Právě populární „Král Dočky“ pak s prvoligovým nováčkem stavěl pevné základy, na kterých kádr Zubrů vlastně stojí dodnes. Od brankáře Klimeše po nejproduktivnějšího hráče Romana Pšurného. „Vždycky jsme sázeli na partu,“ říká dnes padesátiletý trenér přerovské juniorky.

Vloni jste oslavil krásné kulatiny. Byl to správný čas na menší ohlédnutí se za dosavadní kariérou?
Našel jsem chvilku na trošku bilancování, co se mi podařilo nebo nepodařilo v pracovním a osobním životě. Vždycky je to nahoru a dolů, nepodaří se všechno tak, jak si to člověk naplánuje. Myslím si, že po hokejové stránce jsem Přerovu ostudu určitě neudělal.

Zavzpomínal jste i na své časy v roli hráče? Za A-tým Přerova jste nastoupil už v patnácti letech, je to pravda?
Ano, dokonce hned v prvním zápase jsem vstřelil gól. (v 15 letech a třech týdnech, nejspíš nejmladší střelec historie A-týmu v mistrovské soutěži, pozn. red.) Pořád připomínám mladým hráčům, že to jde. Mohl jsem to samozřejmě dotáhnout v hráčské kariéře dál. V mládežnickém nároďáku jsem si zahrál třeba se Zdenou Cígerem nebo Petrem Hrbkem v jednom útoku. Mohl jsem se posunout do extraligy, to se nezrealizovalo. Nelituji toho, že jsem zůstal tady v Přerově, až na nějaké výjimky (slovenské Michalovce, Ingstav Brno, holanský Eindhoven, nejlepší střelec soutěže, pozn. red.). Po té hráčské stránce jsem spokojený, žádného mého rozhodnutí nelituji.

A co po té trenérské?
Trenérská práce je trošku specifická profese. Trenér se může snažit sebevíc, ale pokud nemá kvalitní kádr a hráče, kteří jsou ochotni se vydat pro něj a pro tým, tak sám neudělá nic. Jsou to spojené nádoby. Párkrát se mi to v trenérské praxi podařilo skloubit a dosáhnout s mužstvem úspěchu. Ať už to bylo s juniorkou, kdy jsme vyhráli moravskou část extraligy s kolegou Žáčkem a vedoucím Palou, nebo s muži, když jsme ve druhé lize v sezoně 2000/2001 prohráli v play-off až ve finále s Novým Jičínem. Tehdy jsme dojeli na úzký kádr, finálové zápasy jsme dohrávali ve dvanácti hráčích. Všechno to vyvrcholilo samozřejmě postupem do první ligy po sedmnácti letech.

Jak vzpomínáte s odstupem času na postupovou sezonu 2014/2015?
I když jsme v té soutěži nebyli favorité, naši skupinu jsme v play-off vydřeli a vyhráli ve finále se Vsetínem. Baráž s Táborem a se Sokolovem už byla o vůli, hrálo se na krev. Tam nám kromě toho pověstného štěstíčka pomohli lídři a tahouni týmu. Ať už starší hráči jako Zdeněk Sedlák, David Kudělka nebo Martin Vojtek, tak v neposlední řadě mladí, kteří se pak ukázali v budoucnu – David Šťastný, Vlasta Dostálek nebo Miky Zbořil, kteří své kvality ukázali jak v Přerově, tak později v extralize.

Zmínil jste i osobní život. Jak těžké je pro vás skloubit jej s tím hokejovým?
Není to jednoduché, to vám potvrdí každý trenér. Musí tam být velká podpora od celé rodiny, pak to vyústí v úspěšné či neúspěšné pokračování rodinného života. Já jsem za to obrovsky vděčný, že mi rodina pomáhá. Mám tři děti. Syn Peťa hrával velmi slušně hokej. Skončil ze zdravotních důvodů, momentálně se věnuje jiné profesi a také v ní je úspěšný. Dcera Gabča končí studium, fandí MEO a v klubu nějakým způsobem funguje též. No a na stará kolena mám malého synka Filípka, který už fandí taky. Chodíme se dívat na některé tréninky a zápasy. Je to radost a užívám si to s ním. Trénování je samozřejmě časově náročné, proto poděkování patří též manželce, mým dvěma bratrům a v neposlední řadě rodičům, kteří mě k hokeji přivedli.

Bude z Filípka hokejista?
Vůbec na to nebudu tlačit. Nejsem ten typ. Neprotěžoval jsem nikdy staršího Peťu a nebudu tlačit ani Filípka. Ať si kluk vybere sám, co bude dělat. Je důležité, aby byl zdravý, naučil se co nejvíce sportů. Jestli ve finále bude dělat fotbal, hokej nebo jakýkoliv jiný sport, který je tady v okolí dostupný, je jedno.

