Jako hráč jsem někdy ujel, přiznal padesátník Vykoukal. Proč neletěl do Nagana?

Dá se říct, že ano. Loni jsem si zkusil dva zápasy za Prostějov. To byla naprostá fantazie. Pořád klukům ten sport závidím. Nezávidím jim ale soutěž, jako je Chance liga. Přál bych jim, aby hráli extraligu. Závidím jim ale možnost sportovat, vyžití, oslav vítězství i trápení z porážek.

Když už jste zmínil vaše dva zápasy za Jestřáby minulý rok, proč k tomu vlastně došlo?

Tak objevily se tu názory, že si chci něco dokazovat. To vůbec nebyla pravda. Skončil jsem na pozici hlavního trenéra a měl jsem najednou více času. Rozvázaly se mi ruce, protože těch povinností nebylo zas až tak tolik. Tenkrát jsem to říkal Tomášům Nouzovi a Divíškovi, protože jsem věděl, že tu po sezoně budou končit. To byla jedna věc. Další věc byla ta, že jsem se začal připravovat a chtěl jsem i našim hráčům ukázat to, jakým způsobem by se mohli i oni chystat. Ve finále jsem si sám říkal, že máš tu možnost, tak si pojď zahrát, o nic vlastně nepůjde. Pro mě to byly rozhodně dva nejhezčí dny v sezoně.

Při několika zápasech v nynější sezoně jste byl na střídačce docela emotivní. Dokonce jste dostal i pokutu. Je pro vás těžké se na zápasy pouze dívat a nezúčastnit se jich?

Výstroj pro mě byla bezpochyby to nejlepší, co jsem ze sportovního života mohl zažít. Bavila mě i pozice hlavního trenéra, připravovat kluky a stát na střídačce. Já jsem někdy ujel i jako hráč. Ta pokuta, to se stalo po zápase s Jihlavou a de facto už to nic neřešilo. Dal jsem průchod emocím a byla to ještě reakce na první vzájemný zápas na jejich ledě, kde se zranil Michal Gago. Rozhodčí nás tam poslal nesmyslně do tří, a proto jsme prohráli. To samé se opakovalo tady. Nebyl na nás odpískaný faul a tím pádem jsme neměli šanci vyrovnat. Já jsem takový, že to v sobě nedržím. Je dobré občas ty věci pustit ven.

Na tréninky s týmem chodíte ale pořád, je to tak?

Ano. Pomáhám obráncům. Prostě mě to baví s nimi pracovat. Mám radost, když se můžou někam posunout něco vstřebat a něco si ode mě vzít.

Vykoukal o tréninkové morálce: To, co tady, v cizině nezažijete

Tituly vám nikdo nevezme

Co se vám vybaví jako první, když se ohlédneme dozadu za vaši hokejovou kariérou? Jsou to tituly se Spartou z roku 1990, 1993, 2006 a 2007, nebo dva tituly mistra světa z roku 1996 a 1999?

Těch zážitků je samozřejmě více. Mám i titul z mistrovství Evropy osmnáctiletých. Člověk si vybaví dobré i špatné zápasy. Samozřejmě tituly mistra světa a tituly mistra republiky vám už nikdo nevezme. Máte z toho dobrý pocit a na základě těchto věcí máte možnost klukům něco předat.

Vámi zmíněné mistrovství Evropy se tenkrát hrálo v Olomouci čili ve městě, kde jste se narodil. Bylo to pro vás v něčem speciální?

Samozřejmě, že ano. Úplně si to akorát nepamatuji. Vím, že jsem si schovával dres z tohoto turnaje a mám i medaili. Myslím si, že jsme hráli tenkrát finále proti Finům. Byl jsem určitě rád za to, že se to hrálo u nás doma.

Po vítězném mistrovství světa ve Vídni v roce 1996 za vámi do kabiny dorazil i tehdejší premiér Klaus. Dokážete si představit, že by se něco podobného opakovalo i nyní?

No, úplně nevím. Byla jiná doba. V té současné nevím, jak by na to všichni reagovali. Nemyslím si, že sympatie nynějšího pana premiéra jsou tak velké.

