Romane, jak doma zvládáte současný karanténní stav? Užíváte si čas s rodinou?
Pro mě to není až taková změna, protože když nejsem v Přerově na zápase nebo tréninku, tak jsem doma. Jiné je to, že když mají děti nějaký režim, tak pro rodiče je to daleko lepší. Najednou jsou nečekaně prázdniny. Přijde mi, že celá tato generace se neumí zabavit. Ale asi je to naše chyba, bohužel. My jsme byli pořád venku, hráli jsme fotbal, hokej, všechno. Je to doba mobilů, tabletů, všeho možného. Chodím pomáhat ve Zlíně s druhou třídou, syn tam chodí na hokej. Kluci před a po tréninku probírají všichni, kdo kolik má bodů na Fortnite a nevím, co všechno teď frčí. Já vždycky říkám: „Hoši, kdo z vás umí vylézt na strom?“

Jak se udržujete po sportovní stránce?
Úplně jsem to vypustil. Jsme v zápřahu třeba deset měsíců v roce. Nedělám ze sportovní stránky teď vůbec nic. Ale ve finále jsem večer víc zfáraný jak po tréninku. Lopata taky umí zahřát. Včera jsem tady měl brigádníka z VHK Vsetín Jiřího Karafiáta. Dělali jsme základy k opěrné zídce k pergole. Byli jsme rádi, že byl konec. Je to jiný pohyb, ale i tímhle se člověk, dá se říct, udržuje.

S brigádníkem ze Vsetína jste mi trošku nahrál. V současné mimořádné situaci mohou kluby předčasně hráčům vypovědět smlouvy, některé tak v jistých případech učinili. Mluvilo se taky o Vsetínu. Jak se díváte na tohle téma?
Manažer kope za klub, hráč za sebe. Když to beru z mého pohledu, my starší máme rodiny, hypotéky, závazků je spousta. Taky teď na tom tratím docela dost peněz. Nebudou bonusy za postup do play-off, nebudou vypsané další prémie. Možnost dát hráči výpověď za mimořádného stavu (válka, živelní pohroma a podobně, pozn. red.) samozřejmě je ve smlouvách. Ale ty jsou bohužel postaveny dost jednostranně. Když byl u nás v kabině Marek Černošek z asociace (Česká asociace hokejistů, která chrání zájmy a práva profesionálních hráčů, pozn. red.), tak to nikdo z kluků podepsat nechtěl, všichni na to plivali. Já jsem za to trošku kopal. Asi si teď u kluků neudělám očko, ale může se stát fakt cokoliv. Najednou není žádné zastání. Nevím, co se děje v Prostějově, tam jsem slyšel, že hráčům nevyplatí březen ani duben.

Ale kluby samozřejmě taky vykazují obrovské ztráty…
Ano. Z manažerského hlediska klub tratí na vstupném, na příjmech z reklamy, párcích v rohlíků, pivu a tak dále. Všichni na tom budou tratit. Manažeři mají nějaký rozpočet, ale taky mají rodiny.

Jak jste na tom se smlouvami vy v Přerově?
V klubu se vždy snaží vše dodržovat a chovají se k nám jako k lidem. Bylo nám řečeno, že by v klubu měli dostát závazků do 30. dubna, jak bylo podepsáno. Samozřejmě jsou tam nějaké bonusy za postup do play-off, které má každý asi ve smlouvě jinak. Byli jsme požádáni, abychom to nefakturovali, což se asi dá pochopit. Bohužel. Nevím, co ostatní, já to ale fakturovat nebudu.

Pojďme k hokeji. Mrzí vás moc, že jste přišli o play-off, které vypadalo, že by mohlo být konečně pěkně dlouhé?
Vypadalo to tak po základní části. Ale nezapomínejme na přerovské prokletí, máme totiž čtvrtfinálovou bilanci 16:2 na zápasy. Nevím, jestli nás všichni viděli ve finále. Já jsem nechtěl nikde nic vykřikovat, snažil jsem se v kabině krotit optimismus. Interní cíle byly takové, že do finále chceme. To ale chtělo více klubů. Věřili jsme si na čtvrtfinále. Pan trenér Vsetína Dopita řekl, že by prý ve finále Budějovice potrápili. No, nevím, jestli už se viděli ve finále, já jsem třeba Přerov automaticky ve finále neviděl. Ne nadarmo se říká, že play-off je jiná soutěž. Já jsem se těšil moc, věřil jsem, že letos minimálně přes čtvrtfinále přejdeme. Věřil jsem si na všechny ostatní mančafty, které by na nás v semifinále přistály. V základní části jsme si ověřili, že můžeme hrát s každým.

Měl vůbec letošní tým nějakou slabinu?
Ten kádr nebyl až tak široký oproti jiným mančaftům. Kdyby z toho zraněními vypadli tři nebo čtyři lidi, tak už to prostě problém byl. Kdybychom hráli ve čtvrtfinále čtyři zápasy v šesti dnech, tak se na tři lajny hrát nedá. Ostatní mančafty měly kádr trošku širší. Ale když by byli všichni zdraví, jsme schopni porazit i Budějovice. Ne porážet, ale hrát s nimi vyrovnanou partii.

České Budějovice nakonec postoupily nesportovní cestou. Co říkáte na toto rozhodnutí?
Za základní část si to zasloužily. O tom žádná. Jestli by uhrály i celé play-off? Osobně myslím, že asi jo. Měly, řekněme, pět lajn, všichni tam mohli hrát přesilovky nebo oslabení. Ten kádr byl široký. Čtyřikrát by je asi nikdo v té sérii neporazil, ale těžko říct. Měly trošku problém v bráně. Měly jenom Milana Kloučka, jak by to vypadalo, kdyby se třeba zranil, to už se nedozvíme. Kuba Kubeš říkal takovou dobrou věc. Vzpomene si dneska někdo, že Kometa kdysi koupila licenci od Znojma? Zázemím, fanoušky a rozpočtem asi Motor do extraligy patří. Za pět let si nikdo nevzpomene, že postoupil i díky koronaviru.

