Minulý týden jsem se odmlčel, protože jsme hráli utkání až v pondělí pozdě večer a uzávěrku bych nestihl.
Moje situace se však zatím stále nezměnila. Na svoji premiéru v turecké lize dál čekám. V sobotu jsem znovu sledoval zápas s Elazigsporem z tribuny.
Úplně nám nevyšel začátek sezony a zápasy v kvalifikaci o Ligu mistrů. Pak jsem laboroval týden se svalem a sestava, kterou trenér Yanal postavil ve druhém kole s Eskisehirsporem, se chytla a od tohoto utkání neztratila ani bod.
Do vítězné sestavy se nikde příliš nesahá, a navíc doplácím i na pravidlo, které tady v Turecku povoluje mít na soupisce pro utkání jen šest cizinců, a nás je celkem deset.
Přičíst k tomu musím i herní systém, kterým hrajeme, což je 3 4 3, a pro něj jsou hráči jako Alvés, Kuyt, Mereiles, Webo, Sow nebo teď čerstvě Baroni důležití.
Po zákazu startu v Evropské lize nám zůstala jen ligová soutěž, na kterou se soustřeďuje veškerá pozornost a příprava, tak že těch možností hrát zápasy je výrazně méně. Navíc tady v Turecku není nějak propracovaný systém juniorek nebo rezerv, takže se tady dá nastupovat opravdu jen za áčko.
Nic se ale nedá dělat. Trenér mi situaci vysvětluje a mně nezbývá než pořádně makat v tréninku a být trpělivý.
Vedle samotného trénování se zabydluju i ve městě a dá se říci, že už se tady skutečně cítím jako doma. Istanbul je obrovské velkoměsto, které nabízí mnoho možností využití volného času.
Mančaft nám začíná teď opravdu šlapat. Poznal to Elazigspor, který se vlastně k ničemu v utkání nedostal. Hned po úvodním oťukávání jsme udeřili z prvního rohu Sowem, byť možná trochu šťastným gólem, kdy obránce hostí podskočil centr a Sow se trefil hlavou přesně k tyči.
Za deset minut vyzrál na ofsajdovou past Kuyt, utekl z půli hřiště a vlastně rozhodl o vítězství už po dvaceti minutách.
Hosté po změně stran měli sice šanci na kontaktní branku, ale pak jsme přidali pojistku a v samém závěru ještě čtvrtý gól. A to ještě hosté vykopávali jednou míč z prázdné brány.
Z Istanbulu vás zdraví Michal Kadlec