Přerovský kotel na zápase Zubrů s Havířovem, leden 2020
Vicemistr s poloprázdnými tribunami? Kvůli přenosům i systému, shodují se Zubři

TENTO TÝM MÁ I NA FINÁLE. MUSÍ SE SEMKNOUT

Vraťme se k vašemu trenérskému působení v první lize. U mužů jste strávil necelé čtyři sezony. Co byste řekl k týmům, které vám během té doby prošly pod rukama?
Vždycky jsme sázeli na partu. Abychom zachovali co nejvíce místních hráčů a doplnili je kvalitními rozdílovými hráči. To byli Roman Pšurný, Milan Procházka, Marek Sikora, Kuba Grof nebo Lukáš Chmelíř. Neberu v potaz odchovance, kteří se nám vrátili – Tomáš Sýkora, Karel Plášek či Kuba Ferenc – to byly velké osobnosti týmu. Specifický byl výběr gólmanů, i to se nám dařilo až na výjimky, které ovlivnily zdravotní komplikace. Jednu sezonu nám Lukáš Klimeš skoro celou promarodil. Ale ať už to byl Šimboch nebo Horčička, měli jsme gólmany na kvalitní úrovni. No a Klíma nám ukazuje, že neustále roste. Je to nejlepší gólman v první lize a za mě by měl dostat víc šancí v extralize.

Který z těch kádrů, které jste v první lize měl k dispozici, byl podle vás nejsilnější?
Každý z těch týmů měl svoje klady a zápory. Ten první rok to nebylo jen euforií, díky níž kluci byli motivováni se každé střídání vydat na sto procent. Mužstvo mělo obrovský charakter. To se pak projevilo, v základní části jsme čtyřikrát porazili České Budějovice a narazili jsme až v play-off. Tam se ukázala jejich síla i veškeré mimohokejové dění, když nás Motor přehrál. Asi v tom prvním roce bylo mužstvo kvalitativně nejsilnější. Další roky měly týmy svou kvalitu, ale už nám trošku chyběli rozdíloví hráči, kteří by byli hladoví po gólech. Museli jsme postupně nahrazovat Davida Šťastného nebo Vlastu Dostálka. Samozřejmě jsme je rádi pustili do extraligy, kvalita v koncovce se ale potom vytrácela. Těch hráčů, kteří se u nás postupně vypracovali a stali se z nich pak kvalitní a platní hráči v extralize, bylo více. Ať už to byl Fořt, Šlahař, Novotný, Plášek mladší nebo Kuba Ferenc.

Co říkáte na sílu aktuálního kádru Zubrů, který dominuje a je na druhé příčce Chance ligy?
Klobouk dolů před hráči a trenéry, kteří ve spolupráci s manažerem Pavlem Hanákem poskládali silné mužstvo. Předvádí týmovou hru, mají výborně propracovanou defenzivu. Máme nejlepší gólmany v soutěži. Obrana není jen o obráncích, dozadu hrají výborně také útočníci, vědí, co mají hrát. Jediné, co nám trošku v koncovce chybí, je z mého pohledu větší hladovost v předbrankovém prostoru, kde padá nejvíce gólů. Z různých dorážek nebo tečí padají i nejdůležitější góly v play-off, kde se bude zase hrát jiný hokej s větším zaujetím a obrovskou bojovností. Bude to na krev a rozhodovat budou maličkosti. Já doufám, že v těch klucích to je. Že nepřetlačí jen soupeře v prvním kole. Letos mají náběh dojít daleko. Nesmí si ale myslet, že výsledky přijdou samy od sebe, nesmí polevit.

Věříte, že se konečně podaří projít přes čtvrtfinále a možná ještě dál?
S Láďou Kočarou, Kubou Grofem i Jirkou Sklenářem úzce spolupracuji, pilujeme dovednosti našich mladých talentovaných hráčů. Vidím to ze dvou pozic, z trenérské i jako fanoušek. Fandím jim, sleduji každý zápas a vidím, že v tom týmu je obrovská síla, která za mé éry byla možná v tom prvním roce po postupu. Tam jsme dostali Budějovice. Letos to bude jinak. Minimálně na semifinále to mužstvo má, mohlo by se dostat i do finále. Uvidíme. Bude rozhodovat, jak se tým semkne, pokud se to podaří, dojdeme nejdál za poslední roky. Play-off je sice zcela jiná soutěž než základní část Chance ligy, začíná se od nuly, ale já věřím že budeme pokračovat ve výborných výkonech jako doposud.

A co Přerov a extraliga? Je to i váš sen?
Dnes na konci února to zní jako sci-fi scénář. Pokud by se to ale podařilo, doufám, že všichni kompetentní lidé udělají maximum pro to, aby se to tady mohlo hrát. Pro naše skvělé fanoušky, sponzory a širokou hokejovou veřejnost, která by si to zasloužila. Možná je to ještě daleko, já ale doufám, že se letos pokusíme o zázrak. Že se to jednou podaří, tomu věřím, pokud to tady v klubu bude takovým způsobem fungovat nadále a budeme mít tak silného partnera, jako je Pivovar Zubr. Samozřejmě se musí podařit přivést další takto silné sponzory. Zatím to tak není. Je to sen, ten se ale může vyplnit klidně za dva měsíce. Když jsme postupovali do této soutěže, tak to taky nikdo nečekal. Vsetín nebo Sokolov byli favorité, nakonec jsme je přetlačili na srdíčko, bojovnost a nadšení. Proč by se to nemohlo povést letos?

