Součástí tehdejšího kádru byl i Martin Vojtek. Jak šestapadesátiletý trenér vzpomíná nejen na něj, ale celkově na tehdejší působení v Přerově?

Co říkáte na postup Zubrů a vzpomenete si, jaké to bylo před dvaceti lety?
Postup je vždy něco zvláštního a úžasného. Sezona je dlouhá, postoupit o něco výš je určitě pro hráče vrchol. Když se to teď povedlo po dvaceti letech, je to něco neskutečného. Když zavzpomínám, jak to bylo tenkrát, tak to možná bylo něco podobného. Taky chodila spousta lidí, Přerov hokejem strašně žil. Věřím, že to byly podobné pocity, jako mají kluci dnes.

Tušil jste tenkrát, kam až to dotáhnete?
To určitě ne. Přišel jsem ze Zlína, kde jsem dělal asistenta, ale hlavního kouče jsem dělal v Přerově poprvé. Tenkrát jsem samozřejmě netušil, jak to dopadne. Neměl jsem žádné zkušenosti, byl jsem mladý. Obrovská odhodlání něčeho dosáhnout už tam ale byla i tenkrát. Pomohli mi k tomu všichni hráči, sám bych nic nedokázal.

Jedním z vašich hráčů byl i strůjce současného úspěchu – brankář Martin Vojtek. Jak vzpomínáte na něj?
Na Martina vzpomínám hlavně z letní přípravy, když měl a možná vlastně ještě trošku má pár kilo nadváhu. Tenkrát kluci dobíhali o dvacet minut dřív než on a museli na něj čekat, protože trénink samozřejmě všichni končili stejně (směje se). Ale pamatuji si jej jako velkého kliďase do brány a pozitivního kluka do party. Věřím, že musel být obrovským strůjcem tohoto úspěchu. A nejen on, třeba i Zdeněk Sedlák. Myslím si, že přerovští kluci, kteří se vrátili do Přerova, pro něj udělali kus práce.

Co vy a Přerov? Vracíte se občas do svého rodného města?
Táta už umřel, takže už v Přerově vlastně nikoho nemám. Teď jsem tam nedávno byl na hokej, podívat se na dvacítky (na listopadový turnaj Čtyř zemí, pozn. red.).

Jste s někým kolem hokeje ještě v kontaktu?
V kontaktu jsem s panem Svobodou, manažerem klubu. Když se někdy potkáme s trenéry, tak se pobavíme. Třeba s Petrem Dočkalem, nebo se ještě zastavím v hospodě za kluky, se kterými jsem hrál, třeba Jardou Řezáčem.