O pár let později se coby dlouholetý kapitán stal ikonou 1. FC Synot v Gambrinus lize. V rozhovoru pro Deník se dnes 48letý obyvatel Albrechtiček u Studénky rozpovídal o působení pod triem velkých mecenášů ve Starém Městě, Drnovicích a Fulneku, kam zamířil do krajského přeboru přímo z nejvyšší soutěže poté, co během drnovické epizody měsíce neviděl výplatu.

Tomáši, svou profesionální kariéru jste nastartoval ve 24 letech v Přerově. Jak na památnou první druholigovou sezonu vzpomínáte?
Do Přerova jsem přišel už o sezonu dříve, když se ještě hrála třetí liga. Uspěli jsme v ní a skončili devátí. Pak došlo k fúzi s druholigovými Slušovicemi. Přišel nový trenér (Dan Matuška, pozn. red.) a jedenáct hráčů ze Slušovic. My, co jsme byli zvyklí hrát ve třetí lize, jsme najednou byli odstaveni. Někteří z party třetiligových museli dokonce odejít, protože pro ně nebylo místo.

To však nebyl váš případ, že? Vy jste dle statistik odehrál 27 zápasů.
Musel jsem několik kol bojovat o základní sestavu. Neměl jsem na růžích ustláno. S Emilem Nečasem jsem byl vlastně jediný, komu se podařilo dostat do základu. Ze začátku na to nevzpomínám moc v dobrém, protože jsem byl zvyklý hrávat. Ale zase mě to nakoplo k tomu přesvědčit všechny, že tam patřím. A to se mi podařilo.

A jak jste dokazoval, že si svůj prostor na hřišti zasloužíte?
Poctivě jsem trénoval, to ale nezabíralo. Kluci první dva zápasy zvládli, tam nebylo co měnit. Já jsem na ty zápasy ani nebyl nominovaný, takže jsem nastupoval za béčko (v 1. A třídě). Tam jsem předváděl velmi dobré výkony. Manažer Levinský si toho všiml, ale nejvíc mi pomohl zájem fanoušků v Přerově. Divili se, že nejsem ani na lavičce. Tlak byl i ze strany funkcionářů a lidí z béčka. No a pak proběhla anketa Nového Přerovska o nejoblíbenějšího hráče, kterou jsem vyhrál, přestože jsem seděl na tribuně. Pomohlo mi také to, že se přestalo dařit. Zápas na Dukle (ve 3. kole) jsme prohráli 2:5, já nastoupil asi na dvacet minut a zahrál dobře. Od té doby už jsem hrával v základní sestavě. Vadilo mi ale, že jsem pak býval vždy první, kdo šel střídat.

Byl jste vlastně u nejúspěšnějšího období přerovského fotbalu. Skončili jste čtvrtí a zájem veřejnosti byl veliký, že?
Pamatuju si na zápas s Duklou Praha, na který přišly tři tisíce lidí. Takto naplněná ta tribuna nebyla nikdy předtím, ani potom. Praskala ve švech. Ten zájem jsme strhávali a když přijel atraktivní soupeř, o to víc to tak bylo. V té době to bylo lepší než hokej. Potlesk celé tribuny se příjemně rozléhal. Ale že bychom měli nějaký přerovský kotel, který by s námi jezdil i ven, tak to nebylo. Byli to fanoušci, ale žádné vytrvalostní skandování.

Nelákalo vás v Přerově zůstat déle?
Byl to dobrý rok, pro mě to bylo nastartování profesionální kariéry. V té jsem ale nechtěl pokračovat v Přerově, protože jsem dostal nabídku od tehdy neznámého Synotu (dnes 1. FC Slovácko, v té době sídlící ve Starém Městě). Hned po prvním jednání jsem měl velice dobrý pocit. Když mi Miroslav Valenta (již zesnulý mecenáš klubu) řekl své plány, poznal jsem, že to myslí opravdu vážně.

Proto jste nezůstal u čtvrtého týmu druhé ligy a raději jste zamířil k nováčkovi?
Když jsem přišel do Přerova, bylo mi řečeno, že na první ligu nemám fyzické předpoklady. Chtěl jsem lidem, kteří mi v Přerově nevěřili, dokázat, že na to mám. Chtěl jsem hrát první ligu. Podařilo se mi to nakonec právě díky Synotu, což pro mě bylo zadostiučinění.

Klub ze Starého Města měl velké plány. Jak si vás vlastně pro svou cestu do nejvyšší soutěže vyhlídl?
Ještě ve třetí lize jsme proti Synotu hráli a mně se ten zápas velice vydařil. Už po utkání jsem zaslechl prvotní zájem, ale nevěnoval jsem tomu pozornost, protože my jsme šli hrát druhou ligu a oni zůstávali ve třetí. Hrozně mi taky pomohl přátelský zápas s Kroměříží, když ji ještě trénoval pan Komňacký. Když pak Synot postupoval do druhé ligy, tak právě pan Komňacký dostal nabídku a možnost ukázat si na jakéhokoliv hráče. Vytvořit si tým, který by do tří, čtyř let postoupil do první ligy. A já vím, že řekl, že chce Vajdu z Přerova. Měl jsem to štěstí, že jsem byl ve správný čas na správném místě, upoutal pana Komňackého, ten řekl mé jméno a rozjely se námluvy.

Jak takové námluvy tenkrát probíhaly?
Telefonáty, návštěvy u mě. Já jsem tenkrát odjížděl na dovolenou. Volali mi, abych ještě předtím podepsal smlouvu. V Přerově pak už na mě čekali se smlouvou po dovolené, ale já jsem řekl, že už bohužel neprodloužím. Byli samozřejmě zlí, říkali: Synot? Co to je? No, ale za dva roky jsme jim v Přerově dali šestku a zjistili, co to je. Strávil jsem ve Starém Městě šest let jako kapitán a měl jsem díky tomuto klubu možnost zahrát si první ligu. Na Synot vzpomínám jenom v dobrém.

