„Asi těžko bych ve čtyřiceti mohl být v první lize nějakým lídrem," říká skromně.

Je rozhodnutý po nesmírně bohaté kariéře odejít do hráčského důchodu. U týmu však zůstane i nadále.

S Davidem Kudělkou jsme si popovídali o tom, co bude dál, ale také o tom, co jej během jeho pestré hokejové cesty potkalo. Čeho si cení nejvíce? Jak blízko byla NHL?

„Je málo lidí, kteří mohou říct, že se jim splnil sen," říká s úsměvem přerovský světoběžník.

Ukončil jste bohatou hokejovou kariéru. Jak nakonec padlo tohle vaše rozhodnutí?
Roky přibývají. Kdybych ve čtyřiceti letech vtrhnul do první ligy poté, co jsem strávil tři roky ve druhé, asi těžko bych mohl být lídrem a tahounem mančaftu. Být tady na lavičce a sedět a pomáhat týmu alespoň nějakým způsobem, by možná nějaký význam mělo, ale pro mě osobně bude lepší, když se tady budu věnovat mládeži. Tuto představu už mám delší dobu. Chtěl bych přispět do dění v klubu svými zkušenostmi, aby se tu vychovávali kluci, kteří se pak dostanou do áčka. To rozhodnutí bylo víceméně logické. Čtyřicetiletý hráč už asi nebude lídrem. Po pravdě řečeno jsem si ani nedával velké naděje, že bych uspěl v nějakém tréninkovém kempu, asi bych fyzicky nestačil. Zvolil jsem po dohodě s trenéry a manažery tu cestu stát se členem trenérského kolektivu.

Měl byste nyní být trenérem juniorů, je to tak?
Ano, je to pravda. Momentálně jsem u juniorky jako hlavní kouč, ale všechno ještě může být jinak. Vše je nyní v procesu zapracování a dolaďování. Klub počítá s tím, že budu u juniorky a budu spolupracovat s ostatními kategoriemi.

Spekuluje se i o vaší roli u A-týmu. Mohl byste být ideální trenér beků…
Je tady taková alternativa. Byl jsem požádán, zda bych doplnil trenérský realizační tým a staral se o hru v oslabení a hru v obranném pásmu. Je to ale vše předčasné, uvidíme, až bude znám hlavní trenér. Bude záležet na něm, jestli bude podobnou spolupráci vyžadovat. Nikde ale není psáno, že to tak bude. Tohle je jen takový nástřel.

David Kudělka

V USA jsem byl spokojený

Máte za sebou velice pestrou kariéru. Hrál jste extraligu, v zámoří, na Slovensku nebo třeba v Německu. Je období, na které vzpomínáte nejraději?
Víte, s odstupem času jsou všechny sezony vynikající. Člověk si později z každé vezme jen to pozitivní. Já jsem byl nesmírně spokojený ve Spojených státech. Jak po životní, tak po hokejové stránce. Naučil jsem se tam profesionalismu. Sáhnul si tam na dno a získal obrovské zkušenosti. Nikdo se s nikým nepáře, hodí člověka do oceánu a řeknou – plav. Viděl jsem taky, jakou práci tam odvádí trenéři. Pro každého hráče je zahraniční zkušenost jen obohacující. I kdyby nedostával peníze, tak si pak uvědomí, že se naučil řeč, jednat s lidmi nebo jiný styl hokeje. Vezme si z toho to pozitivní. Proto asi žádné oblíbené období nemám. V mém věku už tohle není.

V Americe jste jako obránce musel vyrůst hlavně hokejově…
Byla to obrovská škola. Jako Evropan jsem znal úplně jiný styl hokeje. Znal jsem rozehrávku se zabržděním za bránou, přihrávkou do pytle a podporou útoku. V Americe na něco takového není čas. Je to fyzicky náročnější a takticky hodně svázané. Každý ví, co má dělat. První rok jsem se učil americký hokej. To pro mě byla do budoucna velká pomoc. Zjednodušily se situace, najednou jsem vše musel řešit okamžitě a rychle. Hokejově mě to hodně obohatilo do dalších sezon.

Nevyšla NHL? Nejsem zklamaný

Hrál jste ECHL (East Coast Hockey League, pozn. red.). To je vlastně liga rezervních celků NHL. Pomýšlel jste i na nejlepší ligu světa?
Do Ameriky jsem odcházel, když mi bylo pětadvacet let. První dva roky jsem se opravdu učil jejich styl hokeje, učil jsem se dokonce i rvát, rozehrávat, střílet zápěstím od modré čáry. Pak už jsem ale získal nějaká ocenění, jak klubové, tak v ECHL. Člověk pak má chuť skočit o level výš. Když jsem byl první rok v USA v tréninkovém kempu Rochester Americans, tak mé působení v NHL troskotalo na tom, že jsem nebyl draftován (existovalo pravidlo, že hráč pod 30 let musí být drafrován klubem NHL, Kudělkovi bylo 25, pozn. red.). V té době jsem ani nepřemýšlel o tom, že bych do NHL někdy naskočil. Poté, co jsem se do Ameriky po dvou letech vrátil, už jsem měl nějaké jméno. Soupeř, agenti a manažeři se na mě dívali trošku jinak. Tu šanci jsem ale nedostal. Byli tam prostě lepší kluci, kteří na tom byli fyzicky lépe a měli i pověstné štěstí. Nejsem z toho nějak zklamaný, já jsem si ten hokej vysnil a splnilo se mi, co jsem chtěl. Třešnička na dortu v podobě NHL se nedostavila, ale není moc lidí na světě, kteří řeknou, že se jim splnil sen.

Není takovou třešničkou na dortu nynější postup se Zubry? Kam vůbec řadíte tento úspěch ve své kariéře?
Jak jsem říkal klukům už před play-off. Vždy jsem zdůrazňoval, že hokejová kariéra je poměrně krátká a ne každému se podaří v jakékoliv soutěži dostat do finále nebo postoupit. Ať si toho každý váží a vydá se naplno. Kluci to pochopili, dali do toho srdíčko. Úspěch tady v Přerově si cením na druhé místo v životě. Můj první úspěch byl, když jsme hráli se Znojmem o postup do extraligy, a povedlo se nám to. To bylo mé první životní vítězství. No až teď, na konci kariéry se mi podařilo vyhrát něco podruhé. Já to můžu řadit jenom na to druhé místo.