Ovesná kaše tělo brzdila

Vy jste ve 34 letech zažil po stránce produktivity životní sezonu. Čemu to přisuzujete?
V letní přípravě jsem se cítil šíleně. Říkal jsem si, že jestli se sebou nebudu nic dělat, tak mě po sezoně vyrazí. Sám ze sebe jsem byl nešťastný, připadal jsem si pomalý i během letních zápasů. Sedl jsem si s Kubou Fryčem (kondičním trenérem týmu, pozn. red.), říkal mi nějaké věci k jídelníčku. Na jednom měření mi totiž vyšlo, že můj metabolický věk je snad 43 nebo 44 roků. Já jsem denně v posilovně, nechlastám, nekouřím, tak něco muselo být špatně. Může to znít úsměvně, ale dopídili jsme se k tomu, že špatně snídám.

Takže za vaší střeleckou fazonou stojí jiné snídaně?
Asi to tím fakt bylo. Byl jsem zvyklý snídat ovesnou kaši, v té je hodně sacharidů, což vás dostane do ketózy. Nevěděl jsem ani, co to je. Tělo v podstatě jede na zásobu cukru a nedostane se do vyšších obrátek. Celkově jsem změnil jídelníček. Začal jsem jíst více bílkovin a sacharidů, protože věk nezastavíte. Změnil jsem taky tréninkové návyky na ledě i pak doma. Najednou jsem na sobě začínal cítit změnu. Na tom jsem se asi svezl, pokračoval jsem v tom a až na pár výjimek jsem minimalizoval fyzické výkyvy. Věřím, že se to potom projevilo i bodově. Asi se ode mě jako od prvního centra nějaký příspěvek čeká. I já to tak cítím. Po této stránce určitě spokojenost. Akorát jsem si teď na sebe ušil bič (usmívá se).

Kromě mládežnických let jste více bodů nasbíral pouze během vašeho angažmá v kanadské WHL. To vám ale bylo dvacet. Jak vlastně vzpomínáte na tyto časy?
Bylo mi dvacet, takže to nemůžu zveřejňovat (směje se). Ne, byly to krásné roky. Mně na startu docela pomohlo, že jsem byl draftovaný. Pak už si to musí každý uhrát sám. Úroveň české juniorské soutěže a Western Hockey League se vůbec nedá srovnat, to asi potvrdí každý. Doporučil bych to všem mladým klukům, co mají možnost takto odejít. Je to obrovská škola života. Nejen v rámci angličtiny. Najednou se osamostatníte, hrajete třikrát, čtyřikrát týdně. Po hokejové stránce pecka, i osobní život byl super. Rád na to vzpomínám. Byl to závěr mých juniorských let a přechod k mužskému hokeji pak byl pro mě snazší.

Vy jste byl v roce 2004 draftován Rangers, kde jste nakonec šanci nedostal. Jak daleko tenkrát bylo vysněné angažmá?
Bylo tehdy ještě devět kol draftu, takže těch hráčů tam bylo víc než teď. Navíc v té době začínaly platové stropy a Rangers přebudovávali kádr. Nemohli si už dovolit platit samé hvězdy, přesto jsem na kempech zažil ještě Růču (Martina Ručinského, pozn. red.), Martina Straku, Jardu Jágra. Byl jsem tehdy draftovaný v pátém kole. Normálně by přede mnou byli tři nebo čtyři borci. Protože ale museli budovat nový mančaft, bylo jich přede mnou sedm. Z ročníku 2004 podepsali třeba Dubinského, Callahana, Korpikoskiho… Některé další jsem prý herně předběhl, ale bylo mi řečeno, že mě nepodepíšou. Možná kdybych byl draftován někým jiným, tak by to vše vypadalo jinak. To už se ale nedozvíme. Sezony v juniorce jsem měl dobré, všichni mě pořád chválili, nakonec mi ale řekli, že mám smůlu. Tak to chodí, je to byznys. Tak jsem se vrátil do Zlína, to už je jiný příběh.

Nižší návštěvy mě hodně mrzely

Jak jste v Přerově letos vnímali nižší návštěvy na domácích utkáních? Čím si to vysvětlujete?
Vnímali jsme to hodně. Mě osobně to hodně mrzelo. První dvě sezony chodilo 2500 lidí na lepší soupeře, 2000 na horší a na ty nejatraktivnější bylo vyprodáno. To časem samozřejmě opadlo. Říkal to Sejk (bývalý kapitán Tomáš Sýkora, pozn. red.) v nějakém rozhovoru, že hokej v Přerově zevšedněl. Už to není takové terno. V ničem jiném bych to neviděl. Dívat se na to dalo, což potvrdila i manželka, to je velký kritik. Těžko říct.

Musím se zeptat, jak odhadujete vývoj současné situace kolem pandemie? Přemýšlíte nad tím, co bude?
Nad tím přemýšlí asi každý. Kdo říká, že ne, tak kecá. Snažím se minimalizovat sledování zpráv, protože bych se z toho asi zbláznil. Má to do měsíce gradovat, pak snad opadnout. Otázka je, jestli to vymizí, jestli třeba na podzim nebude druhá vlna. A pak už to asi vůbec nebude o hokeji. Asi se ukazuje, jak je západní civilizace zranitelná. Můj názor je, že všechno se děje z nějakého důvodu. Ve finále o světě rozhoduje pár lidí. Podle mě není náhoda, že se to najednou objevilo a kosí to celý svět.