První ligu jste si zahrál až v 28 letech. Nebylo to pozdě?
Vždycky jsem měl za cíl hrát druhou ligu. To se mi podařilo už v Přerově. Pak jsem najednou věděl, že patřím k těm hráčům Synotu, na které se sázelo. Třetí rok jsme už po podzimu měli patnáct bodů náskok a věděli, že postup je blízko. Povedlo se a já jsem si první ligu opravdu poprvé zahrál ve svých 28 letech. Dneska už je to asi pozdě, ale v té době to tak nebylo. Věděl jsem, že tehdy z toho druholigového kádru sedm, osm hráčů tu ligu budeme hrát. Koupili se třeba Petr Drobisz nebo Tomáš Polách, jinak jsme zůstali ve stejném složení. A dařilo se nám.

Přesun klubu do Uherského Hradiště na nový stadion v roce 2003 už jste ale nezažil. Před sezonou vás klub pustil do druholigových Drnovic. Neštvalo vás to?
Naštvaný jsem nebyl. Spíš mě mrzelo jednání vedení Synotu. To se trošičku obměnilo. Je pravda, že jsem se v té době zranil a dostával zpátky do nějaké formy přes béčko. Pak už jsem proti Teplicím naskočil i za A-tým v základní sestavě. V novinách jsem se ale pak dočetl, že klub Vajdovi uvolnil cestu k jednání. To mě úplně šokovalo. Poté mi volal pan Gottvald z Drnovic (kontroverzní funkcionář a podnikatel), že by měl o mě zájem. Řekl jsem, že zatím nevím o tom, že by mě Synot chtěl pustit. Šel jsem se zeptat vedení, o co se jedná, měl jsem ještě pořád platnou smlouvu. Bylo mi řečeno, že jsem ikona Synotu, že se ke mně chtějí zachovat džentlmensky, že mi dávají prostor si hledat něco jiného. A že pokud si nic nenajdu, zůstanu v Synotu. Já už ale v tu chvíli neměl chuť zůstávat.

V další sezoně jste navíc s Drnovicemi slavil další postup do první ligy. Jak na něj vzpomínáte?
I když to byla druhá liga, věděl jsem, že to mužstvo bylo obrovsky silné – s Pavlem Holomkem, s Petrem Bílkem, Víťou Tůmou a Romanem Gibalou. Po půlroce v první lize pak ale začaly velké problémy. Tři nebo čtyři měsíce jsem nedostával výplatu, měl jsem rodinu a peníze jsem potřeboval. A dostal jsem nabídku z Fulneku. Ten v té době hrál dokonce 1. A třídu. Ale když to řeknu blbě, tak majitel Roman Mroček mě otravoval už dva roky. Já odtud pocházím a vedení mě znalo od dítěte, vyrůstal jsem tam. Chtěli ve Fulneku vytvořit silné družstvo a zviditelnit ho. Plánovali přivést nějaké jméno, kterým jsem byl já, později samozřejmě Míša Kovář, Radek Slončík, Pepa Lukaštík nebo Josef Jindřišek. Měli jsme obrovsky kvalitní mužstvo. Hned po jednání s panem Mročkem jsem usoudil, že v Drnovicích skončím. I za cenu toho, že půjdu hrát od další sezony krajský přebor. Tomu člověku jsem věřil, že to myslí vážně a nebude to rychlokvaška na rok. Já tam prožil krásných pět let, každý rok postup. Přes divizi, MSFL až do druhé ligy.

Zdá se, že jste měl opravdový čuch na to, kde se buduje postupový tým…
Zažil jsem ale nakonec i sestup. Taky Fulneku poslední sezonu došly finance (v sezoně 2008/2009, klub poté v další sezoně odstoupil z MSFL). Pan Mroček se ale zachoval jako frajer a na rovinu řekl, že už na mě nemá peníze. Že pokud si něco najdu, jsem volným hráčem a on mě pouští. Já už jsem v té době nechtěl hrát, bylo mi 36 let. Ale pak mi jeden večer zavolal z Holice kamarád Pepa Mucha, tehdejší trenér HFK Olomouc. V té době jsem řešil ve Fulneku přestupy, myslel jsem, že se bude zajímat o nějaké hráče. Zeptal jsem se ho, jakého hráče chce. A on odpověděl: Tebe. Takže ještě v 36 letech jsem podepisoval profesionální smlouvu a rok jsem si zahrál druhou ligu. Po příchodu pana Uličného, se kterým máme dodnes skvělé vztahy, jsem se ale vážně zranil v Jihlavě. V zimě jsem se rozhodl ukončit kariéru.

Dlouho jste žil tam, kde jste svou profesionální pouť začal, tedy v Přerově. Nedávno jste se ale odstěhoval, je to tak?
Byl jsem v Přerově 25 let, mám tam byt. S manželkou jsme si ale opravili barák po rodičích a vrátili jsme se zpátky tam, odkud pocházíme. Je to blízko Fulneku, v Albrechtičkách. Takže jsem se vrátil tam, kde jsem začínal.

Tomáš Vajda

Narozen: 30. srpna 1972 (48 let) v Ostravě

Pozice: záložník, obránce

Kluby: Studénka, Baník Ostrava, Havířov, Hranice, Přerov (1996 – 1997), Staré Město (1997 – 2003), Drnovice (2003 – 2005), Fulnek (2005 – 2009), HFK Olomouc (2009 – 2011)

1. liga: 79 utkání, 4 góly

Intertoto Cup: 10 utkání