Jak jste to vůbec tehdy vnímali, když vás někdo takto z vrchních politiků republiky navštívil?

Moc jsme to neřešili. Byla tam strašná euforie, takže pana Klause jsme polili šampaňským a to bylo celé.

Nejel jsem tam, ale narodil se mi Max

V roce 1998 jste přivezl bronz z mistrovství světa. Proč jste nefiguroval také v nominaci na olympijský turnaj v Naganu?

Já jsem v té době očekával narození syna. O tu olympiádu jsem se ale připravil bohužel sám. Jak jste se ptal ty emoce, tak jsem měl tehdy konflikt s jedním extraligovým rozhodčím a dostal jsem sedm zápasů stop. To bylo v době, když se právě dělala nominace do Nagana. Tenkrát mi říkal Slavomír Lener, že se rozhodovalo mezi mnou, Liborem Procházkou a Františkem Kaberlem. Byli jsme zhruba na stejné úrovni. Jelikož jsem si tu cestu zavřel, protože jsem nemohl hrát, tak to bylo de facto jasné. Nejel jsem tam, ale jak říkám, narodil se mi syn Max. Člověk byl samozřejmě rád za to, co se v Naganu klukům podařilo. Byl to neuvěřitelný úspěch celého české hokeje.

Další etapa vaší kariéry patřila Finsku, kde jste strávil celkem sedm let. Jak na tohle období vzpomínáte?

Myslím si, že jsme tam celá rodina byli šťastní. Hodně se nám tam líbilo. Hokejově se mi dařilo a bylo to krásných sedm let. Měl jsem tam absolutní volnost a jako cizinec musíte být vidět. Děláte výsledky týmu. Mně se to naštěstí dařilo celých sedm let. To období bylo opravdu krásné a rád na to vzpomínám.

Vykoukal vzpomíná na MS: Zákeřnost Kanaďanů mě nepřekvapila

Seděl vám i styl hokeje, který se ve Finsku tehdy hrál?

Určitě ano. Sice se hrálo nahoru dolů, ale mně se líbilo to, že výsledky týmu stály na cizincích. Pokud člověk nebyl dobrý jako cizinec, tak se tam nemohl udržet. Pokud se dařilo, člověk mohl pokračovat dál.

Ve Spartě to bylo o vyčůranosti

Poté následoval návrat do Česka a hned dva tituly se Spartou. Hodily se vám nasbírané zkušenosti z Finska následně v české extralize?

Rozhodně, i když jsem měl zranění hned ten první rok, co jsem se vrátil. Trápilo mě dlouhodobě koleno. Těžil jsem z finského hokeje, i když to nebylo úplně tak hektické, nahoru dolů a fyzicky náročné, jako když jsem hrál tam. Bylo to spíše o takové vyčůranosti. Hokej neměl tak agresivní pojetí, jako měl ve Finsku.

Nyní působíte v prvoligovém Prostějově jako sportovní manažer. Jaké máte s Prostějovem plány do budoucna?

Nechávám tomu volný průběh. Vůbec to neřeším. Chce to teď trochu čas a oddech. Uvidíme, co se vůbec bude dít.

Jak jste u Jestřábů zatím spokojený?

Prošel jsem snad všemi funkcemi. Každá mi něco dala. Jsem za to určitě rád. Mám k tomu městu hezký vztah a potkal jsem tu hodně fajn lidi. Odehráli jsme tu určitě krásné zápasy i série v play-off, například s Kladnem nebo se Vsetínem. Samozřejmě do toho přijdou i neúspěchy, špatné sezony, jako byla ta loni nebo ta letos. To už k tomu sportu patří. Pevně věřím, že jakmile se vrátí fanoušci na zimní stadion, bude tu zase výborná atmosféra.

S Prostějovem jste zažil v roce 2014 i postup do první ligy. Jak vysoko to ve své hierarchii úspěchů řadíte?

