi tenkrát pomohl, dostal jsem byt, čekali jsme rodinu. Měl jsem tady velmi dobré podmínky, rád vzpomínám na ředitele Budínského a další. Měli jsme takovou dobrou partu, stejně jako mají kluci v Přerově teď. Žádné hvězdy, ale dříči.

S týmem jste pak slavil několik úspěchů. Tím největším asi bude památná baráž o postup do tehdejší 1. ligy proti Slovanu Bratislava, že?

Ano. Byl to vlastně závěr kariéry, to jsem měl dvaatřicet let. Vrcholem bylo vítězství v 1. národní hokejové lize. Se Slovanem Bratislava už to bylo spíš takové, že nás k ničemu nepustil. Měl tam tenkrát samé reprezentanty, třeba Paška nebo Rusnáka. Doma jsme s nimi v prvním zápase vedli 4:1 ve druhé třetině, ale nakonec jsme prohráli 7:4, když dal Pašek čtyři góly. V Bratislavě nás taky 
k ničemu nepustili, prostě tři zápasy a konec. Prodloužili jsme si ale sezonu, jsou to krásné vzpomínky.

Tenkrát Přerov asi žil hokejem podobně jako během poslední sezony Zubrů. Nebo i víc?

To bylo vyloženě vyprodáno. Kapacita tenkrát byla, myslím, pět tisíc pět set. Přišlo tam ale asi šest tisíc lidí, stálo se i před zimákem. Byla to euforie, takové vyvrcholení. Většinou se opravdu vzpomíná na Slovan. Nevzpomíná se tolik na Opavu, Brno nebo Pardubice za Miloše Říhy.

Vy jste v té době byl kapitánem týmu a přebíral pohár pro přeborníka ČSR, je to tak?

Ano, už od druhé ligy. Dotáhl jsem to takto až do šestatřiceti let, pak jsem skončil a vrhl se na trenérskou dráhu. Tenkrát ale nikdo nemusel mít hlavní slovo. Stačilo, když jsme se na sebe podívali. Uměli jsme se navzájem vyhecovat. Byli jsme vynikající parta. Těžko jmenovat, kdo byl nejlepší. Vzpomínám na Luzara nebo nebožtíka Dvořáka. To byla naše lajna, která když nezahrála, tak byly problémy. Ale pak už přišli další, kteří se nám začali vyrovnávat.

Co vlastně říkáte na své dnešní následovníky?

Fandil jsem jim už i ve druhé lize, aby postoupili. Byla otázka, jestli se to ekonomicky utáhne, ukázalo se, že ano, což je vynikající. Teď jen, aby vydrželo nadšení a nasazení, já věřím tomu, že ano.

Byl jste překvapen, jak dobře se popasovali s rolí nováčka soutěže?

Nám se to stalo taky. Když má to mužstvo pak i v závěru chuť, nasazení, nebojí se žádného soupeře. To si myslím, že měli oni. Nerad vzpomínám na druhé domácí utkání čtvrtfinále s Budějovicemi, které prohráli 0:5. Rozhodčí Motoru podle mě pomohl, přestože to nepotřeboval. To bylo asi rozhodující, trošku mě to mrzelo. Kluci se s tím ale dobře vypořádali, neudělali žádnou ostudu. Mají teď co dohánět 
v další sezoně, aby to potvrdili.

Byl v týmu někdo, koho byste vyzdvihl?

Výborně chytal Klimeš. Dobře zahrál Tomáš Sýkora, to je můj bývalý odchovanec od žáků. Hrál i s mým synem. Myslím si ale, že jde hlavně o celý kolektiv. Já jsem začal někoho jmenovat, ale to není spravedlivé. Všichni hráči, trenéři, vedení i diváci zaslouží pochvalu.

Zrovna s Tomášem Sýkorou se nabízí přirovnání k vám, také jste byl kapitán a velký patriot…

Po jednom zápase jsme pokecali. Je vynikající, je to taky takový srdcař. Jako třeba další odchovanec Pala. Bez takových hráčů se to nedá hrát.

Po ukončení aktivní kariéry jste usedl na trenérskou lavici. Nechybí vám to?

To ne. Můj zenit byl někdy před patnácti lety. Byly tam takové různé jiné věci, tak jsem toho radši nechal. Někdo si třeba myslel, jak nejsme dobře placení, ale nebylo to tak. Dal jsem se pak na podnikání a později šel do důchodu. Jsem teď spokojený a klidnější, cítím se dobře. Rodina si někdy se mnou vytrpěla. Je to náročné. Hrát, to ještě jde, ale trénovat je horší (usmívá se).

Na které své bývalé svěřence rád vzpomínáte?

Trénoval jsem Láďu Kočaru nebo Petra Dočkala, s tím jsem si i chvilku zahrál. Nebo třeba Aleš Holík, který hrával v Šumperku a pak za Zlín, se ke mně vždy hlásí. Ale i další hráči z dalších měst, kteří jsou teď vedoucími mužstev nebo trenéři. Dalším mým známým je Lojza Hadamczik, který mě 
v Přerově vyhledal, jestli jsem na hokeji. To jsou věci, které člověka potěší.

