„Bylo to asi před týdnem Pepovo přání, že by si chtěl zahrát v útoku. Že to vyšlo už ten první zápas, je shoda náhod. Tím, že skončil Tomáš Sýkora, jsme ale rádi za Pepu v kabině. Jeho zkušenosti se ještě budou hodit,“ usmíval se po utkání hlavní trenér Zubrů Vladimír Kočara.

Ten po perfektním výkonu defenzivní šestice v Jihlavě a absencím v ofenzivě neměl jinou možnost. Bývalý reprezentant se odvděčil suverénním výkonem a chybělo málo, aby se zapsal mezi střelce.

Josefe, jak se vlastně rodil váš příchod do Přerova?
Laďa (Kočara, pozn. red.) a Hany (sportovní manažer Pavel Hanák) věděli, že jsem volný a nabídli mi spolupráci už od začátku sezony. Já jsem to odmítl, čekal jsem na nějakou nabídku ze zahraničí, což se neodehrálo. Teď už je fáze sezony, kdy bych se těžko někam dostával. Přece jenom, člověk není na očích, nikdo by mě nevytáhl. V podstatě během chvilky jsme se domluvili, že kluci pomůžou mně a já budu pomáhat jim.

Jaký tedy pro vás byl návrat do přerovského dresu, navíc v roli útočníka? Nebyl jste z toho trošku nervózní?
Už před zápasem jsem věděl, že nastoupím jako útočník, což je z hlediska zodpovědnosti něco jiného než obránce. Ty dvě třetiny jsem si užil, nějakou nervozitu jsem necítil. Nejsem v novém týmu, protože s klukama už tady trénuji tři měsíce. Byl to pro mě pěkný zážitek, přišla spousta kamarádů, manželka se synem, všichni jsme si to užili.

Už jste si takto v útoku během kariéry zahrál?
Sem tam jsem útočníka hrával. Myslím, že naposledy mě tam dal Jirka Dopita v Třinci, což může být nějaké tři roky.

Dá se čekat, že vás budeme v útoku Zubrů vídat častěji? Nebo se vrátíte na svůj klasický post?
Z mého hlediska to bylo dneska úplně ideální. Nevím, jak se to líbilo trenérům. Zahrál jsem si, užil jsem si to bez nějakého stresu. Vedli jsme 2:0, byli jsme hodně na puku, měli nějaké šance, jel jsem nájezd. Vím ale, že po mně trenéři chtějí, aby se zápasy vyhrávaly. Ve chvíli, kdy vedete třeba 2:1, budu asi používán spíše do defenzivních částí.

Bylo obtížné nastoupit po delší herní pauze, kdy jste byl bez angažmá?
Na ledě trénuji už tři měsíce. Nemám žádné zranění, kluci už jsou unavení, mají za sebou dvacet zápasů. Každého už něco potkalo, nějaké naraženiny a podobně. To vše mě minulo, já jsem úplně čerstvý, není pro mě nic těžkého nastoupit. Dali jsme si s trenérem nějaká zásadní pravidla, která by útočník měl plnit. Myslím, že jsme to plnili dobře, škoda, že jsme nedali gól, nějaké šance jsme tam měli.

To ano, tu největší jste měl vy, jel jste trestné střílení. Měl jste dopředu něco připraveného?
Ne, já takhle jezdím. Ani na tréninku nevím, co udělám. Přijedu před brankáře a reaguji na jeho pohyb. Bohužel, nebyl udělaný led, protože se nějak pokazila rolba (rolbař před první třetinou při úpravě ledu zachytil puk, na scénu tak musela starší rolba a utkání začalo se zpožděním, pozn. red.). Ten puk se mi zastavil, pak jsem si ho vytáhl zpod nohou. Už jsem byl blízko brankáře. Jediné volné místo jsem viděl mezi nohama. Netrefil jsem to, škoda, bylo by to na 3:0 a zápas by se odvíjel jinak. Nakonec jsme vyhráli na nájezdy, aspoň, že jsem nemusel jet podruhé (směje se).

Nakonec jste urvali velmi cenné vítězství. Čím to bylo? Hráli jste s větším nasazením?
Spíš jsme měli na nájezdy štěstí. Motor měl velice dobrý pohyb, napadali ve třech, přidával se k nim i obránce. Musíme uznat, že ve třetí třetině jsme byli pod tlakem. Výborně nás podržel brankář, to byl asi nejdůležitější článek dnešního zápasu.

Jak se vám vlastně hrálo v útoku s Matoušem Kratochvilem a Filipem Dvořákem?
Ti hráli výborně, chlapci! Musím je zítra pochválit. S Matoušem se znám dobře, hráli jsme spolu v Pardubicích, Dvořka je šikovný hráč, se kterým se dá domluvit. Cokoliv jsme si řekli, tak se na ledě odehrálo. Bylo fajn, že jsme se nějak nehledali.

Bude následovat po výhře nad lídrem soutěže nějaká speciální oslava nebo pokřik?
To nevím, pokřiky ještě ani pořádně neznám. Akorát jsem zaslechl v šatně, že se pořád řve to, co jsme tady řvávali pod Alešem Verlíkem v dorostu. To je po pětadvaceti letech zajímavé (usmívá se).