Dejte si s dětmi partičku Písmenožrouta nebo Houbohru

Jak zabavit potomky bez tabletu a her v mobilu, když na chalupě celý den prší nebo zrovna ohlásili zpoždění vlaku?
Když vyrážíte na cesty, ať už vlakem, nebo letadlem, nechcete nebo nemůžete nosit velké množství knížek a hraček. Šikovné jsou lehké, malé knížky, které vytáhnete z kapsy nebo kabelky. Máte po ruce jednoduchý příběh, který můžete společně číst a povídat si o něm. U menších dětí tohle spolehlivě poslouží k jejich zabavení. Starší děti baví hry. Každé dítě je ale jiné.

Pokud se předškolák nezajímá o písmenka, stačí zatím pověsit nad stůl plakát s abecedou.

Zrovna mého syna baví vymýšlení nových her. Dcerka je kreativní, ráda maluje, vystřihuje, nalepuje. Dobře funguje, když si najdete čas pro společné hraní. Děti pak pokračují vlastními dalšími nápady bez asistence dospělých. Syn vymýšlel dráhy pro formule, jezdili jsme s různými autíčky. Papír, tužky, knížka po ruce, s tak málem se dá vystačit při dlouhé cestě ve vlaku. Za deště na chalupě ještě přidejte nůžky pro vystřihování, lepidlo a pastelky.

Jaká hra se nejvíc ujala u vás doma?
Při deštivých dnech se osvědčila naše Houbohra. Princip je jednoduchý. Během hry procházíte lesem, jedlé houby posouvají dopředu, muchomůrka zelená vrací na start. Zvládnou ji už děti od čtyř let, ale stejně tak baví malé školáky nebo prarodiče. Pokaždé je to jiné, rychlé, dynamické a nadto děti poznávají houby. Když pak přestane pršet a vysvitne slunce, vyrazíte s potomky do lesa a oni už lépe vědí, co mohou sbírat. Děti jsou hravé a kreativní, chtějí poznávat, učit se věci. Jde vlastně jen o formu, jakou se k nim informace dostanou.

Kde se objevil nápad vymýšlet, vytvářet a vydávat vlastní kreativní vzdělávací materiály, knihy a hry? Laik může mít dojem, že knihkupectví jsou jich plná.
Spojily se vlastně dva nápady, když jsme byly já, Adéla a Martina na mateřské. Před osmi lety se mi narodil syn, žijeme částečně v Lipsku a hodně cestujeme. Jak rostl, hledala jsem šikovné miniknížečky, o kterých jsem už mluvila. Znala jsem je z Německa, nejsou tam sice pěkně ilustrované, ale praktické.

Stojíme si za jednoduchým, čistým designem, který netřepí pozornost dětí. I rodiče by to měli držet v hlavě a nezahlcovat zbytečně školákův prostor přemírou věcí a obrazů.

Na českém trhu takový formát chyběl. Když jsem s nápadem vytvořit vlastní sešitky s originálními příběhy a autorskými kresbami přišla za kamarádkou Martinou, která je ilustrátorka, nadšeně souhlasila, protože už také na něco podobného myslela.

Dala se s vámi dohromady ale ještě třetí kamarádka.
Syn kamarádky Adély zrovna začal chodit do první třídy a pletl si psací písmena L a Z. Jeho matka proto hledala plakát abecedy na zeď. Byla úplně zděšená, když viděla nabídku na trhu. Nic takového si do bytu nechtěla dát. A vznikl další nápad – udělat přehledný ilustrovaný plakát s českou abecedou. Když jsme pak přemýšlely, jak učení abecedy dále zpestřit a ulehčit, vytvořily jsme ještě pexeso, domino a sady kartiček i k vlastnímu dotvoření.

OBRAZEM: U Poděbrad se starají o nejpodivnější zvíře v historii stanice

Protože třeba plakát abecedy se nehodí pro každého, některé děti jsou analytičtější, chtějí si věci osahat a ocení kartičky. Kreativně zaměřené děti si zase chtějí udělat sami obrázek, proto bílá kartička, na kterou si něco nakreslí.

Takový byl tedy základ k založení vlastní firmy?
Chvilku samozřejmě trvalo, než se naše nakladatelství rozjelo, byly jsme na mateřské. V roce 2019 jsme pár našich věcí představily na Knihexu, což je jarmark malých nezávislých nakladatelů. Tři čtyři věci na půlce prodejního stolu, ale bylo to pro nás hodně důležité, protože jsme viděly reakce návštěvníků a mluvily s nimi. Zpětná vazba nás potěšila, ukázalo se, že rodičům podobné pomůcky, které podporují čtení už od nejmladšího věku a čtenářskou gramotnost, chybějí.