Vzpomínám si na to, že tu hořely tribuny. Já jsem to nikdy nezažil. Byl to pro mě neuvěřitelný zážitek a když si vzpomenu na tribunu, kde sídlí kotel, tak ta byla v plamenech a připadalo mi to jako někde na fotbalovém stadionu. Atmosféra byla na to, že se postupovalo z druhé ligy do první, naprosto neuvěřitelná a ve všech zápasech, které jsme hráli, nás podporovali fanoušci. Na to se strašně dobře vzpomíná.

Lubina o MS s Vykoukalem: Na vzpomínkové večery ještě nebyl čas

Netáhlo vás to po skončení kariéry jako rodáka z Olomouce ke klubu, kde jste poprvé nakoukl do dospělého hokeje?

V Olomouci hokej funguje. Dostali se do extraligy a nebylo potřeba tam něco měnit. Nyní postoupili přes Plzeň do play-off a daří se jim. Jediné, co tam potřebují, je nový stadion. To je to samé jako v Prostějově. Lidé z těchto měst si nezaslouží chodit na takové zimní stadiony, jako jsou ty v Prostějově a Olomouci.

A co druhá plocha?

Ano, ta tam také chybí. I v Prostějově by se hodila.

Naplňuje vás role sportovního manažera u Jestřábů? Sám jste zmínil, že vás bavilo trénovat.

Byla to pro mě spíše dobrá škola. Není to určitě věc, co by mě do budoucna naplňovala. Nemyslím si, že to je směr, kterým se budu ubírat.

Takže kdybyste věděl, že v Prostějově již nebudete moci trénovat, sáhl byste po nějaké nabídce z jiného klubu, kde byste naopak byl hlavním trenérem?

To je těžké takto říct. Uvidím, co bude. Jestli budu trénovat, nebo se vydám úplně jiným směrem. Je mi padesát, takže život rychle běží. Práce okolo sportu mě ale baví. Jen mi úplně nesedí ta role vyřizování papírů. Je to takové nenaplňující. Mě baví šatna, střídačka, být s kluky na trénincích a řešit herní věci. Není to můj šálek kávy řešit hostování, střídavé starty, vyjednávání o smlouvách nebo třeba agenty.

Dokážu se se všemi dohodnout

Jak moc při shánění hráčů uplatňujete kontakty, které jste nasbíral během své hokejové kariéry?

Většinou kam zavolám, tak mi někdo zvedne telefon. Nestane se mi, že by mi jej někdo nezvedl. Myslím si, že se všemi se dokážu dohodnout nebo si vyjít vzájemně vstříc. V tomhle to mám samozřejmě jednodušší.

Příští rok padají ze Chance ligy čtyři mužstva přímo do druhé ligy, páté hraje baráž. Je to podle vás krok dopředu?

Herní systém ještě není znám. Uvidíme, jak to bude. Věci se mění rychle. Předpokládejme ale, že příští sezona bude sestupová. Stále ale nevíme, jestli se tabulka po určitých odehraných kolech rozdělí opět na dvě jako minulý rok, nebo se to bude hrát tříkolově. Každopádně si ale myslím, že je to rozhodně krok dopředu. Soutěž musí být zeštíhlená. I čtrnáct týmů je za mě docela hodně. Musí se vytvořit konkurenční prostředí, aby se mohlo soustředit více lepších hráčů. Jsem klidně pro deset, dvanáct týmů v první lize. Osobně si myslím, že klukům dlouhodobě neprospívá hrát Chance ligu. Buď se dostanete do extraligy, nebo musíte začít dělat školu a pracovat.

Je ještě něco, co byste změnil, kdybyste měl tu možnost?

Nevidím do juniorských soutěží, protože o tom nemám moc přehled. Jak tak ale slyším, i tam je hodně týmů. Také by to chtělo zeštíhlit. Tady je to tak, že co trenér, co člověk, to jiný názor. Ve Finsku to naopak drží jednotně a daří se jim vychovávat a produkovat výborné hokejisty. U nás si k tomu každý řekne svoje. Nemáme v tom jednotu a ta nám tady chybí. Kdybych tedy mohl něco změnit, tak bych se snažil o to, aby český hokej vystupoval jednotně.