Jaký je dnešní hokej ve srovnání s vaší érou?

Řekl bych, že je rychlejší 
a náročnější na fyzičku. My jsme třeba byli na ledě minutu, dnes se hraje dvacet nebo třicet vteřin. Za nás se hrálo na tři pětky a odedřely to hlavně dvě. V Přerově 
i v Prostějově tenkrát klidně půl zápasu hrávalo deset lidí. Dnes to tak samozřejmě není. Víc se bruslí a lítá po ledě. My jsme hráli techničtěji a hlavou. Teď je to i díky osobním soubojům pěknější pro diváka.

Chtěl byste na závěr sám něco čtenářům vzkázat?

Děkuji všem hráčům, které jsem za svou kariéru potkal. Přeji, ať se jim daří. Jsem moc rád, že jsem mohl hrát v Přerově. Dík patří 
i manželce a skvělému rodinnému zázemí.

PROFIL JAROSLAVA ŘEZÁČE

Narodil se 14. července 1950 v Oplocanech na Přerovsku.
Od šestnácti let začal hrát hokej 
na přerovském elektrárenském 
učilišti. Dostal se do celostátního 
výběru učilišť.
V sezoně 1967/1968 začal během praxe v Prostějově hrát v dorostu místních Železáren, kde se stal 
v roce 1969 nejlepším střelcem.
Mezi roky 1970 a 1972 si plnil základní vojenskou službu na Slovensku, kde hrál druhou ligu s Duklou Trnava.
Patřil k tahounům týmu a v sezoně 1976/1977 pomohl k postupu do druhé nejvyšší soutěže v republice – 1. národní hokejové ligy.
Byl kapitánem památného týmu, který se postaral o doposud největší úspěch přerovského hokeje. V roce 1982 totiž ovládli 1. NHL a stali se tak přeborníky ČSR.
Po ukončení aktivní hráčské kariéry v 36 letech se postupně stal 
trenérem prvního družstva i mládeže v Přerově i Prostějově.

ŘEKL O NĚM

„Jarda patří k ikonám přerovského hokeje. Zasloužil se o památnou baráž se Slovanem Bratislava, ve které jeho tým soupeře doma málem přehrál. Toto mužstvo připomíná i náš tým 
z posledních dvou sezon se silným přerovským duchem. Byl výborný hráč a úspěšně pokračoval i na trenérském poli. Je výborné, že zůstal fanouškem 
a bavíme se i teď."

Petr Dočkal, trenér A-týmu 
HC Zubr Přerov, bývalý Řezáčův svěřenec i spoluhráč

KVALIFIKACE O ČESKOSLOVENSKOU HOKEJOVOU LIGU

1. zápas: Meochema Přerov – Slovan Bratislava 4:7 (1:1, 3:1, 0:5)

Branky: 14. Stuchlík, 25. Šnábl, 39. Trnka, 40. Kalvoda – 5. Dornič, 25. Pašek, 43. Pašek, 48. Pašek, 50. Jaško, 53. Černý, 56. Pašek. 
Nahrávky: Luzar, Hampel, Šnábl – 2 Černý, Ujváry, Rusnák, Pašek, Pokovič. Rozhodčí: Jirka – Caban, Kriška. Vyloučení: 3:2. Využití: 0:2. 
Diváci: 5500 (vyprodáno).

2. zápas: Slovan Bratislava – Meochema Přerov 10:1 (2:1, 2:0, 6:0)

Branky: 4. Bezák, 7. Ulehla, 24. Bezák, 26. Rusnák, 41. Jaško, 43. Jaško, 47. Pašek, 57. Jaško, 59. Pašek, 60. Rusnák – 9. Luzar. 
Nahrávky: Jaško a Rusnák 2, Černý – Šrom. Rozhodčí: Jirka – Caban, Kriška. Vyloučení: 3:5. Využití: 3:1. Diváci: 11300 (vyprodáno).

3. zápas: Meochema Přerov – Slovan Bratislava 1:7 (0:1, 1:1, 0:5)

Branky: 39. Řezáč – 13. Ulehla, 38. Pukalovič, 45. Roháčik, 47. Morávek, 50. Jaško, 58. Rusnák, 59. Urban. Nahrávky: Ovčáček – Rusnák 2, Pukalovič, Bukovinský, Urban, Černý – Šrom. Rozhodčí: Adam – Beneš, Grúň. Vyloučení: 4:4. Využití: 0:1. Diváci: 5500 (vyprodáno).

Přerov: Gáj, Plíhal – Svozil, Chytil, Šrom, Karvai, Grussmann, Vavruša, Ovčáček – Šašek, Zubíček, Stuchlík, Luzar, Řezáč, Kalvoda, Hampel, Šnábl, Zatloukal, Hána, Trnka. Trenér: Josef Podlaha.

Slovan Bratislava: Beňo – Bukovinský, Roháčik, Urban, Černý, Pukalovič, Danko – Jaško, Rusnák, Bezák, Dornič, Pašek, Pokovič, Horňák, Ulehla, Morávek. Trenér: Jaroslav Walter. Zdroj: www.hokejprerov.cz