Kdo vymyslel název Poketo?
Uspořádaly jsme společný brainstorming v Martinině pražském bytě. Jasné bylo, že název by měl evokovat kapsu, do které schováte knížku. Dlouho jsme přemýšlely a vymýšlely, už si ani nepamatuji všechny nápady na pojmenování, které padaly. Cítily jsme, že žádný není ten pravý. Večer, když už jsem ležela v posteli, přemítala jsem, jak jinak se dá říct kapsa. Našla jsem si, že kapsa se japonsky řekne poketto. Holkám tenhle název zněl také dobře. Jen jsme ho zjednodušily na poketo. Martina hned měla v hlavě naše budoucí logo – kapsu s nožičkami a okem.

Co bylo při rozjezdu nejtěžší?
Měly jsme a máme spoustu nápadů, co by se dalo dělat, ale narážíme na kapacity. Každá z nás má ještě další aktivity. Oproti kolegyním jsem měla výhodu, že v Německu děti chodí od jednoho roku do školky. Holky musely víc koukat na to, jak skloubit rodinu a práci. Ze začátku jsme chtěly být všude, osobně jsme prodávaly naše věci na všech možných designových akcích.

Většinu dětí baví naše kartičky se samolepkami, ze kterých si samy poskládají slovo k písmenu.

Nebo jsme slíbily různé produkty do školek a do škol a bylo toho pak tolik, že jsme nakonec pracovaly po nocích i o dovolené, abychom vše stihly. Začátky byly prostě dost intuitivní. Teď už si dokážeme určit limit a reálně odhadnout, co zvládneme. Držíme se edičního plánu a počítáme s tím, že prázdniny si chceme užít také s rodinami.

Kolik knížeček do kapsy už jste s ilustrátorkou Martinou Hamouzovou vytvořily?
Devět jich už vyšlo a další máme na papíře. Z reakcí na stánku obvykle zaujme Alois popelář, který vypraví příběh o tom, co se stane s kelímkem od jogurtu, a také o jednom splněném snu. Zatímco pro české kluky je idolem popelář, pro německé zase mimochodem hasič. Některý typ příběhu je fantazijní, jiný populárně naučný. Různé děti mají rády různý tip informací.

Nejtěžší šnek, nejrychlejší pes. Zvířecí rekordmani dominují věkem i talentem

Knížku Kvido a pneumatika Oskarka inspirovaly příběhy, které jsme si vymýšleli se synem při cestách do školky. Uviděli jsme pneumatiku a on se zeptal: Mami, co to je? A právě tak začíná knížka. Občas jsme si pak fantazijně hráli, co asi Oskarka dělá.

Jak se rodí hra nebo učební pomůcka? Jednu prý vymysleli šestiletí synové Albík a Krispin kolegyň Adély a Martiny.
Ano, kluci sami vymysleli jednoduchou hru Písmenožrout, když si chtěli procvičovat abecedu a slovní zásobu. Na začátku vždycky vycházíme z potřeb dětí. U edukativních věcí spolupracujeme se speciálními pedagogy, hledáme cestu, jak děti učit kreativní formou. Naposledy jsme dělaly pádové otázky, což je základ pro skloňování a další gramatiku.

Vymyslely jsme dva příběhy, aby si děti díky nim ty otázky zapamatovaly. Jeden snový a jeden reálný. A češtinářka, se kterou jsme ten koncept vymýšlely, nám doporučila soustředit se i na trénování. Tak jsme přidaly tři sady karet na procvičování s kamarádem nebo rodiči. Produkt se tím stal celistvým – třeťák se pádové otázky hravě naučí.

Hrdě hlásáte, že všechny pomůcky testujte na svých dětech. Už se stalo, že něco „shodily ze stolu“?
Když jsme udělaly ilustrovanou sadu vyjmenovaných slov, nechala jsem se unést a vymyslela hodně komplexní hru, kde by karty s vyjmenovanými slovy fungovaly trochu ve stylu Pokemon nebo Ninjago karet. Když jsem dětem musela půlhodinu vysvětlovat pravidla, bylo jasné, že by taková hra nefungovala. Karty jako jednoduchý nápad zůstaly, přidaly jsme pět tipů her, které lidé znají, aby si vyzkoušeli, že vyjmenovaná slova dokážou prakticky použít.

