Ten si tak velký fotbal užil na rozlučce s kariérou Zdeňka Zlámala, jinak si čutne malou kopanou a věnuje se práci obchodního zástupce v oblasti finančního poradenství.

Jak to momentálně vypadá s fotbalem v Kojetíně?

Aktuálně tak, že se žádná soutěž v Kojetíně nepřihlásí a klub nebude vůbec hrát. Pokud se přihlásí, tak to bude ta nejnižší soutěž. Je to škoda, ale prostě nejsou lidi. Generace, která byla za nás a chtěla hrát fotbal, už není. Kluci mají dnes jiné zájmy. V deseti lidech nebo i méně se bohužel hrát nedá. Pro město Kojetín, které má sedm tisíc obyvatel, je to ostuda. Fotbal se hraje v každé vesnici. Nedaleké Kovalovice nyní postoupily do I. A třídy. Jde vidět, že to tam vedou lidé, kteří do toho jsou zapálení. V Kojetíně to tak není. Nechci nikoho jmenovat, ale je to k zamyšlení i pro město. Fotbal je kultura, lidé tam v sobotu zavítají a i když tomu třeba někteří nerozumí, tak pokecají, dají si pivečko a klobásu. Nevím, jestli jim stačí volejbal…

Ani vy fotbal nikde nehrajete, proč?

Ještě před rokem jsem chtěl pomoct Kojetínu, bohužel to odhlásili, tak jsem na fotbal trošku zanevřel. Mohl jsem jít do pár mužstev na Olomoucku, nabídky byly. Ale už jsem nechtěl, protože jsem řekl, že kariéru ukončím v Kojetíně, kde jsem se narodil a s fotbalem začal. Nemám vztah k tomu hrát jinde. Teď, kdyby to přihlásili, tak bych jim také pomohl. I když asi ne pořád, ale třeba jednou za čtrnáct dní. Už mám věk. Věděl jsem už před rokem, když se odhlásili, že to bude těžké skládat znovu. Mrzí mě to i kvůli Zdenovi Zlámalovi, protože jsem ho do Kojetína lanařil. Trénoval tady a hrál i nějaké zápasy. Byli bychom spolu v útoku, byli jsme natěšení.

Na rozlučce Zdeňka Zlámala jste ale vypadal, že chuť do fotbalu by byla.

Se Zdendou se známe strašně dlouho už ze Zlína, jsme dobří kamarádi a nemohl jsem odmítnout, když mě pozval. Hlavně jsem chtěl, aby dal nějaký gól. Je dobře, že mu vstřelil branku jeho synátor, jesličky to byly pěkné. Byla to dobře zorganizovaná parádní akce. Přijel Honza Koller. Vidíte, že když se slezou takové osobnosti, tak se na to dá dívat, i když už máme nějaké roky.

Jaký je tedy život bez fotbalu?

Hraju malou kopanou – druhou přerovskou ligu a jdeme na postup do první, kde už je kvalita. Baví mě a vyhovuje mi to. Každý víkend jsem u fotbalu, uděláme si žízeň bez jakéhokoliv stresu. Velký fotbal už na mě moc není. Už se nechci honit s těmi mladými. Exhibice nebo starou gardu Baníku neodmítnu, to si ještě zajdu. Tam jsou starší kluci, těm ještě stíhám. Ale těm mladým… Člověk netrénuje a vypadne z toho. bavili jsme se o tom s Davidem Rozehnalem, který hraje I. B třídu. A i pro něj je už těžké honit se s těmi mladými. Není nám už dvacet.

Trenéřina vás neláká?

Lákali mě do Kojetína, jestli bych nepomohl s přípravkou. Tak to je ještě varianta, že bych mladým klukům předal takhle zkušenosti, na to bych si čas udělal.

Co děláte v soukromém životě?

Už devět let pracuji jako obchodní zástupce v jedné firmě, která se věnuje finančnímu poradenství. Tam jsem se přeorientoval z fotbalu, protože ten nemůže člověk hrát donekonečna. Je to jen půlka života, člověk se s tím musí smířit, zařadit se mezi normální lidi. To spousta sportovců neunesla – sláva, střed pozornosti. Já jsem se s tím sžil a naučil se fungovat. Nečekal jsem, že u toho vydržím tak dlouho, ale baví mě to.

Takže můžete s financemi pomoci také fotbalistům?

Pár známých ze světa fotbalu, kteří potřebovali pomoci s investicemi a zajištěním do budoucna, mám. Ale devadesát procent klientů je mimo fotbal a většina ani neví, že nějaký Žůrek hrál někdy fotbal. Občas mě někdo pozná, ale je to výjimka. Možná v Ostravě by to bylo jiné.