Nemrzí vás trošku, že nejste ještě u A-týmu právě vy?
Nemrzí, k tomu bych se už nevracel. Takový je hokejový a trenérský život. Když se přestane dařit, musí se udělat nějaký řez. Člověk si v hlavě rozebere, co mohl udělat jinak, co se dalo a nedalo ovlivnit. Je to zase výzva do další trenérské kariéry. Aby člověk dokázal, že je i v dalších sezonách pro český a hlavně přerovský hokej platný.

Čtrnáctiletý Samuel Fiala z Prostějova, se vydal dobýt hokejový svět. 19.2. 2020
Mladý hokejista žije svůj sportovní sen. Teď válí za Tygry, dřív hrál i za Zubry

JUNIORY BYLO TĚŽKÉ MOTIVOVAT

Vy samozřejmě trénujete juniorku Zubrů. Jaká je v týmu situace po administrativním vyloučení z nejvyšší soutěže?
Bylo dost složité ty kluky motivovat. Někteří nám odešli, myslím si, že jinak by tady zůstali. Třeba Suchánek nebo Ryšavý, ale i další. Snažili jsme se to doplnit a vytipovali jsme hlavně přerovské hráče z okolí, kteří se vrátili zpět. Jsem rád, že se většina z nich čapla a začala zase hokej dělat na takové úrovni, abychom se mohli porvat o postup do té akademické soutěže.

To je váš cíl v aktuální sezoně? Postup?
Cílem bylo mančaft konsolidovat a postoupit do play-off, což se nám podařilo. Tam je jasným favoritem Havířov. Ten chce jít za každou cenu nahoru. Proti nám teď vyjel s šesti novými hráči, kteří předtím odehráli jeden zápas za celou sezonu a můžou klidně hrát play-off, což směrnice svazu samozřejmě vůbec neřeší. My touhle cestou nejdeme, naše kluky máme v kádru od začátku soutěže. Takže my můžeme jen překvapit. Poslední měsíc se bohužel potýkáme se zdravotními problémy klíčových hráčů i velkou marodkou v týmu. Doufám, že se před play-off dáme do pořádku a budeme konkurenceschopní všem soupeřům. Favorit je jeden, někdy jsou však v play-off překvapení. My musíme zabojovat za MEO a pokusit se o co nejlepší výsledek.

Víte vůbec, na čem jste? Bude vítěz v příští sezoně opravdu hrát onu akademickou soutěž?
Snad by měl vítěz play-off přímo postoupit. Zatím ale žádné oficiální noty ze svazu, co se týkají juniorských soutěží pro příští rok, nejsou a nepřišly. To určitě svazu nedělá dobré jméno. Dnes to může být takto, ale zítra se v Praze zatáhne, zaprší a může to být zase jinak. Tak, jak se už nepochopitelně se soutěžemi hýbalo, aby kluby, které na tom mají nějaký zájem, z toho nevypadly. Pak jsou výsledky u mládežnických reprezentací na turnajích dlouhodobě nedůstojné tradicím českého hokeje. Jen se hledají omluvy a výmluvy, proč se nepodařilo to či ono. Myslím, že každý laik to musí vidět. Lidé kolem hokeje znalí, bývalí známí čeští hráči či trenéři jen žasnou. A ve světě? Tam si ťukají na čelo, co to s českým hokejem poslední roky provádíme.

Jaké jsou vaše plány do budoucna? Neláká vás návrat k mužskému hokeji? Nebyly nějaké nabídky?
Ta práce musí mít nějaký význam, aby to člověka bavilo a naplňovalo. Nemá cenu jít trénovat někam, pokud to nemá perspektivu. Ať už ve výchově hráčů, nebo ve výkonu a výsledcích týmu. Teď mám před sebou výzvu, kterou jsme si stanovili pro tuto sezonu. Budu pro to ve spolupráci s trenéry áčka, kolegou Neumanem a celým realizačním týmem juniorů dělat maximum. Uvidíme, jak se s tím popereme v play-off, víc zatím neřeším. Nějaké nabídky tam samozřejmě byly, ale nemá cenu se k nim vyjadřovat. Žiju jen dneškem, tady jsem momentálně domluvený na všem, já dohody dodržuji v plné míře, víc neřeším. Hlavně ať se daří jak našim mužům, tak i juniorům v play-off. Držte nám palce.

Hokejista Milan Procházka.
Z bitvy nikdy neutíkám, říká nestárnoucí Procházka, bývalá opora Zubrů