Zaměřujete se krom jiného na podporu čtení od nejmladšího věku. Co by měly umět děti ještě před nástupem do první třídy?
Podle materiálů ministerstva školství jde především o schopnosti a dovednosti – třeba sociální a motorické. Nejde tedy o znalosti, písmena, matematiku. Podle mé zkušenosti se ale ve školách očekává, že se dítě umí minimálně podepsat a zná nějaká písmenka. Pokud se předškolák nezajímá o písmenka, stačí zatím pověsit nad stůl plakát s abecedou. Většinu dětí baví naše kartičky se samolepkami, ze kterých si samy poskládají slovo k písmenu.

Trénují i jemnou motoriku, kterou budou potřebovat. Což je hodně důležité pro psaní. Mého syna sice velice zajímala písmenka, ale vůbec nechtěl kreslit. Doktorka mi pak už kladla na srdce, že musí jemnou motoriku trénovat, protože ji potřebuje do školy. A tak se naopak díky zájmu o písmena s naší kreativní sadou trochu rozkreslil. Pro hravé děti, které nebaví kreslit, máme abecedu jako pexeso. Tím si písmenka zafixují, hrají s otevřenými kartami, jen hledají dvojičky. Jsou to způsoby, jak potomky hravě a nenásilně přivést k abecedě. Nejsem však příznivcem toho, že děti musejí už v pěti letech číst. Záleží na zájmu dítěte. Rodiče by měli být průvodci, kteří ho podporují.

Jak poznat, které vzdělávací pomůcky se hodí zrovna pro moje dítě? A jsou využitelné třeba i pro děti se speciálními potřebami?
Ano, jsou pro ně vhodné – právě díky hravosti, odlehčenosti učení a také díky našemu estetickému stylu, který sází na jednoduché bílé pozadí bez přehršle obrázků. Vizuální smog odvádí pozornost dítěte pryč, což je mimořádně důležité pro všechny dysgrafiky či dyslektiky… Kamarádka, která takového synka má, si hodně pochvalovala naše knížky – málo textu, velká písmena, krátké povídky. Zvládala je s ním číst, udržel koncentraci. Barevné pozadí ho rozčiluje. Zakládáme si na vyvážeností textu, obrazu i volného prostoru.

Ke každé básni se váže příběh, říká malíř a básník Jiří Salajka

Jak nezahltit prostor zmiňovaným vizuálním smogem třeba v dětském pokoji?
Někdy přijdete do třídy a je to mišmaš, co se kde sehnalo. V takovém prostředí se děti těžko soustředí, navíc ho esteticky vnímají. Funkční věci přece musejí mít také estetickou hodnotu. Stojíme si proto za jednoduchým, čistým designem, který netřepí pozornost dětí. I rodiče by měli tohle držet v hlavě a nezahlcovat zbytečně školákův prostor přemírou věcí a obrazů. A co se týče dětského pokoje, doporučujeme ho rozdělit na zónu pro učení s psacím stolem, oddělený kout pro hraní a místo na odpočinek.

Jak náročné byly pro Poketo poslední dva roky s covidem?
Musely jsme najít úplně nové způsoby komunikace. Předtím tvořil základ osobní prodej. Nic z toho najednou nebylo. I poznatky z osobních setkání byly pryč. Vrhly jsme se tedy na e-shop, který jsme do té doby poněkud zanedbávaly, dost jsme rozšířily spolupráci s menšími obchody. Bylo to hodně náročné, deset měsíců jsem se navíc nedostala do Česka. Zároveň to byla ale doba plná potenciálu, protože spousta lidí ocenila naše výrobky a jejich smysl.

Co vydáváte letos?
Tentokrát chystáme materiály k počítání, taky dlouho slibovanou popelářskou hru. A už jsem zmiňovala, že jsme vydaly sadu k pádovým otázkám. Líbí se dětem, nadšené jsou i učitelky. Extrémně oblíbené jsou však obrázkové kuchařské recepty z loňského roku. Ty opravdu bodují. Recepty mají formu sady kartiček. Co karta, to jeden hrnečkový recept, naprosto jednoduchý, s minimem textu s velkými písmeny a nakresleným postupem. Přitom jde o recepty na plnohodnotná jídla. Sedmiletí klidně sami uvaří, mají pocit úspěchu a rodiče potěší, když pro jednou dostanou jídlo na talíř.

Podle kartiček vaří i moje děti. Večer, po úspěšné přípravě večeře, mi dcera říkala: Mami, já jsem si myslela, že to nebude k jídlu. Byla nadšená, že se jí jídlo povedlo. Když mluvíme s lidmi na stáncích a slyšíme, že jim naše pomůcky pomáhají, máme obrovskou radost. Jedna maminka nám třeba svěřila, že její syn předškolák, který pobýval delší čas v nemocnici, se s pomocí našich her naučil abecedu. Tyhle příběhy nám dávají energii a vidíme, že to, co děláme, má smysl.